Století českého čtení #2: Válečná 10. léta

Tedy k době, kterou násilně rozeklála první světová válka a v níž dosavadní neukočírovaná fascinace technickým rozvojem konečně dostávala kontury v nejrůznějších ismech. K době, v níž však také došlo k přehodnocování dosavadních myšlenkových proudů v literatuře. K době konce velkých mocností a nástupu malých svébytných států, například i samostatného Československa. Šlo o zvláštní státní útvar zahrnující do jednoho celku řadu národností, ať už samotným názvem proklamovaných Čechů a Slováků, nebo menšin rusínských, polských či maďarských. Záměr postihnout čtenářství na tomto území by tento fakt samozřejmě neměl oslyšet. Přesto se tak stane.

Zájemcům o komplexní výklad doporučuji pro začátek poměrně výživnou publikaci Zdeňka Šimečka a Jiřího Trávníčka Knihy kupovati…: Dějiny knižního trhu v českých zemích, která se o tuto sumarizaci do jisté míry snaží. My se už nadále budeme věnovat pouze českojazyčnému prostoru.

Obroušené hrany buřičů

Než vypukla válka, zachycujeme české země stále coby nedílnou součást rakousko-uherského mocnářství a v něm patrné proměny tvůrčího naturelu zejména u tzv. anarchistické či buřičské generace. Buřiči nesmiřitelně kritizovali soudobou společnost z jejich pohledu přesycenou šosáctvím a konzervativním měšťáctvím. Tyto tendence se s počátkem desátých let začaly rozmělňovat, nejvýraznější hlasy, jako například František Gellner, se postupně k myšlenkám anarchismu začaly stavět dokonce odmítavě. František Gellner našel v roce 1911 teplé místo v redakci brněnských Lidových novin, konkrétně v příloze Večery, kde mu po čase nedělalo potíž ideově se s listem sblížit a ve svých verších či karikaturách mnohdy zastávat zcela opačné názory než v předbrněnském období.

Podobně na tom byli i jeho souputníci Stanislav Kostka Neumann, Fráňa Šrámek či Karel Toman, kteří pod vlivem filozofie Henriho Bergsona propadli vitalismu a jejich tvorba napříště reflektovala onu životní energii, „élan vital“. Šrámkův nejúspěšnější román Stříbrný vítr o studentovi Janu Ratkinovi, trpce životem zkoušeném, přesto stále sveřepě hledajícím jiné než konvenční odpovědi na otázky po smyslu života a existenci Boha, je toho emblematickým důkazem.

S odklonem od anarchistického radikalismu do jisté míry souvisí také proměna vztahu člověka, přinejmenším toho literárně působícího, k přírodě. Pokud jsme v minulém dílu mluvili o tom, že člověk od přírody ustupuje, nalézaje své postavení coby její sebejistý vládce, v desátých letech k ní opět nachází cestu. Připomeňme v této souvislosti jen telegraficky díla jako Kniha lesů, vod a strání S. K. Neumanna (1914), Šípkový keř Petra Křičky (1916), Splav Fráni Šrámka (1916), Moji přátelé Jakuba Demla (1913) či Výkřiky a vzdechy Terézy Novákové (1911).

První avantgardy

Na druhou stranu kolem roku 1910 nastupuje do české literatury tzv. předválečná moderna jakožto první avantgardní skupina. Převratné vědecké a technické objevy (například Planckova kvantová teorie, Einsteinova teorie relativity, bezdrátové spojení či spalovací motor) dosavadní obraz světa významně proměňovaly. Lidé — a umělci obzvlášť — si začali prostor a čas uvědomovat v nových souřadnicích. Moderní svět najednou sestával z rychlovlaků a letadel, ulice velkoměst pulzovaly životem a ruchem práce, vznikaly nové městské zábavy (film, sport, cirkus, varieté).

Do umění vedle nich vstupovaly ale i dosud periferní a zanedbávané druhy umění (archaická tvořivost přírodních národů, dětské kresby, naivismus). Ještě než na základě těchto mechanismů vznikly první avantgardy — kubismus, futurismus a civilismus —, je třeba zmínit jejich pro českou literaturu důležitý, byť velmi krátký předstupeň: období tzv. novoklasicismu. Z uměnovědného hlediska je to termín problematický, nicméně pro nás je důležitý zejména proto, že zjednodušuje pohled na intenzivní období sepětí a rozchodu dvou výrazných osobností — Františka Xavera Šaldy a Karla Čapka. Zatímco Šalda v literatuře upřednostňoval mravní kázeň a duchovní a spirituální hodnoty, skupina kolem bratří Čapků chápala novoklasicismus právě jako krok k avantgardě. Jenom tak mohl v roce 1913 vzniknout na podnět Otakara Theera, Otokara Fischera a bratří Čapků Almanach na rok 1914, kterým se jeho autoři obracejí právě proti domnělému estétskému aristokratismu F. X. Šaldy. Tady je však nutné mluvit přinejmenším o nedorozumění — Šalda v témže roce vydává svérázné pojetí literární historie Duše a dílo, v němž tyto hodnoty rovněž odmítl. Zajímavé je, že v Knihkupeckém oznamovateli vydání Almanachu oznámeno není, zato Vilímkovo nakladatelství inzeruje oblíbený a velmi rychle vyprodávaný Humoristický kalendář na rok 1914.

