Ta blízkost

Ale pak jsem je spatřila. A najednou jsem věděla, že jsem skončila, ale zároveň právě už zase začínám. Ubíraly se spolu tou jinou říší. Démoni nemocí, kteří obě po léta sužovali, jsou pryč. Vysoká Adriena kráčí vznosným krokem, dlouhý šál za ní povlává, o hlavu menší Bohunka sem tam klopýtne, ještě si nezvykla, že se obejde bez holí. Má na sobě bílé letní kalhoty a modré sáčko. Ve Veleslavíně jsme ho marně hledaly a podezíraly B.N., že je odnesla. Takto oblečená za ním chodila do nemocnice Na Bulovce po čtyři měsíce, aby ji snáze poznal. Kéž by se už brzo setkali a poznali se, což není jisté, protože tady jsou všichni, kteří zažili Velký obrat, změnění a mění se možná čím dál víc. Láska, láska však přetrvává, ať se setkají v jakékoli podobě. Kdyby tomu tak nebylo, ani ty dvě, které byly jako rodné sestry, Bohunka to tak cítila, by nyní nešly spolu, a ani já bych je nepoznala. Teď mají před sebou svah zvedající se od řeky. Přešly ji suchou nohou. Pokud by tomu tak nebylo, všechno by zapomněly, a kdyby se chtěly rozpomenout na své příběhy, musely by se napít ovčí krve jako matka Odysseova, matka Oidipova a jiní. Kéž Adrieně a Bohunce nebude paměť, kterou v nich právě probouzím, na další cestě překážkou! Už dospěly nahoru, před nimi se do dálky neprostírá asfodelová louka, ale vyschlá pláň, v pozadí se tyčí ostré štíty hor. Adriena přidává do kroku a Bohunka musí co chvíli popoběhnout. Adriena, která ji o tři měsíce předešla, je teď tím jediným, čeho se může přidržet, i když už není nevidomá. Mohla by dokonce zase psát bez lupy, jen kdyby měla svou silnou černou tužku Permanent marker, tu Tužku, její ruky věrnou služku nebo družku. Dívá se za sebe pod nohy, jestli ji nevytrousila, to by jí bylo podobné. Bláhová, ještě netuší, že psát, právě psát se v tomto světě už nemůže, nebo dokonce nesmí, B.N. by jí mohla vyprávět, jaké to je zápasit zde o každou větu, slovo, ba písmeno. Písmeno se tak snadno změní v klikyhák, jako písmeno θ, théta, které psala na okraj korigovaného rukopisu Eliška Beránková. Jeden takový neznámý znak se objevil na stolních hodinách, které jsem Bohunce svého času půjčila, protože budík, který jsem jí koupila, zvonil při sebemenším dotyku a budil živé i mrtvé. Teď se ke mně hodiny vrátily. Naposled jsme v knize o mayských rituálních jeskyních četly kapitolu o piktogramech. Ještě chvíli předtím si byla jista, že Tužku pevně drží, možná ji držela až příliš pevně, ostatně Tužka se její ruky také pevně držela, vždyť touží zanechávat silnou černou stopu, jedině když stará paní začne opět psát, může plnit smysl své existence. Ten je teď na pláni ohrožen. Pak ženy najednou uvidí muže, který se k nim přes pláň rychle blíží dlouhými kroky. Míjí je, aniž je zřejmě vzal na vědomí. Pod rozevřeným županem je nahý. V první chvíli mě napadne, že je to Lewicki, jemuž zemřel mladý syn na tuberkulózu. Jednoho dne zpěvák oděný jen v županu opustil byt a už se nevrátil. Pokoj, v němž si kdysi Franz s Ottlou prohlíželi na zdech pověšené snímky hochových plic, zachvácených nezadržitelně postupujícím zhoubným procesem, se nalézal v domě, který později zbourali, a na jeho místě v době, kdy se uprostřed náměstí ze země vynořoval chrám Nejsvětějšího Srdce Páně nebo krátce po tom, postavili moderní dům s půlkruhovými balkony, přibližně tam, kde se teď nalézá můj rohový pokoj. Když se však na muže podívám pozorněji, vidím, že na něm nevlaje tmavomodrý župan, ale vetché hedvábné kimono, původně bylo zlatisté, ale barva vybledla a také vzor tvořený listy červeného javoru je sotva patrný. Poznávám Jana či Yena, kterého Milada Součková na přelomu třicátých a čtyřicátých let, tehdy už provdaná za Zdeňka Rykra, tajně milovala a lásku k němu zašifrovala do básní Žlutého soumraku. Můžu, smím vzpomínat její vzpomínky? Jen ve snu a ve vůni stoupající z šálku soumraku a v jedné z třiceti devíti básní prožila zoufalou blaženost. Yen tenkrát nečetl její básně příliš pozorně, o třicet let později se k nim vrátil a uchvácen četl je znovu a znovu. Buďte rád, že se na své cestě nesetkáte s minulostí, napsala mu do Čech z dálné Ameriky ta ani ve snu a ani v básni nepohřbená, když prosil o setkání. A v tom starém kimonu, jejím dávném daru, ve kterém po léta pracoval, odešel dobrovolně ze světa, s hlavou na psacím stole ho nalezl syn. Nyní se zrakem upřeným do země v obavě, aby nezakopl, a tím vše opět nezmařil, minul obě ženy. Ohlížejí se za ním s údivem, protože muž míří zpátky k řece, zřejmě chce na jejím druhém břehu napravit něco nenapravitelného. Nevydává se tím směrem poprvé, ale vždycky znovu v naději, že tentokrát uspěje.

Vychází v nakladatelství Malvern.