Dýně à la ananas

Výpadovka na hlavní tah se proměnila ve veliké parkoviště. Byl pátek před dušičkovým víkendem. Svátek Všech svatých je sice až zítra, ale podle rozhlasových stanic, které se předháněly v dopravních informacích o obrovských zácpách, vyrazili všichni už dnes. Předpověď slibovala poslední dva teplé dny, a tak bylo potřeba ještě stihnout zazimovat chaty, zrýt záhony, pohrabat listí nebo cokoli jiného, co se na podzim dělá. A ten zbytek v autech se prostě jen chtěl courat v obchoďáku, nepřijít o oblíbený seriál či si dát kávu a dortík v poklidu své kuchyně, a ne se o víkendu trmácet se svíčkou někam na hřbitov.

Teď byl ale ještě pořád pátek a masy jedoucí na chaty a za zesnulými se promíchaly. S postupujícím časem houstl provoz i nervozita. Mantra JEDU A MUSÍM TO STIHNOUT prostupovala všemi auty, celými kolonami, vyzařovala z očí řidičů, byla svatým grálem toho okamžiku. Ve skutečnosti ale na silnici jen neustále problikávala brzdová světla vozů, které se trpně ploužily metr za metrem. Troubení, nadávky, ruce sevřené v pěst se zdviženým prostředníkem, policejní auta s radary, šílenství, peklo, které však nevedlo k očistci, a už vůbec ne k vykoupení.

***

Irena se stala součástí dopravního chaosu jen náhodou. Na žádný hřbitov nejela, chatu taky neměla. Přesto se její červené auto stalo jedním korálkem v předlouhém náhrdelníku. Zůstávalo s kolonou na místě i s ní popojíždělo. Ale většinou jelo jen krokem. A po celou tu dobu se Irena proklínala, že se nechala přemluvit, aby to auto do specializovaného servisu na druhém konci republiky tentokrát odvezla ona.

Pracovala ve veliké reklamní agentuře. Podle vizitky byla asistentkou majitele, ve skutečnosti však fungovala jako holka pro všechno. Telefonovala, zařizovala, sjednávala schůzky a rušila je, objednávala kancelářské potřeby a kávu a všechno ostatní, co si kdo zamanul. S auty do servisu ale nejezdila. To dělala vždy Michaela, druhá asistentka. Jednou za měsíc v pátek po obědě vzala některé z aut, dojela do vzdáleného města, auto v servisu předala, ubytovala se v penzionu, který jí agentura zaplatila, v sobotu dopoledne si auto vyzvedla a vrátila se zpět. Když Irena nastoupila, jednou se na to zeptala, proč se dělají všechny kontroly v autoservisu takhle daleko, a ne v Praze, když mají servis hned za rohem, ale nikdo jí neodpověděl. Když jí to potom došlo, cítila se trapně.

Obdobně jako Michaela nebýval v pátek v práci ani šéf, takže dnes Irenu překvapilo, že ho tu uviděla. Přišel chvíli po desáté, na rozdíl od Michaely, která nedorazila vůbec. Seděl u sebe v kanceláři, dveře nechal pootevřené a Irena by chvílemi i přísahala, že po očku sledoval, jestli se Michaela neobjeví. Když nepřišla ani do oběda, zastavil se u Irenina recepčního pultu a požádal ji, zda by výjimečně nemohla jet do autoservisu ona. Vše je domluvené, penzion zaplacený a drobné náklady jako večeři jí agentura taky proplatí. Kývla. Stejně žádný program na víkend neměla.

Lidmila Kábrtová, foto: Lenka Faltejsková

Takže teď trčela na ucpané silnici a z nudy pozorovala domky ve vesnici, jíž krokem projížděla. Proto si všimla těch cedulí. PRODEJ DÝNÍ NA HALLOWEEN. Poutače visely na plotech, byly to jen kusy kartonu popsané tlustým fixem a občas doplněné neumělým obrázkem oranžových tykví. Pod některou z těch cedulí dokonce dýně byla, reálná, velká, před pár dny utržená na poli. Halloween byl anglosaský svátek, v němž se podle jedněch navzájem mísily předkřesťanské keltské tradice, podle jiných to byl pozůstatek čehosi pohanského, ale tady se v každém případě neuchytil. Aspoň Irena si neuvědomovala, že by někdy zahlédla nějaké dítě převlečené do strašidelného kostýmu, jak se snaží vykoledovat si sladkosti po okolních domech. Jedinou výjimkou byly ty dýně. Děti je za pomoci matek s nadšením dlabaly, vyřezávaly do nich co nejděsivější obličeje a pak v nich na halloweenský večer zapálily svíčku. Irena je mnohokrát viděla hořet v noci před domovními dveřmi, nejdřív výhrůžně blikotaly, pak se jejich tvář zhroutila s tím, jak se dužina uvnitř napůl seškvařila plamenem svíčky a napůl shnila.