Předváleční bestselleristé

Ještě v roce 1910 patří mezi rozebrané knihy básně Josefa Svatopluka Machara, pročež se u Františka Šimáčka připravilo už třetí vydání jeho Pêle-Mêle a Sonetů, a dokonce čtvrté vydání Magdaleny. Zajímavější je však zpráva z knihkupectví J. Kytky v Praze v Knihkupeckém oznamovateli z 24. června, která inzeruje novou knihu Anny Řehákové Z dalmatského jihu a nabádá k rychlé koupi, „poněvadž všechny dosud vydané knihy Řehákové byly v několika měsících úplně vyprodány“. Nejen středoškolské učebnice, ale vesměs i literární historie o této „bestselleristce“ angažující se v ženském hnutí a člence Amerického klubu mlčí.

Zkraje desetiletí vládl zejména vánočnímu trhu Kalendář paní a dívek českých na rok… Kalendář umně spojující zejména ženskou poezii a prózu s informativními texty o mateřství, ženství či vzdělávání byl údajně každý rok (vycházel v letech 1892—1942) „zpravidla v prvé polovici prosince“ rozebraný. Hojný zájem o knihy ovšem způsobovaly okolnosti typické i pro dnešní dobu — zejména tedy úmrtí spisovatele či nějaké jeho jubileum. V roce 1912 se tak zvýšila poptávka po knihách Viléma Mrštíka či Josefa Václava Sládka, kteří toho roku skonali, či Gabriely Preissové slavící padesátiny.

Pokud bychom hledali ještě jiné paralely v čtenářství před sto lety a nyní, pomůže nám opět Knihkupecký oznamovatel, tentokrát z 28. března 1913. V úvaze „Česká kniha a dnešní tisk“ se píše: „V tom je nemoc doby. Rychlost. Nezbývá času na myšlení, myslí za nás jiní. Myslíme jejich mozky, jsme nepůvodní v sobě, neupřímní k sobě a k společnosti.“ A pokračuje už v duchu čtenářství: „Dnes čte nejvíce malý lid. Nejvíce zhodnocuje též individuelně, za svoji osobu, ne cizí hlavou. Nevadí, co čte. Čte to, k čemu se dostane.“

V roce 1911 se v hlavě Jaroslava Haška zrodila postava s ním často až patologicky spjatá — Švejk. Podle krátkého, leč pronikavého portrétu autorova v knize Expresionisté Jindřicha Chalupeckého si tehdy Hašek poznamenal první nápad: „pitomec u kumpanie“. Časem bude z Haška jeden z nejčtenějších českých autorů, své Osudy dobrého vojáka Švejka bude vydávat v laciných sešitech a prodávat po hospodách. „Náklad byl obrovský: prodalo se 27 000 výtisků,“ dodává Chalupecký. V témže roce Hašek s Eduardem Drobílkem založili perziflážní a recesistickou Stranu mírného pokroku v mezích zákona a Haškovy projevy v jejích službách se staly u obecenstva brzy velmi oblíbené. Nakladatel Karel Ločák Haška vybídl, aby je tedy vydal knižně. Hašek přijal a začal sepisovat Dějiny Strany mírného pokroku v mezích zákona, postupně zveřejňované časopisecky. Nakladatel ale nakonec odvahu projevy vydat ztratil a knižně vyšly poprvé až v roce 1963.

Válečný hiát

V roce 1914 vypuká první světová válka a mezi knižními trháky se ocitají spíše knihy reagující na válku, praktické rádce a informativní brožury doprovázené mapami bojišť či zpěvníky. Po půlstoletí míru, klidu a zvyšování životní úrovně přišel hiát, který nejrůznější slibně se rozvíjející umělecké tendence zarazil nebo přinejmenším na dlouhou dobu zpomalil.

Na rozdíl od Německa či Francie (Remarque či Barbusse) v naší literatuře nenajdeme militaristický patriotismus; naopak byly vojenskou cenzurou rušeny všechny výrazy nespokojenosti či odmítání války: končí radikální Samostatnost (spjatá s Viktorem Dykem), národněsocialistické České slovo, realistický Čas. V době válečných úspěchů centrálních mocností (Rakouska-Uherska, Německa) byly zatýkány podezřelé osoby veřejného života a do vězení se dostali i literáti Dyk, Machar a neprávem také Bezruč (za „zrádné“ básně „Bratrům osvoboditelům“ a „Jeho Veličenstvu caru Mikuláši II.“ ve francouzském emigrantském časopise L’Indépendance Tchèque). Všem hrozila za velezradu poprava.

