Století českého čtení #5: Třeskutá léta čtyřicátá

Bohumil Mathesius napsal těsně po 15. březnu 1939 pro Kritický měsíčník následující slova: „Právě před 30 lety snil F. X. Šalda (…), že nová poezie česká stvoří novou tragiku. Nyní se zdá, že tomu bude obráceně: Nová poezie nestvoří novou tragiku, ale nová tragika novou poezii.“ Jak moc pravdivá jeho slova byla, víme až s odstupem se znalostí vší té smutné krásy z pera Jana Zahradníčka, Jiřího Ortena nebo Viléma Závady. 

Mathesius bezprostředně reagoval na zřejmě dnes už notoricky známé události posledního roku. Hitler si do Mnichova pozval Nevilla Chamberlaina, jehož mantrou byla politika appeasementu, tedy pacifistická představa, že když bude skákat, jak Hitler píská, zachrání tím Evropu před válkou. Dále jeho francouzský protějšek Édouarda Daladiera, který Britovi přizvukoval, a italského duceho Benita Mussoliniho. Byli pozváni i čeští zástupci Hubert Masařík a Vojtěch Mastný. Když však došlo na lámání chleba, respektive Evropy, přizváni k jednání nebyli, a tak dostala tzv. mnichovská dohoda nelichotivé přízvisko „o nás bez nás“.

Tehdy se rozhodlo, že část českých zemí zvaná Sudety připadne Německu a 30. září 1938 se tak taky stalo. Onoho 15. března 1939 už německá armáda do Československa otevřeně vtrhla a zahájila okupaci, jejímž výsledkem bylo odtržení Slovenska po dvacetiletí soužití a vznik protektorátu Čechy a Morava, v němž faktickou moc nad naším územím držel Hitler prostřednictvím svého protektora. Tím prvním zde byl Konstantin von Neurath, což se dalo považovat za štěstí v neštěstí.

Kniha na vrcholu

Neurath nebyl příliš silným vládcem. Za jeho působení v protektorátu například paradoxně stoupal náklad děl některých spisovatelů. Například Jakub Arbes, jemuž v letech 1935—1938 žádná nová kniha nevyšla, je v Bibliografickém katalogu pro rok 1940 zastoupen hned devíti tituly. U Boženy Němcové jsme v roce 1939 zaznamenali čtrnáct vydání, jen o rok později už to bylo osmadvacet. Z třinácti titulů z let 1935 a 1937 se Jan Neruda vyšvihl v letech 1939—1941 na číslo sedmatřicet.

Naopak klesal počet titulů u Jiráska, Vrchlického či Machara. Spisovatel Čestmír Jeřábek si v té době poznamenává, že „nikdy nevycházelo tolik českých knih jako nyní. Tiskárny sotva stačí chrlit nová vydání velkých literárních děl a obrazových publikací. Tlak budí protitlak a nacistická vichřice rozdmýchává oheň i v takových srdcích, která se zdála vychladlá“. V Knihkupci a nakladateli můžeme 17. ledna 1941 číst: „O Vánocích a daleko před nimi byli jsme svědky nevšedního zájmu o knihu (…). Kniha dominovala. Kniha stala se rázem v denním životě lidí předmětem hovoru, čtení, shánění, o knize psaly noviny, mluvilo se v rozhlase. (…) Prodávalo se všechno! Od útlých svazečků básní až po tlusté romány či vícesvazková díla, encyklopedie a umělecké monografie.“ O dva roky později tato nálada stále ve společnosti rezonuje uvědomováním si výsadní pozice knihy. „Od malého batolete počínaje, může se knihou podarovati chlapec nebo děvče větší, pak dospělejší, a nakonec i dospělí, ať mladí nebo staří, dělník nebo úředník, řemeslník nebo intelektuál. I s ženskými zájmy jsme se setkali a museli jsme se hodně rychle rozhodovati, abychom uspokojili náročné nebo nerozhodné a ty, které spoléhaly na naši radu. U těch jsme přebírali největší odpovědnost.“