***

Irena hry na duchy ráda neměla. Co je živé, je živé, co je mrtvé, to už neexistuje a nemá význam se tím dál zaobírat. Sakumprdum, basta fidli, tak to říkala její babička. Irena si ji pamatovala jako shrbenou paní s řídkými vlasy pevně spletenými do copánku, který byl stočený do drdůlku nahoře na hlavě. Byl to směšný účes, babi si drdůlek připevňovala k hlavě jehlicí, a když se skláněla, aby ráno nakrájela vánočku, neviděla Irena babiččin obličej, ale vždycky jen ten drdůlek.

Babi nechodila do kostela. Ke komunistům se taky nedala, i když to v její době bylo běžné. K volbám pokaždé jen přišla, aby řekla zkoprnělé komisi, že volit nebude, a pak odkráčela domů. Nikdo s ní nehnul a bylo jí jedno, že Pavel, její syn a později Irenin otec, se kvůli tomu nedostal na vysokou. Jestli to mělo vliv i na to, že se brzy oženil, pak se stejně brzy rozvedl a začal chlastat, neuměla Irena posoudit. Jen jednou, jako úplně malá, ho slyšela, jak to na svoji matku řval, jak ječel, že její paličatost mu zničila život. Vzápětí kamsi zmizel, takže bylo jasné, že se o ni nebude starat. Máma si rychle našla jiného chlapa a řekla, že má právo konečně být šťastná. Ale asi šťastná nebyla, protože ho rychle vyměnila za jiného a pak ještě za dalšího. Irena do tohohle jejího štěstí očividně nepatřila a z mámy jí zůstaly dárky k Vánocům posílané poštou a fotka odkudsi z koupaliště, na jejíž rubové straně bylo propiskou napsáno Od Ivety pro Irenku. Babi tu fotku, když přišla, hodila do koše, ale Irena ji vytáhla a schovala si ji. Máma na ní byla krásná, štíhlá a paži jí ovíjel velký vytetovaný had. Když pak dárky přestaly chodit, babička řekla, že máma je mrtvá, ať je to, jak je to.

Ale Irena nechtěla, aby máma byla mrtvá, přestože to babi říkala. Věděla, i když pro to neměla žádné důkazy, že máma někde je. A tak si ji aspoň představovala, zavřela oči a za nimi byla ta krásná paní z pohlednice a usmívala se na ni. Jenže za nějakou dobu se ta představa nějak pokazila a místo máminy tváře se na ni začal šklebit rozeklaný jazyk hada, co ho měla máma na ruce. A ta hadí hlava se neustále zvětšovala a rozevírala se. Irena nejdřív křičela v děsu ze spaní, pak se strachy počůrala. Babička tehdy kolem ní vyděšeně běhala. Ale když jí Irena unaveným ztrýzněným hlasem konečně zajíkavě řekla o tom hadovi a přiznala máminu schovanou fotografii, babi se rozzlobila, fotku vzala a hodila do kamen.

Irena ji za to nenáviděla. A nenáviděla ji i později, když už byla starší. Nenáviděla ji za všechno, za každý moment, kdy musela být s ní a kdy tu nebyla máma. A nejvíc ji nenáviděla za to, že se máma nikdy nevrátila. Kdyby tu nebyla babi, v jejích očích ta zlá, paličatá babi, určitě by přišla. Určitě, vždyť tu přece byla ona, její malá Irenka, její dcera, přece by přišla, vrátila by se za ní, vrátila by se domů…

A tak s babi nejdřív nemluvila, pak jí kradla věci a později utíkala. To už byla babi hodně stará a ona v pubertě. Párkrát ji přivedla policie, párkrát se vrátila sama. Babi jí nic nevyčítala. Střední školu nějak zvládla dodělat a hned pak od babi vypadla. Nejdřív na ubytovnu, pak si pořídila pronájem.

Když babi v nemocnici umřela, na pohřeb nepřišla. Ani nebylo kam přijít, pohřeb se nekonal, babi se rozhodla darovat svoje tělo univerzitě. Když to Irena tenkrát zjistila, ušklíbla se, ano, tohle byla její babi, paličatá babi, která vždycky musela mít všechno po svém a neohlížela se na druhé. A kvůli které máma nepřišla.