V roce 1915 však válečnou tematiku přetapetuje 500. výročí smrti mistra Jana Husa, které bude obyvatelstvem chápáno jako příležitost k národnímu uvědomění. Tomáš Garrigue Masaryk při té příležitosti 6. 7. 1915 vystupuje v Ženevě s projevem snad poprvé veřejně formulujícím rozbití rakousko-uherské monarchie a vznik samostatných států. Téměř každé vydání Knihkupeckého oznamovatele je v té době zaplaveno inzercemi na další a další publikace Jana Husa, o Janu Husovi a jeho výročí se týkající.

Pozornosti by však neměla ujít Topičova Sbírka souvislé četby školní, která shrnovala preferované autory pro rok 1915: Jan Neruda, Svatopluk Čech (šlo o 16 z celkově 35 vydaných titulů), dále Václav Beneš-Třebízský, Karolina Světlá, bratři Mrštíkové, Julius Zeyer a nakonec Viktor Dyk s jedním svazkem — Vybranou lyrikou. Přes to přese všechno knižnímu trhu dominuje humoristická literatura v čele s knihou Můj obchod se psy a jiné humoresky Jaroslava Haška. Vedle ní pak Michal Bauer, autor stati o roku 1915 v Dějinách nové moderny, staví jako nejvýznamnější nehumoristickou knihu Krysaře Viktora Dyka. Obě knihy nacházejí společného jmenovatele ve střetu uměleckého ducha se společností a všedností, která v obou polaritách, humorné i tragické, dostává kontury nesmyslného a de facto nebezpečného hegemona. S koncem války a desetiletí pak tento pocit nabírá ještě zrůdnější obrysy v tvorbě expresionisty Richarda Weinera a jeho souboru radikálních próz Škleb (1919) či ještě pozdějších textů Ladislava Klímy (například Utrpení knížete Sternenhocha /1928/), navazujících na děsivě vizionářské prózy Jakuba Demla (Hrad smrti /1912/, Tanec smrti /1914/), ale i v expresionisticko-kubistickém Leliu (1916) Josefa Čapka, který si s radikálností Weinerovou v ničem nezadá. Weiner byl mimochodem jeden z prvních autorů, který do české literatury vnesl vnitřní monolog k zachycení vjemů, cítění a myšlenkových pochodů ve stavu zrodu.

Jedním z prvních, kdo naopak v próze využil psychoanalýzu, jak ji nastolil Sigmund Freud a pokračovali v ní Carl Gustav Jung a Alfred Adler, byl Ivan Olbracht v Žaláři nejtemnějším (1916). Vkus čtenářů a jistý sentiment po „starých časech“ však více odráží fakt, že v jediném roce (1916) bylo vydáno hned třináct spisů Aloise Jiráska nebo o rok dříve Temno. Ač ho zemská školní rada ze žákovských knihoven vyloučila, do konce války vyšlo ještě pětkrát.

Brzy po válce, v roce 1919, se výrazně proměňuje české knihovnictví. Zákon z 22. 7. 1919 dokonce „nařizuje zřizovati veřejné knihovny s četbou vzdělávací, naučnou i zábavnou ve všech politických obcích v Čechách, na Moravě a ve Slezsku“. Podle Pedagogické encyklopedie z roku 1938 jde o vůbec první podobný zákon „na evropské pevnině, vyrovná se docela zákonům americkým a anglickým, v některých bodech nad ně i vyniká“.

Knihkupecký oznamovatel: orgán spolku knihkupců a nakladatelů Československé republiky a gremia v Praze.

Praha: Spolek českých knihkupců a nakladatelů, 1910—1919.

KOŘÍNKOVÁ, Lucie. František Gellner. Text — obraz — kontext. Praha: Akropolis, 2017.

LEHÁR, Jan, STICH, Alexandr, JANÁČKOVÁ, Jaroslava a HOLÝ, Jiří. Česká literatura od počátků k dnešku. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2006.

PAPOUŠEK, Vladimír a kol. Dějiny nové moderny. Česká literatura v letech 1905—1923. Praha: Academia, 2010.

Pedagogická encyklopedie. Red. CHLUP, Otokar, KUBÁLEK, Josef a UHER, Jan. V Praze: Novina, 1938.

ŠIMEČEK, Zdeněk a TRÁVNÍČEK, Jiří. Knihy kupovati… Dějiny knižního trhu v českých zemích. Praha: Academia, 2014.

Autor je bibliograf a literární a divadelní publicista.