Století českého čtení #4: Třicátá léta ve víru událostí

Byla taky ustavena Surrealistická skupina, vznikla celá řada nových nakladatelství, jiná však naopak zanikla. Jak vidno, turbulence, již tak často opakujeme už od prvního čísla tohoto seriálu, stále ne a ne pominout. Historie byla neklidná a následující řádky si nekladou za cíl ji celou zkrotit. Jen vypíchnout ty nejzásadnější okamžiky, poukázat na ty zcela marginální, snad aby se nezapomnělo, že dějiny netvoří jen ty velké události, někdy zopakovat notorické známé, jindy snad trochu překvapit.

Velká hospodářská krize

Jak už bylo řečeno, začátek třicátých let je ve znamení velké hospodářské krize. Na americké burze, na Wall Street, se v roce 1929 propadly akcie a v příštím roce se už zhroutily ekonomiky téměř všech zemí celého světa. Československo nevyjímaje. V našich zemích se sice její dopady projevily o něco později než v jiných zemích, zato tu krize trvala déle a byla silnější. Hovoří se až o osmi stech tisících převážně českých Němců, kteří v té době zůstali bez práce, což se mimo jiné odrazilo v nechuti dále podporovat pro ně abstraktní demokratický režim, který stále jen proklamoval lepší budoucnost, jež však nepřicházela.

Demonstrace nezaměstnaných v roce 1929, foto: ČTK / Süddeutsche Zeitung Photo

V důsledku toho sílil odpor německého obyvatelstva k československému státu, a když vzápětí nastoupil Adolf Hitler k moci, brzy si získal sympatie především v Sudetech, když prohlásil, že osvobodí místní německé obyvatelstvo ze jha strašlivých Čechů. To, co následovalo, asi netřeba pitvat. Nicméně krize se nedotkla jen českých Němců. Hluboké snížení životní úrovně se týkalo zejména dělníků, na něž ve zvýšené míře čekala jen nezaměstnanost a nejrůznější formy zostřeného vykořisťování.

A nejvýrazněji se krize projevila na činnosti veřejných knihoven a obchodu s knihami. Zaznamenáváme nárůst čtenářů, především z řad chudších vrstev. Radosti jako film, divadlo, ba i školy pro ně už začínaly být nedostupné. Knihovny, které dosud půjčovaly zadarmo, v téhle době byly nuceny zavést poplatky. Nezaměstnaným však pořád knihovny půjčovaly knihy zadarmo a jejich čítárny coby nejlacinější kultura se pro ně zejména v zimních měsících stávaly útulkem, kde se dalo aspoň ohřát. U těchto čtenářů vedla braková literatura a její autoři figurovali na předních místech statistik výpůjček (Zahradník-Brodský, Javořická, Biliánová, Marlittová, Courths-Mahlerová, Pittnerová).

Panika na knižním trhu

Zájem o brak vedl veřejné knihovny tuto literaturu nakupovat na úkor nákladnější naučné literatury, čímž finanční krize prohlubovala krizi četby. V Knihkupeckém oznamovateli se lze na toto téma zkraje roku 1930 dočíst reakci na statistiky knihovních výpůjček, v níž autor poukazuje na to, že skutečný stav čtení by musel zahrnovat i statistiku koupě knih: „Skutečná situace by pak především ukázala, že není vůbec stagnace v odběru knih. Naopak na naše poměry tiskne se u nás knih mnoho, ale radost z toho mít nemůžeme. To proto, že se kupují většinou knihy špatné. Nikdy se u nás nevydávalo tolik bezcenných, zbytečných a špatných knih jako nyní. Jestli dobrá kniha docílí i druhého i třetího vydání v době dvou roků, nic to neznamená. Je to pořád 5000—7000 výtisků, někdy i méně. Zatím co v téže době vytiskne se najednou špatné knihy 10.000 i více. A prodá se to. […] Hlavní je název, titul a obálka. Ta musí být mnohobarevná a pikantní, většinou vždy nějaká nahotinka. […] Nové obálky byly vesměs námětu erotických, ženy na nich strádají vesměs nedostatkem obleku. […] Dnes byl krvák vystřídán tímto vodopolívkovým zbožím, je to doplněk a protějšek biografu. […] Také pisatel tohoto článku postavil se tedy rozhodně proti uvolnění prodeje knih, nedbaje výkladu básníka St. K. Neumanna, že takto se dostane kultura rychle do všech vrstev, že bude moci prodávat knihy každý, i preclíkář, agenti, kdokoliv.“ (1930)