***

Kolona se skoro nehýbala. Jen kousek před Irenou visela na plotě další cedule s nabídkou dýní na prodej. A jí se náhle vybavil ten kompot. Babi ho dělala z dýní, ale ne dýňový, ale ananasový, protože ten měla Irena nejraději, i když to byly jen povařené oslazené čtverečky dýně s přidanou kyselinou citrónovou a ananasovou trestí. Udělala jí ho vždycky, ať provedla, co provedla.

A byl tam, na policích ve špajzu, i když šla Irena po její smrti vyklidit byt, aby ho prodala. Žádný jiný kompot tam nebyl, jen ten falešný ananasový. Desítky sklenic, na každé nálepka s datem. Byly tu i roky, kdy tady Irena už dávno nebydlela. Tenkrát ty sklenice vzala a všechny je hodila do popelnice.

Na dopisy narazila náhodou. Ležely na dně ve skříni v babiččině ložnici pod hromádkou oblečení. Bylo jich deset, možná víc. Na obálce stálo jméno Iveta a neznámé příjmení. Adresa psaná babiččiným rozmáchlým rukopisem. Žádný dopis nebyl otevřený, adresu pokaždé někdo přeškrtl a vedle napsal drobným písmem tu babiččinu. Irena otevřela jen jeden. Iveto, prosím, vrať se, Irence chybíš. Pořád o tobě mluví. Přiveď si s sebou, koho chceš. Já odejdu, abych vám nepřekážela, byt vám nechám, už mám bydlení domluvené. Máma ty dopisy nečetla. Irena to věděla ještě dřív, než je otevřela. A babi tak rok co rok dál vyráběla svoje kompoty, protože to bylo jediné, o čem věděla, že to Irena milovala.

***

Irena seděla v autě a před očima měla svůj byt, z něhož dnes vyjela a do kterého se zítra vrátí. Postel, stůl, židle, televizor, kuchyňská linka, knihy, nějaké osobní věci. Bylo tam všechno, co má v bytě být, nic víc nikdy nepotřebovala. Ale byly to všechno jen věci. Nic z toho nebylo jen jejího osobního. Nic z toho nebyly zavařovačky s falešným ananasovým kompotem.

Kolona právě dojela ke kruhovému objezdu. Byl vyvýšený, v jeho středu skomíralo v květinovém záhoně pár nízkých keříků půdopokryvných růží, vysázených střídavě s trsy ozdobnice čínské, směrem od nich dolů byl prostor až k objezdu vydlážděn žulovými kostkami. Obvykle si přes něj najížděly dlouhé náklaďáky, které se jinak na objezd vešly jen obtížně.

Irena myslela na babičku. Už si nedokázala vybavit její tvář, jen ten drdůlek. Kdyby nebyla tak paličatá, měla by teď někde hrob, kam by Irena mohla zajít a zapálit svíčku. A říct jí promiň, já to nevěděla. Ale tělo její svéhlavé babi leželo někde v konzervačním roztoku a Irena si neuměla představit nic bizarnějšího než jít položit hořící svíčku před anatomický ústav.

Znovu se zadívala před sebe, už byla skoro na objezdu. Auta se na něm rozdělovala do čtyř směrů a odtud už se kolona rozjížděla. V poli hned za jednou z odboček stál dřevěný stánek s nápisem Kupte, DRACI tady! Před ním přešlapoval drobný Vietnamec, v rukách klubíčko, z něj napjatý provázek vedoucí k nebi a na jeho konci, někde tam nahoře, se třepotal drak. Nebyl papírový, ale z igelitu a na jeho konci vlály tři pestrobarevné ocasy. Nebyl ani na zemi, nebyl ani v nebi, byl někde mezi. Irena najednou cítila, že přesně tam je i její babička. Někde v neurčitém prostoru, kde lidé obvykle nejsou, někde tam mezi.

Prudce zmáčkla blinkr, vybočila z kolony a vyjela nahoru na dlažební kostky. Jinde v tom zmatku zastavit nedokázala. Tam zabrzdila a vypnula motor. Pár řidičů udiveně bouchlo dlaní do klaksonu. Vystoupila, prosmýkla se mezi auty ke stánku a od Vietnamce koupila jednoho z vystavených draků. Foukalo, takže nemusela běžet, stačilo jen draka vyhodit do výše a opatrně odvíjet provázek.

Teď stála v poli za stánkem, kolem se po silnici sunula kolona vozů, řidiči se nechápavě dívali na její odstavené auto a někteří troubili, ale Irena měla hlavu zakloněnou dozadu a hleděla vzhůru, na draka, který pořád stoupal. Netušila, kam vystoupá, ale až zmizí, kamsi spadne nebo se šňůra přetrhne, tak se vrátí do auta, opatrně sjede dolů a místo do servisu zamíří domů. Už se tam těšila. Cestou někde koupí dýni a doma z ní uvaří kompot.