Přístav plný knih

Zájem před otevřením

Mávám přes zamknuté dveře, abych dal znamení, že jsem přišel. Je sice středa dopoledne, ale protože se scházíme v dubnu — v době, kdy jsou nejen knihkupectví zavřená —, setkání proběhne v omezených podmínkách. Máme na tvářích roušky, ruce si nepodáme, jen se pozdravíme pohledem. Ale přesto je jasné, že jsem přišel do veselé společnosti. Rozhlížím se kolem sebe, v Přístavu jsem dnes poprvé, za což se trochu stydím. Jakmile si knihkupkyně stoupnou za pult, domluví se, která z nich bude víc mluvit.

„Dvacátého sedmého června to budou tři roky, co jsme knihkupectví Přístav otevřely. Původně jsme pracovaly v knihkupectví Fišer, které zaniklo, to byl pro nás impuls,“ začala Iveta Ambrosová. Od té doby, co bylo zřejmé, že legendární knihkupectví — na svém místě stálo přeci jen od roku 1933 — v Kaprově ulici skončí, uvažovaly o tom, co budou dělat dál. Uvědomily si, že pokud by měly pokračovat v knihkupecké práci, chtěly by být svými pány, respektive paními. „Kdyby nám to nevyšlo, tak bychom možná i změnily obor. Ale na vlastní obchod jsme se upnuly, věděly jsme přesně, co chceme,“ upřesňuje.

Rozhodně to nebylo jednoduché, základní bylo najít ten správný prostor, což je v hlavním městě nelehký úkol. „Věděly jsme, že knihy nejsou žádný velký byznys, tak aby nás to alespoň trochu uživilo. Prostor jsme hledaly asi tři čtvrtě roku, nejčastěji jsme se vracely do Karlína, cítily jsme tady milou atmosféru, navíc je to kousek od centra a celkově dobře dostupné,“ přibližuje své začátky paní Iveta a kolegyně Marie dodává: „Mně se Karlín strašně líbí, jsme v komunitě lidí, která mě neustále mile překvapuje, střídá se tu spousta typů lidí. Musím říct, že jsme se tady tak hezky zahnízdily, lidé nás podporují, jsou rádi, že mají ve své čtvrti knihkupectví. Skutečně se stalo to, co jsme chtěly, tohle místo se stalo přístavem.“

Knihkupkyně dříve nebyly aktivní na sociálních sítích, ale jejich známý jim poradil, aby o plánovaném Přístavu dávaly vědět už předem. „To, že jsme si založily facebookový profil, bylo zásadní. Získaly jsme obrovskou podporu během několika dní. To nám pomohlo i v jednání s městskou částí, mohly jsme jim ukázat, že mají místní o knihkupectví zájem. Dopředu nás hnala pozitivní energie,“ doplňuje paní Iveta.

Souhra se zákazníky

Kromě prodávání knih měly knihkupkyně od začátku v plánu pořádat pravidelné akce spojené s literaturou — představení autorů, autorská i dětská čtení. Když se rozhlížím kolem sebe, nedokážu si moc představit, jak v jedné menší místnosti podobné akce probíhají, ale hned mi to Marie Brůnová vysvětlí: „Některé knihy z menších stolků schováme a ty dva velké přesuneme ke zdi, mají totiž kolečka. Díky tomu vznikne poměrně velký prostor.“ Návštěvníky vždy pohostí vlastními dobrotami a vínem, chtějí to sobě i jim co nejvíc zpříjemnit. Přestože jsem na žádné místní akci ještě nebyl, z vyprávění je mi jasné, že jde o zajímavá setkání, a vím, že sotva to bude možné, přijdu nejen pro knihy, ale i na večerní akci.

Marie Brůnová a Iveta Ambrosová

Začátky byly samozřejmě těžší, ale postupem času — jak si lidé zvykli na přítomnost Přístavu — se poměry zlepšily. Mezi největší výhody karlínského knihkupectví patří více než dvacetiletá zkušenost obou majitelek v oboru a osobní přístup k zákazníkům. „Máme zákazníky, u kterých hned, když vejdou, poznáme, pro co si jdou. Na takový přístup jsme od začátku vsadily,“ poznamenává paní Marie. Kromě toho se knihkupkyním někteří zákazníci dokonce svěřují, nebo jim naopak doporučí nějakou knihu. Dokonce se jim daří některým karlínským pracujícím v kancelářích — díky svému knižnímu zapálení a optimistické povaze — ukázat, co jim v životě chybí. Zkrátka když do Přístavu někdo vejde, ve většině případů se tam chce vrátit. A funguje to, přestože knihkupkyně neposkytují věrnostní program ani slevy, ani k nákupu nedávají lahev prosecca. Kniha má podle nich svou určitou cenu, se kterou by se nemělo manipulovat, a jejich zákazníci jsou si toho vědomi a rádi je podpoří.

