Století českého čtení #3: Kritická léta dvacátá

Je to doba vzniku literárních avantgard a rozrůznění formy literárního sdělení. Vedle „klasické“ prózy zaznamenáváme také prózu lyrickou a obraznou (například Rinaldino Karla Konráda, zejména však texty Vladislava Vančury), utopické romány (Továrna na Absolutno Karla Čapka) i romány-dokumenty (vedle Čapkových próz například Olbrachtovo Zamřížované zrcadlo). Poezie se ubírá cestou proletářství (zejména v tvorbě Jiřího Wolkera), aby si časem našla koryto ve světovém básnictví unikátní, koryto poetismu (spojeného se skupinou Devětsil). Opět, stejně jako v předchozích dvou zastaveních, je ale nutné si uvědomit, že tyto tendence nevyrostly samy ze sebe, nýbrž reagovaly na proměny společnosti, v poválečné době zvlášť citlivé.

V roce 1921 dostává Einstein Nobelovu cenu za fyziku za formulování teorie relativity a jen tím stvrzuje fakt, že technologický i noetický vývoj člověka neustává, ba naopak: lidé začínají létat, začínají chápat zakřivení prostoru i čas jako čtvrtý rozměr. Rozvíjí se podnikání, průmyslová výroba postupně dostihuje předválečnou úroveň, aby ji nakonec také předstihla. Upevňuje se československá měna a zavádí se osmihodinová pracovní doba, byť stále v šestidenním pracovním týdnu. Je to doba obrovského kvasu filozofie, psychologie, exaktních věd, zejména zmíněné fyziky, a rovněž uměleckého tvoření, designu či životního stylu. Zároveň ale také vrcholí usazování se různorodých ideologií jako fašismu a komunismu, které daly zrod politickým diktaturám a v konečném důsledku také druhé světové válce. Nacionalismus, spjatý zejména s fašismem, se ovšem nevyhýbal ani českému prostředí. Ve dvacátých letech se projevoval zejména v nesouhlasu s pojetím Československa jako multinacionálního státu, tak jak jej chápal T. G. Masaryk, s čímž se začaly pojit požadavky na revoluční proměny české společnosti opírající se o ideje ruské revoluce.

Konec Moderní revue

Jedním z prvních kritiků Masarykova pojetí demokracie z řad spisovatelů byl Viktor Dyk, mimo jiné redaktor Národních listů. Dyk bojoval za národní stát a tento boj se obrážel i v jeho básnické tetralogii Lehké a těžké kroky, Anebo, Okno, Poslední rok nebo v próze Tajemná dobrodružství Alexeje Ivánoviče Kozulinova. K němu se poněkud překvapivě přidružil symbolistní a dekadentní „mimosvětskou“ poetiku opustivší Arnošt Procházka, dosud redaktor Moderní revue odmítající němcomilství a podléhající „nejprimitivnějšímu antisemitismu“.

Pokud bychom měli oblouk Moderní revue, platformy nového přístupu ke světu sdružující pod svá křídla nejen literáty, ale rovněž výtvarné umělce i kritiky v okruhu dekadentních básníků Jiřího Karáska ze Lvovic a Arnošta Procházky, započatý v prvním díle našeho seriálu uzavřít, pak je i s ohledem na čtenářství zajímavý osud právě Arnošta Procházky. Ten závěr svého života spojil s Kamillou Neumannovou, manželkou Stanislava Kostky Neumanna. Poté, co jí utekl manžel s Boženou Hodačovou do Vídně, přizvala Kamilla Procházku ke spolupráci na chodu nakladatelství Knihy dobrých autorů, jež založila, aby měla prostředky na živobytí a obstarávání dvou dětí. Procházka, který byl už od gymnaziálních let do Kamilly zamilován, nabídku přijal a stal se brzy jedním z jejích nejagilnějších spolupracovníků. Až do roku 1925, kdy zemřel. Fungující podnik narušila válka, po níž se dostal, jako mnoho jiných, do krize, z níž se až do zániku v roce 1931 nevymanil. Jedinou výjimkou je čtenářsky úspěšné pětinásobné vydání (1913—1921) Londonova románu Bílý tesák, který si navzdory Procházkovi, jenž měl edici na starost, paní Kamilla k vydání prosadila.

