Naslouchám Istanbulu
Básnických sbírek přeložených z angličtiny je celá řada a český čtenář si může vybrat právě tu, na kterou má v danou chvíli chuť. To se bohužel netýká jazyků zemí, jejichž básnická tvorba je dostupná jen zřídka. Jde například o ukrajinštinu, islandštinu, albánštinu… A právě proto jsme se rozhodli oslovit ty, kteří se méně obvyklými jazyky zabývají, a požádali je, aby přispěli svými znalostmi i překlady. Nepravidelně vám tedy přineseme alespoň skromný pohled na tvorbu vybrané země. Začínáme s Tureckem.
Turecká próza je českému publiku již dostatečně zpřístupněna. Tedy alespoň natolik, aby se samo mohlo porozhlédnout po jejích vzorech a vybrat si, jestli je vkusnější bezuzdnost paláce Topkapı nebo střízlivost Atatürkova mauzolea Anıtkabir. Orhan Pamuk, Yakup Kadri Karaosmanoğlu, Çiler İlhanová; česká kotlina prozaiky vítá, ale na básníky, zvlášť na ucelenou antologii moderního tureckého básnictví, zatím tolik štěstí neměla. Se šťastnou výjimkou Nâzıma Hikmeta, proslavivšího se ve světě spíše svým levicovým smýšlením než svou (pravda výtečnou) tvorbou, a několika dalších.
Přiblížit v jednom článku tureckou poezii, její kořeny, zdroje a východiska (a pokud možno se vyhnout klišé o hledání turecké identity, spojení Východu a Západu a problematické moderní historii tureckého státu) tak, aby nezůstal jen suchý výčet neznámých, těžce vyslovitelných jmen, je nemožné. Zůstává nahodilý výběr básníků i básní, který vždy vypovídá spíše o tom, kdo vybíral, než o vybraných.
Následující básně ve svém albu İlk Şarkılar (První písně) zhudebnil turecký skladatel Fazıl Say, a pro prvoposluchače turecké hudby a prvočtenáře turecké poezie je toto zřejmě nejlepší volbou, jak se nechat okouzlit kulturou Malé Asie.
Zhudebněné básně dervišů, oratorium Nâzım Hikmet, sonáta Trója… Fazıl Say (1970) reprezentuje svou tvorbou, talentem i rozhledem vše, co je na Turecku velké a krásné, v naivním, čistém smyslu toho slova. A jednou skladbou zvládne vyvolat hravý úsměv na tváři Evropana i Turka, když ve své Izmirské suitě jako hlavní téma zvolí Izmirský pochod, oblíbený turecký marš, a zahraje ho tak, jak by to udělal Chopin, Brahms nebo Debussy.
I proto bych rád požádal laskavého čtenáře, ať si ke čtení překladů pustí stejnojmenné písně pana Saye s texty pánů Süreyi a Veliho a dovolí si trochu zapomenout na všednost a hranice každodennosti.
Cemal Süreya (1931—1990), představitel avantgardy v konzervativním Turecku, dramatik, básník a novelista, který ztratil druhé ypsilon ve svém jméně po prohrané sázce. A právě v onom ztraceném Y je Süreya celý schovaný — nespoutaný („Divoký argot srdce“ je jedna z jeho básní nejznámějších), čtyřikrát ženatý se třemi ženami, ve své tvorbě reflektující jak brzkou smrt matky, tak tragickou smrt otce. Ke svému životu poznamenal v jedné ze svých básní: „Na mém vysvědčení stojí — štěstí nula, láska dva.“
Čtyři roční období (Dört Mevsim)
Nech je pohřbít tě do jarního hrobu
přicházela jsi jako lístky
milovala ses jako sladká vůně
nech je pohřbít tě do jarního hrobu.
Nech je pohřbít tě do letního hrobu
přicházela jsi jako by to bylo poprvé
milovala ses jako by to bylo naposled
nech je pohřbít tě do letního hrobu.
Nech je pohřbít tě do podzimního hrobu
přicházela jsi jako trs hroznů
milovala ses jako červi v půdě
nech je pohřbít tě do podzimního hrobu.
Nech je pohřbít tě do zimního hrobu
přicházela jsi jako ulice
milovala ses jako sušené květy
nech je pohřbít tě do zimního hrobu.
Orhan Veli Kanık (1914—1950) byl, spolu s Oktayem Rıfatem a Melihem Cevdetem, autorem manifestu Garip (1941), který předznamenal obrovskou změnu vší turecké poetické tvorby a rozchod s osmanskou minulostí. Místo strnulých figur slova, která byli čtenáři zvyklí slýchávat v ulicích a mezi přáteli, namísto složitých konstrukcí s obraty ještě z osmanštiny, perštiny a arabštiny jazyk úsporný a srozumitelný. Jak stojí v Garipu: „Pokud čtenář nesnese slovo kukuřice, pak ho zajímá pouze klišé a měl by se omezit na čtení poezie, která se řídí zastaralými, zvětralými zvyklostmi.“
Naslouchám Istanbulu (İstanbul’u Dinliyorum)
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
nejdřív přichází lehký vánek
a listy na stromech
se zvolna třesou
Kdesi daleko odsud
zvonky nosičů vody zvoní bez přestání
naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené.
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
když náhle ptáci proletí kolem mě,
hejno ptáků, tak vysoko, s povykem a zpěvem
a zatím rybáři napínají sítě
a nožky žen se noří do vody
naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené.
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
Velký bazar je tichý, poklidný
jen v jeho srdci se rodí hluk
náměstí před mešitou je plné holubů
a kladiva buší a mlátí v přístavu
a jarní vítr ke mně nese sladkou vůni
naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené.
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
a hlava se mi točí, když vzpomenu na mládí,
domek u moře s ošuntělou lodí už dávno spí
a mezi hlukem a rámusem jižních větrů takové ticho
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené.
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
krásná dívka tiše prochází kolem mě
zpěv, hvízdání, nemravné posunky,
až jí něco vypadlo z ruky,
zdá se mi, že je to růže
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené.
Naslouchám Istanbulu, oči mám zavřené
pták se ti otře o sukni
na tvém čele, je to polibek? Ne? Já vím.
A tvoje rty, jsou vlhké? Ne? Já vím.
A stříbrný měsíc stoupá nad borovice
cítím to vše, v tlukotu tvého srdce
naslouchám Istanbulu.