Přesto evidujeme, že v letech 1929 až 1933 u nás přibylo 163 nových nakladatelství, což obecně vedlo k velké nadprodukci literatury, jež ústila ve zbytečných investicích a v posledku výprodejích. Pomyslným vrcholem této nepříznivé situace byl masivní výprodej skladových zásob kvůli finančním obtížím nakladatelství Jan Otto. Hned v roce 1930 firma oznámila jednorázové snížení cen mnoha svých titulů, což u takto velké firmy vyvolalo na knižním trhu paniku. Otakar Štorch-Marien vzpomíná, že „čtenáři zaplavili Ottovu prodejnu s jásotem a vydávali se z peněz za balíky knih, které by předtím nebyli koupili“.

Lavinovitě pak ponížila ceny i řada dalších nakladatelů, což ve výsledku, sečteme-li ohromnou nadprodukci, která v té době panovala, a krizi, která ohrožovala samotnou existenci mnoha lidí, vedlo k obrovskému propadu prodeje.

Krizi prodeje knih výstižně komentuje Franta Kocourek (to je ten, který ironicky komentoval přímý přenos německé vojenské přehlídky na Václavském náměstí 19. března 1939, načež byl za dva roky nato zatčen a poslán do koncentračního tábora Osvětim-Birkenau, odkud se živý již nevrátil) v seriálu „Hovory s nakladateli“ v Přítomnosti v roce 1932: „Ani kniha neunikla krizi, jejíž příboj zvláště v posledních měsících hrozivě sílí. Obchod knihami bývá dokonce označován za nejpostiženější.“ Na tento stav reagovali však i autoři samotní. Vidouce, že jejich nakladatelé jsou v krizi, uchylovali se více než kdy předtím k vydávání vlastním nákladem. Ten ovšem v této době byl stále vnímán jako pokles reputace (autoři odmítnutí nebo nevalné kvality a pověsti). Přesto zatímco v roce 1929 činila tato produkce 8 %, v roce 1935 už to bylo 14 %.

Otakar Štorch-Marien, foto: Rozpravy Aventina

Hospodářská krize dolehla i na zmiňovaného nakladatele Otakara Štorch-Mariena, který byl na podzim 1931 nucen uzavřít výstavní síň Aventinská mansarda a v roce 1934 pak uzavřít celý svůj podnik (mimochodem v roce 1932 od něj odešli bratři Čapkové, když zjistili, že se na jejich úkor nakladatel obohacuje, a přestoupili k Juliovi Firtovi, řediteli nakladatelství Fr. Borový). Firtovi, který například do poloviny třicátých let vydával dílo Karla Poláčka v nákladu 2 000 až 3 000 kusů, se povedlo po zavedení sešitové Knihovny Lidových novin, která posílala svazky abonentům LN, zvýšit jejich náklad do roku 1936 až na 15 000 výtisků. Naopak Bohumil Janda hledal cesty, jak nakladatelskou krizí proplout s co nejmenšími ztrátami, a založil proto roku 1935 Evropský literární klub (ELK), který využíval formu klubového členství. Členové platili měsíční poplatky a postupně dostávali oznamované tituly, jejichž cena byla zhruba o polovinu nižší než v kamenných obchodech. ELK vsadil na intenzivní reklamu a do roku 1938 tak z původních 5 000 navýšil základnu odběratelů na 20 000 (do vydavatelské rady patřili Václav Tille, Jan Emler, Antonín Matějček a Emil Vachek).

Možná za to mohla právě velká hospodářská krize, možná jen shoda náhod, nicméně na stránkách Knihkupeckého oznamovatele se ve třicátých letech množí zprávy o podvodnících a zlodějích, kteří buď kradou knihy přímo z výkladů, nebo (a to častěji) je důmyslně pod falešnými jmény a důvody objednávají a od agentů většinou ve fingovaném spěchu přebírají s tím, ať fakturu pošlou na smyšlenou adresu.