Svět se otevírá

Pokud bychom měli u čtenářství zahraniční literatury zůstat, povahu její oblíbenosti nám opět prozradí inzertní stránky Knihkupeckého oznamovatele. V průběhu dvacátých let se zde začínají množit oznámení o dalších a dalších vydáních příběhů o náčelníkovi Apačů Vinnetouovi Karla Maye. Fenomenální úspěch na tehdejší dobu knižní krize, o níž ještě bude řeč, zaznamenal možná nepřekvapivě román Ericha Marii Remarquea Na západní frontě klid. K 18. říjnu 1929 eviduje nakladatelství Melantrich už šesté vydání tohoto románu, jímž překročil náklad 50 000 výtisků („Tak nevídaného úspěchu dosáhla kniha za jeden měsíc.“).

Díky statistice z 1. ledna 1929 postihující 355 armádních knihoven s téměř půlmilionem svazků víme, že mezi nejčtenější české autory patří Jirásek, Brodský, Sokol-Tůma, Medek, Kopta, Langer, Baar, Herrmann, Klicpera, Třebízský, Svátek, Zeyer, Klostermann, Rais, Machar, Mrštík, Šmilovský, Čapek-Chod, Neruda a Čech. Ze zahraničních to jsou Dumas, Sienkiewicz, Kipling, London, Curwood, E. T. Seton, Haggard a Grey. Zde jen poznámka ke kontinuitě s minulými díly: „Winterův ‚Mistr Kampanus‘, kniha tak dlouho již rozebraná a horlivě hledaná, vyšla těchto dnů po velkých grafických obtížích, již ve vydání pátém,“ píše se 17. září 1920 v Knihkupeckém oznamovateli.

Zvlášť nakladatelství Odeon a Aventinum učinila z literatury moderních autorů základ své produkce; hojně skloňován byl především Jean Cocteau, jehož důležitost pro moderní literaturu kupříkladu Vítězslav Nezval spatřoval v jedinečné syntéze tradicionalismu s nejkrajnějšími postupy moderny. Ve dvacátých letech vyšel v překladu výbor jeho veršů Kohout a Venuše (1927) a prózy Veliký skok (1924) a Tomáš lhář (1926). 

Neobyčejný zájem byl tehdy také o porevoluční ruskou literaturu. V roce 1925 se země neomezených možností představila dvěma poémami v překladu Bohumila Mathesia — Dvanáct Alexandra Bloka a 150 000 000 Vladimira Majakovského. Jiří Brabec v Dějinách nové moderny vzpomíná i jeho návštěvu Prahy v roce 1927, „kdy se setkal s českými básníky a recitoval své verše na matiné, kde byly stovky posluchačů, měla velký literární i společenský dopad“. Jako nejčtenějšího ruského básníka však Brabec označuje Sergeje Jesenina, jenž byl hojně zastoupen v českých novinách i revuích. 

O tom, co ve dvacátých letech mezi čtenáři skutečně rezonovalo, svědčí noticka v Nosovského Knihopisné nauce: „Kultura, osvěta, národ? To jsou staré špatné vtipy! Dnes se platí detektivka, dobrodružství, zvrhlé vtipy, psané slohem filmů z detektivních bijásků.“ V roce 1920 je v rámci výzvy, aby knihkupci oznámili, co se o Vánocích prodalo, zajímavá jedině zpráva ze Slaného, jak se píše v Knihopisné nauce: „Jirásek, Rais, Svobodová, Zeyer, z přeložených Dostojevskij a London. Jirásek s Raisem vévodí tabulkám prodejnosti zejména u rolníků.“

Proletáři všech zemí…

Co se válečné literatury nebo literatury válkou inspirované týče, mezi čtenáři zcela jednoznačně zapůsobil Haškův Švejk, o němž už byla řeč v minulém díle. 

Prvním Švejkovým vydavatelem byl Haškův přítel Franta Sauer, který svůj podnik začal „bombastickou reklamou“: „První česká kniha přeložená do světových jazyků! Nejlepší humoristicko-satirická kniha světové literatury! […] První náklad 100.000 exemplářů!“

Z válečných prozaiků se ještě výrazně prosadil například Rudolf Medek s prvním dílem legionářské pentalogie Anabase — Ohnivý drak (1921). Vraťme se však ještě krátce k sáze rodu Neumannů. Vedle básnické tvorby byl důležitý rovněž žurnalistický přínos S. K. Neumanna. Autorům a politikům, kteří ve vzkvétajícím bolševismu viděli budoucnost, se brzy stal platformou Neumannův časopis Červen (1919—1921, zpočátku s podtitulem „týdeník pro radikální směry a kulturní politiku“), ovšem nejvýraznějším deníkem dvacátých let byla konzervativní Národní politika, spojená se stranou národnědemokratickou, jejíž nedělní vydání s oblíbenou přílohou Malý oznamovatel dosahovalo 400 000 výtisků.

