Ženy Generace 45: Pár slov o uruguayské poezii

Když loni v dubnu přebírala 95letá Ida Vitale prestižní Cervantesovu cenu, největší španělský deník El País psal o lekci spontaneity, moudrosti a pokory. Komise ocenila zejména její jedinečný styl a nepopiratelný vliv na mladší autory. Autorka, pocházející z Montevidea, se kromě poezie věnuje i překladům, pedagogické činnosti, literární kritice, psaní esejí a její sedmdesát let trvající kariéra byla oceněna mimo jiné také cenou Federica Garcíi Lorcy, cenou královny Sofie a oceněním Alfonse Reyese.

Ida Vitale tvořila spolu s dalšími uruguayskými umělci, převážně literáty, takzvanou Generaci 45 neboli také Kritickou generaci. Toto seskupení, z něhož jsou českému čtenáři známí především Mario Benedetti a Juan Carlos Onetti, bylo aktivní zejména mezi lety 1945—1990, nicméně k jeho odkazu jako zdroji inspirace se stále hlásí řada mladších tvůrců. Kořeny sestavy můžeme dohledat v roce 1939, když začal v Uruguayi vycházet týdeník Marcha, na začátku zasvěcený filmové kritice. Postupem času se nejen rozšiřoval záběr týdeníku, ale také jím procházeli autoři, kteří pak společně tvořili zmíněnou Generaci 45. Sama Ida Vitale toto pojmenování označuje spíše za nálepku, neboť se jednalo o velmi různé autory s odlišnými uměleckými projevy a spojovalo je spíše přátelství než styl tvorby.

Ida Vitale, foto: Gerardo Carrasco

Poznávacím znamením Idy Vitale jsou básně zpracovávající esenciální témata, které vycházejí z tradice latinskoamerické avantgardy, jsou šmrncnuté symbolismem a dávkou lyriky. Připomínají například nositelku Nobelovy ceny, chilskou básnířku Gabrielu Mistral, jejíž dílo, na rozdíl od poezie Idy Vitale, může být českému čtenáři známé díky sbírce Vzkazy, která vyšla v roce 1970 v překladu Ivana Slavíka.

V rozhovoru, který Ida Vitale poskytla u příležitosti předávání Cervantesovy ceny španělskému El País, ostatně s humorem zmiňuje, že právě to, když se jí ve dvanácti letech nepodařilo pochopit báseň Gabriely Mistral, ji kdysi k poezii přitáhlo a hra mezi autorem a čtenářem, ve které není vše jasné a explicitní, ji na ní baví dodnes.

Přestože kvůli změně režimu, nebo jak sama říká — „protože jsme měli ten dobrý nápad, že budeme mít vojenskou vládu“ —, musela Uruguay opustit, nenajdeme v její tvorbě politické motivy. K některým z básní ji sice inspirovala dramatická situace na Kubě, zmíněný odchod ze země a nutnost exilu v Mexiku ale autorka vidí spíše jako osobní příběh, který jí navíc přinesl i mnoho dobrého. Podobný postoj, byť jí to bylo někdy vytýkáno, zaujímala k ženským otázkám, což můžeme vidět například v básni „Štěstí“.

Být sám

Člověk nešťastný být sám,
člověk šťastný až k zbláznění.
Co míň? Co víc, čím ještě trpíš?
O jakou růži žádáš, jen vůně a růže,
jen jemný dotek, barva a růže,
bez obtížného trnu?

Štěstí

Po celá léta, užívat si chybu
i její napravování,
moci mluvit, svobodně chodit,
nebýt zmrzačená,
nevstupovat, anebo vstupovat do církví,
číst, slyšet hudbu podle svého vkusu,
být v noci tou stejnou bytostí jako ve dne.
Nebýt do manželství prodaná
za částku vyplacenou v kozách,
nemuset trpět nadvládu příbuzných
nebo legální ukamenování.
Už nikdy nejít v průvodu
a mlčky nepřijímat slova,
která do krve sypou
železné piliny.
Sama objevit
další nepředvídanou bytost
na mostě z pohledu.
Být člověk a žena, nic víc, nic míň.

Kapitola

KDE SE NAKONEC ODHALUJE,
KÝM JSEM BYLA, KÝM JSEM,
MOJE POSLEDNÍ ZASTAVENÍ,
KÝM JSI TY, KÝM JSI BYL,
TVÉ ZASTAVENÍ PŘÍŠTÍ,
SMĚR, KTERÝM JDEME,
VÍTR, KTERÝ NÁS TRÁPÍ
A KDE JE TO ŘEČENÉ
MÍSTO S POKLADEM,
DUHOVÉ ZNAMENÍ,
KTERÉ NÁM SROZUMITELNĚ
VYSVĚTLÍ TENHLE SVĚT.
Ale pak ta kapitola
nebyla napsána.