Jeden z prvních výrazných úspěchů sledujeme ještě na konci roku 1939, kdy jsou už zcela rozebrány knihy Karla Čapka První parta a Povídky z jedné a druhé kapsy v nákladu 14 000 a 16 000 výtisků. Pravděpodobně v tom hrál roli i fakt autorova předčasného skonu, který lze vidět i v symbolické rovině. Čapek jako emblematický představitel první republiky umírá pod knutou železné orlice v době, kdy už nezbývá mnoho dní, aby svými drápy jeho národ rozsápala. Mezi bestsellery v téhle době řadíme ještě román Největší z pierotů Františka Kožíka, jehož náklad v roce 1940 činil neuvěřitelných 30 000 kusů, či román Jana Drdy Městečko na dlani.

Symptomatický možná i pro dnešní kánon je pohled do dětské literatury. V jednom listopadovém Knihkupci a nakladateli pro rok 1941 se píše, že „nejsilněji tento rok byla zastoupena v novinkách povídka ze života, a to 90 knihami (příp. knížkami). Ze starších v nové úpravě se objevuje hlavně 17 povídkami Bož. Němcová (Babička 6x, Pohorská vesnice 3x, Pan učitel 2x), (…) z knih pohádkových je 10 souborů pohádek Erbenových, 5 ve výboru s Boženou Němcovou“. Pozoruhodná je kolonka dívčí četby, kde se zmiňuje, že ze starších „dostává se naší generaci Hálek a Světlá“.

Kniha na miskách vah

Nepřekvapí, že mezi lety 1941—1943 zaujímaly 40 % z celkového periodického i neperiodického nákladu v českých zemích učebnice němčiny a politicko-propagandistická literatura. Na počátku okupace eviduje soupis novin, časopisů a úředních věstníků celkem 2 125 českých položek, koncem roku 1944 už jen 238. Pro představu, jak glajchšaltování českého protektorátního umění, které Karel Teige těsně po válce klasifikoval jako „zvrhlou podívanou“, ze strany německých úřadů vypadalo, je to myslím výmluvný doklad.

Stejně výmluvná je redukce kulturní a umělecké kvality, v tomto případě knih, na pouhou váhu papíru. Posuďte sami: pro roky 1943 evidovaly německé úřady 211 255 knih o celkové váze 70 418 kg a v roce 1944 38 837 knih o váze 40 368 kg. Jistou roli v tomto utilitárním překladu světa hrála nejspíš strategická povaha papíru jako suroviny. S tím přišel August von Hoop, který stál v čele tiskového odboru a de facto tak řídil veškerou ediční činnost v zemi. Zaštiťování se papírem bylo jeho oblíbenou zastírací formulí pro každý projev cenzury, ostrakizace a zákazu. Zajímavé je, že na statisícové náklady propagandistických letáků a velkoformátových plakátů bylo papíru vždy dost. Jako anekdota dnes už působí fakt, že pod kuratelou Václava Kopeckého, který jeho místo zasedl ve vládě KSČ, se nic nezměnilo a dál se papírem ohánělo jako strategickou surovinou.

Co se týče cenzury, je třeba připomenout jinou postavu v loutkové protektorátní vládě. Byl jí bývalý československý zpravodajský důstojník Vilém Kostka, jehož coby dohlížitele nad českou knihou v rámci ministerstva osvěty dosadil ještě předseda vlády Alois Eliáš. Kostka měl nesmírný přehled o české literatuře a rovněž využíval celkové liknavosti v dodržování předpisů ze strany německých úřadů, díky čemuž pomohl k vydání mnoha titulů bez cenzurních zásahů.

Jeden příběh za všechny: Karel Poláček dopsal v roce 1940 román Hostinec u kamenného stolu, ale protože byl Žid, nemohl jej publikovat. U Borového se tedy rozhodli, že jej vydají pod krycím jménem výtvarníka Vlastimila Rady. Kostka však rozpoznal, že text patří Poláčkovi, konfrontoval s tímto redaktora Bohumila Nováka, který se přiznal a povolení k vydání od Kostky dostal. Stejně tak se zasadil o odstranění cenzurních zásahů v jedné z nejdůležitějších protektorátních básnických sbírek — Halasovu Torzu naděje. Nebo v Seifertově sbírce Zhasněte světla. Obě knihy vyšly v původním znění, bez úředního povolení, ale s tichým Kostkovým souhlasem. Sám Kostka pak kdesi uvedl, že povolil takovýmto způsobem vydat knihy dohromady za 160 000 000 protektorátních korun, což bylo asi 2 600 000 výtisků při průměrné ceně 60 korun za knihu.

