Nedosti Wolkera!

Problematizovat Wolkera

Učím českou literaturu na univerzitě. V průběhu seminářů k literatuře první poloviny dvacátého století je pro mě nejdůležitější — vedle toho, abych seminaristy uvedl do čtení poezie a zprostředkoval jim nejrůznější přístupy, skrze něž je možné vykládat poetiku konkrétního básníka, proudu či básnického vývoje v jeho imanentním i sociologickém vztahu k soudobému světu — také čas od času to, abych zproblematizoval mnohdy neměnné středoškolské výklady stálic české literatury.

Jedním z nejlepších příkladů této problematizace je dílo Jiřího Wolkera. Wolkerovy básně přicházejí po seminářích, ve kterých se věnujeme například Otokaru Březinovi, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic či Otakaru Theerovi, a jsou tak pro takřka všechny studenty velice přístupné svým civilním projevem, čirou obrazností a především (například oproti Březinovu dílu) nekomplikovaným přístupem ke světu. Čtou se prostě dobře. A to je dokonce i pro současné bohemisty jistou úlevou, díky níž se v seminářích oproti obvyklému skácelovskému tichu rozpovídají.

Jiří Wolker, foto: Wikimedia Commons

V semináři probíráme sbírku Těžká hodina, neboť je to nejnázornější knížka tzv. proletářské poezie a lze na ní nejenom demonstrovat, nakolik na Wolkerovi leží nánosy let minulých, ale také ji lze aktualizovat v rámci staronově otvírané diskuse o angažovanosti poezie. Z této sbírky znají studenti především ony sociální balady, Wolkerův kongeniální tvůrčí čin, jímž navázal na českou baladickou tradici (Erben, Neruda, Bezruč etc.). Aktualizovat erbenovský motiv mytických sil, vůči nimž je obyčejný lidský osud bezbranně tragický, do akcentace soudobých kapitalistických výrobních sil, které drtí člověka a jeho existenciální životní projekty, bylo v polovině dvacátých let téma napříč společností nesmírně rezonující a může tomu tak být za určitých okolností i dnes. Na této tvůrčí práci s klasickým básnickým útvarem lze studentům názorně demonstrovat jednak to, nakolik je v básni významově zatížen jistý žánr vzhledem k pojetí světa, ale také jakým způsobem, s jakým záměrem tyto formy básník naplňuje.

Problematizovat Těžkou hodinu

Těžká hodina je sice nejlepším příkladem proletářské poezie a vůbec kontinuálního vývoje české poezie ve dvacátých letech dvacátého století, obsahuje nesmírně zajímavý projekt sociálních balad, ale — přiznejme si to — je to tzv. sbírka à la thèse. Jestliže porovnáme Těžkou hodinu s Hostem do domu, vyjde z takového srovnání jednoznačně esteticky lépe, ale také hlavně životněji Host do domu, jenž je jednou z mých nejoblíbenějších knih a nejvděčnějších čtenářských zážitků. Asi nejočividnějšími motivy Hosta do domu jsou motivy srdce, jakési svátosti všednodennosti a obyčejných věcí (motivy srdce a svatosti jsou vůbec obvykle užívané v proletářské poezii na začátku 20. let, viz názvy proletářských sbírek: Kalista — Ráj srdce, Kadlec — Svatá rodina, Píša — Nesrozumitelný svatý etc.), tedy nesmírně citlivá syntéza profánního a sakrálního, z které vyrůstá pojetí našeho života jako daru. „Dnešek je jistě nesmírný zázrak“ — tento mohutný a zároveň velice křehký verš je jedním z leitmotivů knihy vedle zvolání v jedné z úvodních básní: „otevřte srdce!“. V Hostu do domu se rozehrává tak neskutečná citlivost vůči světu, jakou později jako zapálený čtenář Wolkera užije například Jan Skácel (viz například Skácelův sloupek věnovaný Wolkerovi v České literatuře v roce 1960, č. 13, s. 4).

Zároveň je ovšem vedle onoho často zmiňovaného intencionálního lyrizujícího primitivismu a infantilismu vidět sociálně-politicky angažovaný vztah ke světu. Ať už je to vědomí kolektivního začlenění a zároveň ovšem svatá individuálnost: „ale slova jsou tak veliká, / že neprojdou mými ústy, / a jen cítím, že jsem: / klas v řadě, / písmeno, / vykřičník!“; anebo zejména akcentace  „nového člověka“, Lazara, Mesiáše, jenž přijde a započne nový svět. Host do domu je nesen jak na ryze básnické imaginativnosti, tak na řekněme revolučním spiritualismu, jenž byl na začátku dvacátých let především pro brněnskou Literární skupinu, jejímž členem po nějakou chvíli Wolker byl, příznačný. V Těžké hodině ovšem Wolker přechází k revolučnímu romantismu, k jisté schematičnost, k básním-sloganům, které jsou možná citově a sociálně velmi podbarvené, ale ztrácí na básnickém vidění světa — z básní se stávají zbásněné teze, vůči kterým měl v obecné rovině například výhrady nejenom Anatolij Lunačarskij, vůdčí teoretik socialistického realismu, ale dávno předtím ve svých textech k umění i Bedřich Engels.

Problematizovat angažovanost

Základní motivy z Hosta do domu zde opět fungují, ale v posunutém významu lidského ztroskotání — „na srdci milenců řve siréna“. Zvnitřněné srdce ustupuje tragickému motivu očí, křehká sounáležitost se světem se mění v takřka kohoutovský vztah lásky a boje: „ruce jsou zbraně, / srdce štít!“. Dochází se až k oněm absurdnostem angažované poezie, která přes všechnu starost o svět zapomíná na dialektickou důležitost individuální integrity a vyprazdňuje citový svět: „Pověz mi, má milá, / — když celý svět oko tvé objímá, — / proč jsi dopustila, / že dělník dnes ráno s lešení spadl / a před mýma očima / se zabil?“ Veršová hravost Hosta do domu se transformuje v plakátové sloky a takřka básnický politický program. Z chlapce se sice stává muž, jenž si je vědom těžkostí světa, ale zároveň zapomíná na svůj vnitřní svět. Tuto jednostrannost pak nejenom ve prospěch oněch krás světa akcentoval ve svém vývoji poetismus, ale můžeme říci, že se na této vlně nesla také několik let stará diskuse o angažovanosti — nejde přece jen o to, jak špatný je svět kolem nás a nakolik naše myšlení a náš vztah ke světu ovlivňuje například konzumerismus či morálně posunutý svět naší politické reprezentace, ale zároveň jsme tady my sami, kteří ve své subjektivitě onen svět vnímáme a žijeme.

Myslím, že kdyby Jiří Wolker nezemřel a pokračoval ve své tvorbě, zcela jistě by došlo k syntéze obou poetik, které realizoval v Hostu do domu a Těžké hodině, a to nejen na základě vlastního tvůrčího vývoje, ale také vzhledem k mohutným diskusím, jež Těžká hodina ve své době iniciovala, a po diskusích, jež probíhaly po smrti básníka. Aktuálnost básnického díla Jiřího Wolkera je v dnešní době dvojí — jde nejenom o impulzy, ze kterých může čerpat takzvaná angažovaná poezie, ale zároveň tady před námi stojí nesmírně citlivá básnická senzibilita, jež rozhodně i vzhledem k současné básnické tvorbě nestojí opodál jako historický dokument, ale jako opravdová poezie, a Jiří Wolker je pro mě osobně i nadále „listonoš krásný jak evangelista“.