Poslední stůl

Tady byl platýs pro zlomyslné,
vidlička, kterou zapomnětliví nechali ve vzduchu,
med těch, kteří žebrají,
víno těch, kteří potřebují záminku,
maso vyčerpaných a cudných,
kdoule idealistů,
pomeranč mezi obývákem a jídelnou nevinných,
ocet čekající na houbu,
hydroponické rajče těch, kteří chodí po poušti,
zavařeniny samotných,
bobkový list a koření těch, kteří stále nevědí, jak chutná jejich život.
A chléb s kapkou krve nahoře.
Tady je konečná pustina, spolknutá.

Zdroje

Úlek mimo báseň a uvnitř básně,
sotva vyplněný vzduchem.

Číst znovu a znovu jednu větu,
jedno slovo, jednu tvář.
Tváře především.
Prozkoumat, dobře promyslet, o čem mlčí.

Protože před ničím nejsi chráněný,
zkus ty sám něco zachránit.
Kráčej pomalu, uvidíš, zda zvábíš čas,
aby udělal totéž.

Ida a Idea

V Generaci 45 pozoruhodných žen najdeme hned několik. Největší popularity se vedle Idy Vitale dostalo další básnířce, Idee Vilariño, a jmenovat bychom měli také ještě Amandu Berenguer. Ani jedna z nich není českému čtenáři známá, několik z básní Idey Vilariño nabídlo jen loňské podzimní vydání magazínu Texty. Idea Vilariño, která stejně jako Ida Vitale byla také překladatelkou, esejistkou a pedagožkou, se oproti své kolegyni vyznačovala nejen jinou tvůrčí estetikou, ale také značným pesimismem a nechutí k propagaci vlastní tvorby, což později přerostlo i v odmítání dávat rozhovory a hlavně — své básně zásadně nevysvětlovala. Svůj podíl na tomto rozhodnutí jistě nesl i fakt, že její dílo velmi často zrcadlilo bolest spojenou s milostným zklamáním, nejistotou a pocitem osamělosti. Patrně nejslavnější z jejích sbírek Poemas de amor (Básně o lásce) byla věnována slavnému kolegovi z Generace 45 a jejímu milenci Juanu Carlosovi Onettimu.

Idea Vilariño byla jednou z mála členů zmiňované umělecké skupiny, kteří před diktátorským režimem neutekli do exilu. Stálo ji to její místo učitelky literatury a ztrátu životní lásky Onettiho, který poté, co byl v roce 1974 půl roku vězněn, odešel do Španělska. Po revoluci získala pozici na státní univerzitě, v roce 2007 vydala její biografii Uruguayská národní akademie. Idea Vilariño zemřela v roce 2009 v Montevideu ve věku 89 let.

Nevěděl jsi

Má ubohá lásko
věřil jsi,
že to tak je,
nevěděl jsi.
Byl bohatší než to
byl chudší než to
byl to život a Ty
se zavřenýma očima
jsi viděl své noční můry
a řekl jsi
život.

Žije

Tamta láska,
tamta,
kterou jsem chytila konečky prstů,
kterou jsem opustila, na kterou jsem zapomněla,
tamta láska,
nyní
v několika řádcích, které
padají z šuplíku
je tady,
dál je,
dál na mě mluví,
ještě bolí,
ještě
stále
krvácí.

Setkání

Všechno je tvé,
kvůli tobě,
pro tvé ruce, tvůj sluch, tvůj pohled,
bývalo,
bylo,
vždy bylo,
hledá tě, hledávala tě,
hledala tě,
vždy
od samotné noci,
ve které byla počata.

Po tobě plakala při narození,
tebe se učila ve škole,
tebe milovala v tehdejších láskách
i těch dalších.

Později
všechny věci,
kamarádi, knihy, selhání,
úzkost, léta, úkoly,
nemoci, odpočinky, důvěrnosti,
vše bylo poznamenáno,
vše bylo
směřující,
slepé,
oddané,
až k místu,
kde jsi procházel,
abys to našel,
abys to pošlapal.

Kde je splněný sen…

Kde je splněný sen
a kde je bláznivá láska,
o kterou všichni
nebo o kterou někteří
vždy
přes klidnou masku
prosíme na kolenou.

Dopis (Amanda Berenguer)

Píšu nekonečný dopis
na dvojznačné stěně nádoby,
která mě obsahuje,
někdy uvnitř,
jindy venku,
aniž bych zvedala pero
píšu nekonečný dopis.

Michaela Zormanová vystudovala překladatelství se zaměřením na španělštinu na Ostravské univerzitě a studijní pobyt strávila v Santiagu de Compostela. Po studiích pak nějaký čas žila v Dominikánské republice. Nejvíce jí učarovala tvorba latinskoamerických básnířek.