Češi odbojní

Vůbec první knihou, která byla zabavena a kompletně odvezena ke zničení, byly Raisovi Zapadlí vlastenci v prosinci 1939. Způsobů, jak bojovat s gestapem proti konfiskaci knih, bylo mnoho. Někteří nakladatelé celé náklady zazdívali, jinde je maskovali. Podle jednoho svědectví to ale nedobře dopadlo v nakladatelství Čin. Tam knihy schovali za nepravé zdi, nedopatřením je ale prorazili, a knihy tak bylo vidět. Když se zde později objevil gestapák, knih si všiml a všechno dal odvézt. Úsměvná je také legenda, která se vynořila v souvislosti s jednou z nejčtenějších knih počátku okupace — byl jí Cirkus Humberto Eduarda Basse, jejž coby vyhledávanou komoditu měli „knihkupečtí prodavači schovanou pod pultem a vyměňovali ji za hledané potraviny nebo požadovali cenu desetinásobnou ceny krámské“.

Češi se ale nespokojili jen s pasivním odbojem tohoto typu. O partyzánech či parašutistech se toho lze dočíst mnoho na jiných místech. Jeden akt, který byl však přinejmenším stejně důležitý jako nejeden výsadek, se pohříchu málo připomíná. Byl jím celoprotektorátní bojkot oficiálního tisku v září roku 1941. Šlo o jednu z nejlépe zorganizovaných protinacistických kampaní, během níž si nikdo nesměl v týdnu 14.—21. září koupit, číst ani půjčit noviny. Podle pražského gestapa během kampaně klesl prodej tisku o 70 %, což rozčílilo až samotného führera, pročež odvolal Neuratha zpět do Berlína a novým protektorem se stal mnohem tvrdší a důslednější Reinhard Heydrich. Ten se brzy stal průsečíkem kulturních i politických dějin.

Jeho nástupem a samozřejmě ještě více atentátem na něj v květnu 1942 ve spojení s nástupem kolaboranta, českého Quislinga, jak se mu přezdívalo, Emanuela Moravce do křesla ministerstva školství a lidové osvěty se začala situace v protektorátu měnit. Moravec si kladl za cíl převychovat český národ v proněmeckém duchu. Dosavadní knižní produkce se začala omezovat spíše na reedice a úpravy starších textů. Zakazovalo se v ještě větší míře vydávání periodik i knih, některá nakladatelství zcela zanikla. Do jara 1943 bylo například z prodeje vyřazeno 1 500 titulů, zakázáno 36 autorů a z provozu vyřazeno 8 nakladatelů. Od atentátu, zahájení stanného práva a sílících perzekucí prakticky až do konce války byla česká kultura de facto zlikvidována. V hodině dvanácté však přišlo osvobození a pomalý návrat k předválečným standardům, který v roce 1948 utnul komunistický převrat, jenž celou řadu mechanismů zacházení s kulturou, nejen tou knižní, od svých nacistických kolegů s radostí převzal.

Porovnání výdajů za knihy, alkohol a kuřivo v roce 1946,
zdroj: Knihkupec a nakladatel. 1947, 9 (54), červenec—srpen, s. 301.

Z bláta do louže

Po roce 1945 připadalo na obyvatele českých zemí šest až sedm publikací ročně. Začala vznikat kolektivní knihkupectví soustředěná zejména kolem politických stran a společenských organizací, většina prodeje ale byla stále v soukromých rukou. Po roce 1948 bylo těmto subjektům vytýkáno, že potlačují socialistickou a marx-leninskou literaturu, což dokládali na příkladu pouhých 20 000 výtisků Gottwaldových Deseti let. Ve skutečnosti však tyto vyšly ve velkorysém nákladu 400 000 kusů.

