Vždycky jsem byl měkkej…

Jak zvládáte kritiku a soudy vaší osoby? Nenabízím řešení. Navíc si myslím, že můj přístup není ani hoden následování.

Přemýšlím o tom prakticky od začátku svého veřejného publikování. Takové publikování s sebou nese riziko nějaké zpětné vazby: v lepším případě kritiky, někdy polemiky, v krajním případě i hejtu. Prošel si tím každý, někdy je dokonce nutné se sbalit, dojít si za dotyčným kritikem například až do rádia a slušně řečeno požádat o obnovení diskuse nad dílem. Z poslední doby rozhodně nejvíce zaujme reakce Vladimira 518 nebo ta věhlasného pianisty Lukáše Vondráčka. Oba umělci se postavili tváří v tvář nemilosrdnému poučenému názoru lokálních kritiků a oba zvítězili. V jednom případě dokonce i nad posluchači.

Každý má nějakou základní defenzivní výbavu, kterou si s sebou nese od dětství, dospívání nebo z prvních hádek ve vztahu. Lovecký instinkt velí chránit si své teritorium, odolávat, vzdorovat a vysílat ochranné signály. Jak moc jsem záviděl dětem, které měly dvojče nebo nepatrně staršího sourozence! Takové dítě získává obranné vzdělání prakticky v každém dni svého běžného života. Zároveň také stráví dostatek času před mediátorem případného konfliktu, tu rodičem, tu učitelem.

Postupem času získávají ti zdatnější jedinci navíc také intelektuální výbavu, kterou se nebojí proti vám použít. Přiznám se, že někteří moji přátelé a literární kolegové tento argumentační kalibr dokážou dokonce tříbit a hledat inspiraci pro sofistikované útoky prakticky v jakémkoli vašem kroku, závidím jim, je to obdivuhodná vlastnost.

Co se týká kritiky literární, hned v první konfrontaci s mojí první knihou jsem neuspěl, tedy nechtěl jsem uspět. Sokem byl tehdy ještě student gymnázia Štěpán Hobza, tehdy dopisovatel Psího vína. Mladší, bez vzdělání… Jiný cílevědomý vysokoškolák a student hudební vědy by si smlsnul. Již jsem měl rozmyšleno, čím toho žáka počastuji, avšak nakonec jsem zvolil smířlivý komentář „poblil si to celkem rozumně“ a nabídl mu publikování básní ve Welesu. A tak to začalo… Štěpán později vydal knihu nominovanou na Magnesii Literu a píše z Londýna pro česká i tamější média. Vážím si ho.

V následujícím období jsem již neměl na nevybíravé recenze tolik štěstí, další kniha byla přijata dobře, takže to vypadalo, že bych mohl již celou zbylou dobu mého účinkování ve světě literatury přežít bez úhony. Nicméně nastoupil i život profesní, život klientský, kde si ti, co platí, nebožáka mažou na chleba bez ustání a bez uzardění. Ano, někdy se něco nepovede a je potřeba vystrčit servilního omlouvače, který náhodnému vašnostovi objasní, v čem je problém.

Nechci se, přátelé, chlubit, ale zde našel můj charakter pevný přístav. Tam, kde se kolegové uchylují k nadávkám, proklínání a nepříčetnosti, tam v naší společnosti nastupuje jemná duše básníka, který má dokonalé pochopení pro kapitalistův spravedlivý hněv. Něco se nepovedlo? Kolik chceš, aby měl omluvný dopis znaků, je libo zařadit i trochu obchodní, ale dobrácké asertivity? Vypomohu, vyhladím. V několika případech jsem dokonce při představě, jakou reakci klient očekával a jakou obdržel, zažíval i drobné uspokojení z dobře odvedené, až terapeutické práce. Ano, bylo to období, kdy jsem se rovněž blíže seznámil s dílem Jaroslava Haška.

Vladimír 518 odvrací svou tvář při rozhovoru s kritikem Jiřím Špičákem

Vladimír 518 odvrací svou tvář při rozhovoru s kritikem Jiřím Špičákem

Drahý čtenáři, co si budeme namlouvat, v současnosti jsem již autorem trochu zviditelněným a bylo jen otázkou času, kdy přijde na přetřes i otázka mé skromnosti. Zcela bez ambic na zviditelnění (vnitřní smích) jsme s Radkem Štěpánkem a několika kolegy vyhlásili výzvu, která by tematicky ukotvila žánr přírody a klimatu a dala jim prostor na samostatném webu a ve sborníku

Naše očekávání nebyla veliká, uděláme tematické číslo časopisu, něco občas zveřejníme a někde občas uspořádáme čtení. Jako že teda tu přírodu máme taky rádi, ačkoli vlastně tak nějak od stolu. Tento nápad vyvolal sice nevelké, ale o to upřímnější emoce. A tu najednou přistihnu sám sebe, jak píši e-mail Kamilu Bouškovi, v kterém souhlasím s jeho polemikou na téma zbytečnosti literární akce, nesmyslnosti naší výzvy a podobně. Zároveň mu děkuji a poté je mi trochu líto, že v rozhovoru, na který polemikou reagoval, jsem nezmínil již jeho první reakci v Advojce. O té si samozřejmě myslím, že je to rovněž zajímavý text, který bych na naší platformě také rád publikoval, ale to mu raději nenapíši, protože nechci, aby si myslel, že jeho básně i ostatní texty čtu velmi rád.

Zůstává mi tak jen se závistí hledět na velikány polemik, kritik a recenzí. Vedle nich působím skutečně jako blbec, který si z nich vždy snažil odnést především to dobré. Inu, prokletí. Někdy ve snu vidím, jak ve svém příštím životě jdu na autorské čtení, poslouchám autora ze starší generace, zvedám se ze židle, vyrážím k němu a vysílám dobře mířený kritický políček. Ten spravedlivý zvuk ve mně rezonuje někdy až do snídaně.


Pavel Zajíc je básník, kterému vyšly dvě básnické sbírky Ona místaPeníze.