Komunismus vs. stalinismus vs. ismus

Vedle úpadku knižního trhu však paradoxně, anebo právě proto, kvete a diferencuje se literární tvorba. Karel Teige a Vítězslav Nezval si intenzivně uvědomovali, že pro ně zásadní složky umění — revolučnost a modernost — se od sebe povážlivě vzdalují. Aby je udrželi pohromadě, připojili se k Bretonovu surrealismu coby revoltě proti měšťácké společnosti, jejím konvencím a moralistnímu rozumářství a spolu s Jindřichem Štyrským, Toyen a dalšími založili na troskách Devětsilu v roce 1934 Surrealistickou skupinu jako součást mezinárodního avantgardního hnutí.

Už v roce 1938 se však Nezval se surrealismem a jeho představiteli rozchází zejména kvůli rozdílnému postoji ke stalinismu. Ty, respektive postoje ke komunismu obecně, stály dosud taky za konflikty mezi kritikem-titánem F. X. Šaldou a humanistou Karlem Čapkem i prezidentem-tatíčkem T. G. Masarykem. Nyní však, poté, co se komunismus transformuje ve stalinismus, klade důraz na tvořivou osobnost, odmítá slepou „víru uhlířskou“ a polemizuje s komunisty a s Čapkem se sbližuje právě v důrazu na svobodu.

Surrealismus však nebyl jediným ismem, který ve třicátých letech nabíral na otáčkách. Na vlivu získává i katolicismus, k němuž lnou jak dosud revolučně ladění literáti (Zdeněk Kalista, Karel Schulz), tak mu sympatie vyjadřují i dosavadní komunističtí autoři (František Halas, Vladislav Vančura). Samozřejmě i mezi katolíky byly různé názorové skupiny: tolerantnější a vnímavější (Albert Vyskočil, Bedřich Fučík, Jan Čep) i nesmiřitelný, takzvaný integrální katolicismus reprezentovaný zejména Jaroslavem Durychem a autory kolem časopisů Řád a Obnova.

Nové politicko-společenské souřadnice se odrážejí nejprve v poezii, a to už na přelomu dvacátých a třicátých let, kdy se v textech začínají více prosazovat motivy smutku, nejistoty a ohrožení a do popředí se dostávají osobnosti, jež sice vyšly z avantgardy dvacátých let (František Halas, Vilém Závada, Vladimír Holan), ale místo radostného opojení u nich převládá tragický životní pocit, úzkost, samota a smrt. V podobném duchu na ně navazuje i Jan Zahradníček, ze starších autorů, kteří měli velký vliv na formování zmiňovaných výše, musíme jmenovat Bohuslava Reynka, který se vlastně celý svůj tvůrčí život avantgardě vzpíral (akcentování venkovské přírody, příklonu ke křesťanské víře, poezie stylově prostá, ne tak rozpínavá jako poetistická). V próze pak převládají tóny psychologické (značné popularity dosáhl román Jarmily Glazarové Vlčí jáma) a baladické, kam mimo jiné spadá i jeden z románových vrcholů třicátých let — Nikola Šuhaj loupežník Ivana Olbrachta. Ten se stává literární událostí roku 1933, zvítězí v anketě Lidových novin a Olbracht za něj obdrží Státní cenu, k čemuž Pavel Janoušek s Jiřím Trávníčkem v doslovu ke knize Jamese F. Englishe Ekonomie prestiže doplňují: „… navzdory tomu, že si porotci i ministerští úředníci byli vědomi toho, že jde o text kritický ke státní moci. Stát tak na jedné straně román vyznamenal, na druhé straně cenzuroval — na Podkarpatské Rusi byl konfiskován jeho ukrajinský překlad a české znění bylo vyřazeno ze školních knihoven.“

Ivan Olbracht, foto: Archivní a programové fondy Českého rozhlasu

Konečně knižní nej

Už za dva roky je však všechno jinak. Aspoň podle časopisu Hvězda československých paní a dívek, kde se lze roku 1935 dočíst o románu Maryny Radoměrské Světlo jeho očí: „… je to jeden z našich nejúspěšnějších románů, který je týden od týdne očekáván s takovým napětím a s takovou nedočkavostí, že nám lidé o něm i píší a prosí o prozrazení konce.“ Mezi bestsellery roku 1935 se zařadí i románový cyklus Jalna, který napsala americká spisovatelka Mazo de la Roche, a to proto, že „není románem novotářským“, jak vysvětluje redaktor Rozhledů Miloš Holas a dodává: „Přiznejme si upřímně, že všechna poválečná hledání, jež románovou formu obracela na rub […], zklamala.“

Tím to ale v roce 1935 nekončí. Dne 10. června začíná Zdeněk Holfeld vydávat Rodokaps — Romány do kapsy, pravidelný románový týdeník, „který přinese vždy jeden román a začátek druhého, jenž bude ukončen v čísle následujícím“, jak oznamuje pražskému policejnímu ředitelství. Jeho náklad se brzy ustálí na 70—80 tisících výtisků.

