Mezi harmonií a skutečností

Sbírka Circul domestic (Domácí cirkus, 2005) získala Cenu za poezii udělovanou Rumunskou akademií. Následovaly další sbírky: Un anotimp în Berceni (Jedno roční období v Berceni, 2009), Hemoragia soarelui (Krvácející slunce, 2009), cobalt (kobalt, 2013) a autorská antologie Maeştrii artei muribunde (Mistři skomírajícího umění, 2017). 

Jeho básně vyšly v knižních výborech v němčině, srbštině, turečtině a bulharštině a dále ve francouzském, španělském, slovinském a korejském překladu v zahraničních časopisech a antologiích. Působí jako šéfredaktor časopisu Poesis Internaţional a nakladatelství Maxe Blechera. Je činný rovněž jako překladatel se zaměřením na francouzské autory 20. století (Philippe Claudel, J.-M. Gustave Le Clézio, René Daumal aj.).

Už dost minimalismu

Komartin patří k nejvýraznějším básníkům Generace 2000, jejímž jménem uveřejnil v roce 2005 manifest zdůrazňující nutnost odpoutat se od dřívějších vzorů a požadavek spontaneity v literární tvorbě. Jako lyrický subjekt prozrazuje velkou citlivost a zranitelnost, kterou však občas skrývá pod maskou bohéma nebo cynika. Jeho poezie čerpá z napětí mezi touhou po harmonii a syrovou, neuspokojivou skutečností. Klíčová slova básní vytvářejí dvě řady, které se setkávají a protínají — na jedné straně melancholie, něha, snění a slabost; na druhé straně nespavost, neklid, násilí a hrůza. Básník usiluje o co největší upřímnost, chce vypsat své úzkosti „na holé srdce“, vykřiknout svou bolest „ústy plnými dynamitu“.

Claudiu Komartin, Měsíc autorského čtení ve Vratislavi, foto: Rafał Komorowski

Symbolem jeho znechucení současnou společenskou realitou po „zrazené revoluci“ z prosince 1989 se stal „loutkář s černýma rukama, který brázdí ulice černého města“. Komartinovy temné expresionistické vize však vcelku nepůsobí depresivně díky tomu, že jsou začleněny do esteticky propracovaných a ve výsledku harmonicky působících obrazů. Tím se básník do značné míry odlišuje od svých generačních souputníků, z nichž mnozí dávají přednost minimalistickému a často až prozaickému výrazu.

Není nad sbírku básní

Před několika lety se Komartin zúčastnil Evropského dne jazyků v Bruselu, který zahrnoval také projekt nazvaný Transpoesie, v jehož rámci byly texty básníků z 21 evropských zemí vyvěšeny (v originálním znění a v překladu do francouzštiny a vlámštiny) v hlavních stanicích bruselského metra. Při této příležitosti poskytl rozhovor, v němž vyjádřil svůj názor na úlohu poezie v současném světě: „Domnívám se, že poezie se obrací k duši a citům každého z nás. Podle mě bychom ji měli číst v klidu a o samotě, ale jistě není na škodu, stane-li se prostředkem komunikace mezi lidmi a nabude něco z působivosti, kterou má třeba hudba nebo divadlo. (…) V Rumunsku panovala v sedmdesátých a osmdesátých letech abnormální situace, kdy se poezie jistého druhu deklamovala na stadionech. To však neodpovídá poslání poezie, jež vyžaduje zvláštní senzibilitu, a proto nikdy nebyla určena širokému publiku. Naštěstí i v dnešní bláznivé a uspěchané době poezie stále žije díky tomu, že existuje dost nadšenců, kteří se o ni zajímají, a dost talentů, kteří ji tvoří.“

Na otázku, co soudí o spojení mezi poezií a internetem, Claudiu Komartin odpovídá: „Na internetu dnes najdete záplavu poezie, dobré i špatné. Myslím si, že bychom se neměli bát internetu ani ostatních alternativních médií, jejichž prostřednictvím se poezie může šířit. Říká se, že internet podporuje povrchní čtení. Na internetu se asi nespřátelíte s básnickým textem tak důvěrně, jako když máte v rukou sbírku básní. Myslím si ale, že velkou předností internetu je to, že umožňuje básnickému textu, aby pronikl i do života lidí, kteří by se jinak s poezií nesetkali.“

Claudiu Komartin má obdivuhodnou šíři záběru: od intimních témat — milostných, rodinných, tvůrčích — až po existenciální otázky člověka v současném světě. Texty vynikají barvitým vyjadřováním a nápaditými, překvapivými obrazy, přitom však nijak nesměřují k zašifrovanosti či hermetičnosti. Naopak jsou velmi sdělné pro každého, kdo se do nich začte. To je zřejmě důvod, proč se jeho básně těší příznivému přijetí nejen u rumunských čtenářů, ale i v cizině. V Česku se Komartin zúčastnil několika básnických festivalů a naposledy četl ze své novější tvorby loni v červenci během Měsíce autorského čtení pořádaného nakladatelstvím Větrné mlýny v Brně a v Ostravě.