Začátky u Fišera

Iveta Ambrosová odmalička tíhla ke knížkám, chtěla se jim věnovat i studijně, ale rodiče jí to vymluvili s tím, že takový obor nemá perspektivu, a tak nakonec vystudovala ekonomii. „Ale hned po škole jsem stejně šla pracovat do knihkupectví. Deset let jsem strávila u pana Seidla ve Štěpánské ulici, to byl dobrý start. Měla jsem tam i skvělého kolegu Vladimíra Šebka, který si pak taky otevřel vlastní knihkupectví v Ostrovní. Potom jsem odešla na šest let na mateřskou a po jejím skončení začala u Fišera. Knihy jsou pro mě vášní, to ale určitě neslyšíte poprvé,“ říká s úsměvem. Přikyvuju, vášeň pro knihy je u nezávislých knihkupců samozřejmostí.

Naopak Marie Brůnová skončila gymnázium a nevěděla, co by měla dělat. Na dveřích jednoho knihkupectví v centru Prahy si všimla vývěsky, že hledají zaměstnance. Později zjistila, že knižní obor je jí skutečně blízký, proto osobně roznášela životopisy, až se jí ozvali z Fišera, kde by pracovala až do dneška, kdyby knihkupectví nezavřeli.

„Já na to tedy zareaguju,“ vstupuje do toho paní Iveta. „K Fišerovi jsem se hlásila už dřív, byla jsem s ním na pohovoru, a když se mě zeptal, proč chci pracovat v knihkupectví, řekla jsem, že ráda čtu.“ Taková odpověď se mu nelíbila, a vzhledem k tomu, že Bohumil Fišer byl svérázný člověk, paní Ivetu nevzal. Podařilo se jí to až napodruhé, po zmíněné mateřské.

Možnosti podpory

Zajímalo mě, v čem vidí problém knižního trhu, a taky to, jak vnímají uzavření z důvodu vládních nařízení. Dozvěděl jsem se, že klidné spaní by jim zajistila pevná cena knih. Přitom podle slov obou knihkupkyň je to v zahraničí běžné. Téměř na všech knihách je vytištěná doporučená prodejní cena. „Měla by se dodržovat. Ale nedodržuje se, když distribuční společnost vlastní zároveň e-shop i knihkupectví. Stává se, že se na webech objevují knížky s 30—40procentní slevou. Zkrátka se mění zažitý postup nakladatel—distributor—knihkupec a my pak vypadáme jako zlodějky, když dodržujeme doporučené ceny. Občas se stane, že to musíme zákazníkům i vysvětlovat, když jinde zahlédli stejnou knihu výrazně levnější. A taky je problém s knižními novinkami a s tím, že jsou často brzy po vydání prodávané se slevou, to se v jiných zemích taky neděje,“ vysvětluje už bez úsměvu paní Iveta.

Jako všechny ostatní zasáhla krizová opatření i knihkupectví Přístav. Knihkupkyně do poslední chvíle nechtěly uvěřit, že budou muset zavřít a že se situace tak radikálně zhorší. Vzhledem k absenci e-shopu nemohou provozovat výdejní okénko či alespoň rychlý a bezpečný prodej přes dveře. Nicméně našly elegantní způsob podpory svého obchůdku. „Nabízíme poukázky v různých hodnotách, které si lidé mohou koupit v elektronické podobě a využít je, jakmile zase otevřeme. Těší nás, jaký je o ně zájem,“ dodává paní Marie. Všechny informace najdete na facebookovém profilu knihkupectví.

Na závěr jsem se zeptal, jestli je nynější situace naučila něco nového, co by mohly využít v budoucnu. Obě odpověděly záporně. „Teď už musíme jen vydržet, dokud znovu neotevřeme. A bude skvělé, když k nám věrní zákazníci přijdou hned, jak to bude možné,“ uzavírá Marie Brůnová.