Romány do kapsy, foto: Česká televize

Ani třicátá léta nebyla ušetřena Švejka. V Německu byl Švejk zařazen mezi knihy prohlášené za odporující německému duchu a určené ke zničení. V roce 1937 byl román konfiskován také ve Vídni pro „stanovisko spisovatelovo vůči staré c. a k. armádě a jeho vysmívání válce“ (jak se píše v Národním osvobození s odkazem na Neues Wiener Tagblatt). Bestsellerem v roce 1937 je překlad románu Andrého Gida Návrat ze Sovětského svazu v překladu Bohumila Mathesia. A umírá F. X. Šalda.

Knihkupecký oznamovatel se zmiňuje o nejčtenější knize světa: „Není to žádný román ani kalendář, ale ceník velké obchodní firmy v Chicagu, který se tiskne v 10 mil. výtisků a rozesílá se po celém americkém venkově. Venkované objednají si podle ceníku zboží a obratem je obdrží. Ceník má 1.300 stran a uvedeno je tu přes 45 tisíc kusů zboží. […] K tisku této nejrozšířenější knihy bylo třeba přes 30 milionů kilogramů papíru, 90.000 tun tiskař. černě a 250.000 kg různých tiskařských barev.“

Ze statistik ještě zaujme ta z 20. ledna 1933 týkající se výzkumu četby průmyslového dorostu: „Nejvíce čtenářů od 16 do 19 let má především literatura dobrodružná, zejména americký román. Hned za ním následují romány detektivní. Jako třetí v pořadí je román historický, patrně zase jen proto, že líčí často dobrodružné příhody. […] Největší oblibě se těšilo z historických prací Jiráskových ‚Bratrstvo‘, pak přichází na řadu starý Dumas, Sienkiewicz.“

Přímá statistika, co a v jakém množství se četlo v českých zemích, neexistuje, v Oznamovateli se však lze dočíst toto o Slovensku v roce 1935: V obcích s počtem obyvatel do 2000 byly nejžádanější knihou Prostonárodní pověsti slovenské Pavla Dobšinského a po něm román Joži Nižnánského Čachtická paní; na prvních příčkách je rovněž Babička Boženy Němcové. V obcích nad 2000 obyvatel, tedy převážně ve městech právě Čachtická paní drtivě zvítězila. V Národních listech 7. 11. 1933 se píše o tom, že se kalendář, do té doby, jak jsme už psali v jednom z minulých dílů, jedno z nejžádanějších literárních děl zvlášť ve vánočním období, „přestal čísti nejen ve městech, ale zejména na vsích, kde býval jakousi rodinnou knihou, o jejímž obsahu se debatovalo atd. Pomalu, ale jistě kalendář zmizí vůbec a bude sloužit jen pro zjištění data. K tomu stačí kalendář nástěnný nebo kapesní. Čtenáři kalendářů vymírají. Škoda! Býval to pro knihkupce dobrý obchod“.

Cejpek, Jiří a kol. Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha: Univerzita Karlova v Praze, 2002.

English, James F. Ekonomie prestiže. Ceny, vyznamenání a oběh kulturních hodnot. Brno: Host, 2011.

Knihkupecký oznamovatel: orgán spolku knihkupců a nakladatelů Československé republiky a gremia v Praze. Praha: Spolek českých knihkupců a nakladatelů, 1930–1938.

LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905–1923. Praha: Academia, 2010.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Lomy vertikál. Česká literatura v letech 1924–1934. Praha: Academia, 2014.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny „nové“ moderny. Věk horizontál. Česká literatura v letech 1935–1947. Praha: Academia, 2017.

ŠÁMAL, Petr, PAVLÍČEK, Tomáš, BARBORÍK, Vladimír, JANÁČEK, Pavel a kol. Literární kronika první republiky. Praha: Academia, 2019.

ŠIMEČEK, Zdeněk a TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.

Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.