Pozoruhodný a z hlediska bibliografického taky poměrně komplikovaný byl vznik tiskového orgánu Komunistické strany Československa Rudé právo. To se oddělilo od původně socialistických novin Právo lidu, ovšem už od prvního vydání 21. září 1920 psalo v záhlaví nejen nové číslování nového deníku, ale rovněž pokračovalo i v číslování Práva lidu. To bylo po roce 1948 s Rudým právem opět sloučeno, tentokrát už pod novým názvem.

Nástup komunistických tendencí ve společnosti neoslyšela ani literatura. Když byl 5. října 1920 v pražské kavárně Union ustaven Umělecký svaz Devětsil, sdružoval zprvu proletářsky smýšlející literáty, výtvarníky, divadelníky, architekty, kritiky či publicisty. Jeho prvním předsedou je zvolen Vladislav Vančura. Pod vlivem teoretika Karla Teiga, který Devětsilu udával směr, však skupina brzy našla vlastní básnický jazyk — poetismus.

V roce 1921 (v roce, kdy bylo v Brně ustaveno druhé významné literární sdružení — Literární skupina, která od října bude vydávat svůj měsíčník Host, fungující do dnešních dnů) tedy S. K. Neumann, jeden z nejhlasitějších příznivců proletářského umění, ukončil vydávání Června a v područí organizace Proletkult začal vydávat stejnojmennou revue, která se stala názorovou platformou opozice Devětsilu. Podle zásad nového svazu nemá básník „přijímat roli agitátora a vychovatele a hlásat mravní poselství, ale básnický subjekt se má osvobodit z přílišné pasivnosti a trpnosti“.

Proletářská poezie vrcholí v první třetině dvacátých let. Její síla je v tom, že není spjatá jednotným básnickým stylem, její eklektismus však transcenduje v jednotu ideje „svrhnout kapitalismus a nastolit spravedlivý komunismus“.

Knižní krise

Prakticky celá dvacátá léta trpí knižní produkce „nemožnými cenami papíru“ a „ohromný zdražením tisku“. „Knižní krise“, jak se po léta vžilo tuto situaci přinejmenším na stránkách Knihkupeckého oznamovatele označovat, měla pochopitelně původ ve válečných, respektive poválečných časech.

„Nedostatkem zboží a všech surovin, ovšem také hlavně nezřízenou vládou amerického dolaru a švýcarského franku nad valutou ostatních států, ale největší měrou stupňována jest všemi producenty, kteří využívají na jedné straně výhody, že mají v rukou zboží a produkty,“ píše se zde hned zkraje roku 1920. Šokovaný autor dál alarmuje, že „ceny našeho zboží jsou o plných 1000 % vyšší, než byly ceny předválečné“. Zdražují tedy také knihy, byť zdá se ne tak rychle jako jiné zboží. Přesto „je ohrožena zejména kniha dobrá, hodnotná, umělecká, kniha, která nemůže lákat jarmarečními obrázky, pestrostí svých obálek a titulů, křiklavou reklamou atd.“. Pochopitelně tak vzniká otázka, kdo bude tak drahé knihy kupovat. „Jisto je, že kupovaly knihy nejvíce tak zvané třídy střední. Byly to stavy se stálým, pevným platem, jako profesoři, učitelé, úředníci a z menší části i dělníci, pokud jim nedostačovala třídní literatura jejich vlastích stran.“

Válka střední stav zabila, bohatí ani v této době pro knihy a jejich odbyt nic neznamenali a se zchudlými se už nedalo počítat. Kritici si stěžují na politickou rozháranost, která mimo jiné také zapříčiňuje zdražování, jež vede nakladatele a potažmo i knihkupce k útěkům od svého pravého povolání, jen aby obchod udržel. „Zahnizďuje se u nás pessimistická nálada,“ zakončuje se nijak pozitivně konstatování o atmosféře dvacátých let.

Knihkupecký oznamovatel: orgán spolku knihkupců a nakladatelů Československé republiky a gremia v Praze. Praha: Spolek českých knihkupců a nakladatelů, 1920—1929.

LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

Moderní revue 1894—1925. Eds. URBAN, Otto M. a MERHAUT, Luboš. Praha: Torst, 1995.

NOSOVSKÝ, Karel. Knihopisná nauka a vývoj knihkupectví československého. Praha: K. Nosovský, 1927.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905—1923. Praha: Academia, 2010.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Lomy vertikál. Česká literatura v letech 1924—1934. Praha: Academia, 2014.

ŠÁMAL, Petr, PAVLÍČEK, Tomáš, BARBORÍK, Vladimír, JANÁČEK, Pavel a kol. Literární kronika první republiky. Praha: Academia, 2019.

ŠIMEČEK, Zdeněk a TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.

Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.