Pohlednice ze Schlachthausgasse  

ať jednou přijde něco co všechno přeruší a pronikne až do hloubky
až se rozpadneš rozkoší a zvuky které tě stvořily
to vezmou raz dva a promění se v hudbu
pro ustrašence co přežívají
jen díky antidepresivům a autosugesci

„nastal čas abys zapomněl na všechno čemu jsi věřil
víš co odlep se od rodné hroudy a vydej se
cestou těch schopných kteří zvládnou každodenní 
úděl tak že odstrčí svého bližního“

já už nemám sílu protestovat:
když včera pršely z nebe žáby všichni jsme se sešli
v letní kuchyni a i když je to divákovi třeba odporné
může ztloustnost kvůli komartinovu strachu

světlo z domova staré světlo tryskající zpod rozvalin
a tenhle laciný pohled co ti posílám
ten mi rve srdce na kusy

Hádanky pro příšery  

Na co?... Cožpak všechno není šílenství?                                               Eminescu

Doba je taková, jaká je. Andělské sbory oněměly.
O všeobecném úpadku mravů
raději nemluvit. Jen občas se objeví
osamocené světýlko
v provinčním městečku nebo
v lesíku ohroženém 
bílými tlamami buldozerů. Zbytky
včerejší večeře. Slunce naklonované brouky.

Někde se nachází pokoj s dírou uprostřed
a s nevrlým človíčkem, který se potí a přitom píše,
blábolí v jazyce, o nějž se opírá 
cosi, co ještě nenapadla rez.
Kostra žirafy. Anebo možná poslední
myšlenka zrozená poté, co
telepatický paprsek ze souhvězdí Žiguli
nám načisto vymyje mozek.

Viděl jsem ty záhadné předměty. Někdo si myslel,
že s jejich pomocí zachrání svět, ale nic nezachránil.
Jemná mechanika, akumulátory, cívky a hodinky
a zvířata, jež je nosí na krku
a posmívají se pánubohu, který sedí
v prázdném sále kina
a dívá se na jakýsi spaghetti western
z doby, kdy se oběsil i poslední vodnář.

Pět dnů 

Když jsem se dnes vzbudil věděl jsem všechno
ale byl bych si přál něco jiného
třeba normálně se nadechnout
anebo protřepat v lebce nějakou dobrou myšlenku
a moje oblečení aby nepáchlo potem a plísní
jenže v hlavě to hučelo čím dál víc
nebyly to jenom petardy jako na silvestra
ale jako kdyby někdo ve vzteku bušil
pěstí do velké prázdné nádoby

už pět dní to vím:
jsem obálka s antraxem která ti ve čtvrtek přijde do kanceláře
jsem tvůj závistivý škleb
jsem žiletka pod jazykem
jsem všechno co se ti líbí, všechno temné a kancerogenní
vzpomeneš si na mě, člověče ze supermarketu?
jsem nýmand a myslím si, že jsem ďábel
jsem suchý kašel, jehož se nezbavíš
jsem zloba a nenávist roku 2005

už pět dní trvá horečka a samota
už pět dní jen prasata v noci tancují valčík
před mýma očima zarudlýma nevyspáním
a horkým čajem, a hustý dusivý hlen
proudí mým tělem schouleným v peřině
už pět dní se mé pohublé paže
rafinovaně natahují k nikomu

protože já jsem nikdo
a svět je mé království.

Báseň pro ty, co přijdou po nás  

Možná přecitlivělí. Zcela jistě rození vrazi.
Tohle není hudba. Tohle už není poezie.
Jen chvění věcí, jež se řítí do prázdna,
příroda se dala na genetické anomálie, pokusný
ráj, války bez účelu a smyslu,
fascinace snuffem, fitness, záškuby
ubohých koleček toužících po nesmrtelnosti —
náš dům je v rozvalinách,
na střeše ječí smrt, ale
někomu ještě zůstaly sny a mluvení ze spánku,
deka přetažená přes hlavu, bezpředmětné úvahy, směšná
obranná gesta tváří v tvář invazi, okusování nehtů, nikotin,
antidepresiva a ničivé drogy,
zuby přežvykující smrt, ohryzávající kůži a mrtvé maso,
mrtvé nervy, žilky stažené do sebe,
libanonské cedry poražené na zem, pár posledních hlupáků
nadávajících na život, co umí jen pokořit a vládnout,
slibovaný střípek světlé budoucnosti,
neomezený potenciál rasy pohřbené
ve zboží široké spotřeby, ve stravě servírované za studena,
a přes to všechno veletoky nenávisti,
vodopády výkalů.
Nic už nezbývá. Konečně to všechno skončilo.
Mutter, ich bin dumm.

Básně přeložila Libuše Valentová