Ani za protektorátu, ani po něm neustal boj s naším starým známým — brakem. V době okupace plnil roli sice literárně a esteticky nedostačujícího, ale přesto ve svých statisícových nákladech za cenu 1 až 2 koruny obránce morálních hodnot (v této době se pro něj vžil název Morzakor, mor za korunu). V dobrodružné literatuře vždy dobro vítězí nad zlem, což bylo podstatnější než literární kvality. Po válce se ale opět ozvaly hlasy volající po mýcení tohoto literárního „bejlí“. Už 14. května 1945 vydal Pracovní výbor řídící Svaz československých knihkupců a nakladatelů prohlášení, v němž se volá po ustavení odborné instituce, která bude „zajišťovati kulturní potřeby všeho našeho lidu, podněcovati dobrou četbu a zjednávati platnost všem odpovědným a kolaborantsky nekompromitovaným tvůrčím silám našeho národa, (…) potlačovati literární brak a zabraňovati vydavatelské anarchii a výrobě knižních zbytečností válečnými i poválečnými konjunkturalisty“.

Dne 13. prosince 1946 se na stránkách Knihkupce a nakladatele objeví zpráva z ankety Svobodných novin „Nejzajímavější kniha 1946“, z níž vyplývá stále zřetelný zájem o knihy zachycující poslední úsek naší historie. Na prvních třech místech se proto objevuje Eduard Beneš: Šest let exilu (31 hlasů), Demokracie dnes a zítra (20) a ostatní spisy (9), celkem 60 hlasů; Albert Pražák: Národ se bránil (11), Vrchlickému na blízku (9), O národ (3), Staročeská báseň o Alexandru Velikém (2), celkem 25 hlasů; Julius Fučík: Reportáž psaná na oprátce (19), hned za ním je dílo bratří Čapků s 18 hlasy, anketu uzavírá Jaroslav Seifert se 7 hlasy a citát z Bezruče, napsaný místo odpovědi na anketu:

Soudu svého nezkusím. Poustevníku
nevolno se blýskat v šiku
sebe lepších pracovníků,
profesorů, titulníků,
inženýrů a básníků.
Já tam být nemusím.

V roce 1947 dosáhne úspěchu u čtenářů zejména Český román Olgy Scheinpflugové a překlad Severu proti Jihu Margaret Mitchellové. Ve stejném roce jsou na stránkách Knihkupce a nakladatele publikovány nové knižní desítky, tedy deset doporučených knih Kulturní komise zemského národního výboru v Praze ze dne 3. 12 1947 vhodných k účelům lidovýchovným. Na prvních místech se skví Erbenova Kytice, Máchův Máj a Němcové Babička, úspěšný je také Vladimír Holan se sbírkou Tobě, Olbrachtův Dobyvatel či Dvořáčkův Živ buď, neumírej. Možná leckoho překvapí zahrnutí Čapkovy Války s mloky. V příštím desítiletí bude kánon vypadat zcela jinak.

ČEŇKOVÁ, Jana (ed.). Válečné dětství a mládí (1939—1945) v literatuře a publicistice. Praha: Nakladatelství Karolinum, 2016.

ANTOŠÍKOVÁ, Lucie (ed.). Zatemněno. Česká literatura a kultura v protektorátu. Praha: Academia, 2017.

DOLEŽAL, Jiří. Česká kultura za protektorátu: školství, písemnictví, kinematografie. Praha: Národní filmový archiv, 1996.

ŠIMEČEK, Zdeněk a TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.

Knihkupec a nakladatel: orgán Spolku knihkupců a nakladatelů ČSR v Praze. Praha: Čsl. grafická unie, 1940—1948.

LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

MIKOTA, Václav. Kulturní dvouletka a knižní trh. Praha: SČKN, 1946.

PASÁK, Tomáš. Soupis legálních novin, časopisů a úředních věstníků v českých zemích z let 1939—1945. Praha: Univerzita Karlova, 1980.

POLÁČEK, Václav (red.). Kniha a národ 1939—1945. Praha—Litomyšl: Paseka, 2004.

Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.