Ezechiel v kopřivách

Miloš Doležal se po deseti letech vrací s novou básnickou sbírkou. V Ezechielovi v kopřivách zůstává věrný intimnímu rozměru dějin, zádumčivé krajině Vysočiny a neokázalému soucitu. Na H7O si můžete přečíst ukázky z nové Doležalovy sbírky.

Ve sbírce Ezechiel v kopřivách se protíná osa dějinné paměti s linií osobní a intimní; tragikomické středoevropské dějiny s těmi nepatrnými a skrytými, velké smrti s těmi nenápadnými. Tři oddíly sbírky tvoří tři „kruhy“. První představuje vrstvu paměti, dějin a některých historických postav. Druhý kruh tvoří odcházení přátel a prožitek pomíjejícnosti. A třetí je věnován smrti autorovy matky a snům, které některé situace „posledních věcí“ nasvěcují z jiné strany, naznačují možné luštění šifer. Název sbírky odkazuje ke starozákonnímu prorokovi Ezechielovi a jeho sugestivnímu proroctví-obrazu oživlých kostí. (z anotace knihy)


1) Aby mrtvola byla pohřbena pokud možno ihned po soudní pitvě či převozu do obce,

2) aby doba pohřbu byla naprosto utajena, tj. aby hrobníkovi byl dán pokyn vykopat hrob bez udání jména pohřbívaného a doba uložení rakve do hrobu mu byla sdělena těsně před pohřbením,

3) aby umístění hrobu na hřbitově bylo učiněno neznatelným (pohřbení ve společném hrobě, nebo alespoň neoznačeném hrobě, rakev zasypat okamžitě po uložení a hrob srovnat se zemí tak, aby nebyl znatelný).

Z nařízení ministra národní bezpečnosti Karola Bacílka 18. listopadu 1952

 

Stopy vražd budou bezpečně sváty

z písku tohoto století.

A němé oběti se svými katy

dál budou trčet tu v mrazivém objetí.

Zbyněk Hejda

DĚJINY I.

Jaképak jámy lvové?

Sprosté jílové šachty s vápnem.

 

Chlapy z Lidic zaházet se dvěma

obecními čokly.

Patera Toufara zahrabat

se zdechlinou cirkusového slona.

 

Matriky navézt do ohně

kroniky do stoupy

listy pohřebních knih vytrhat vyškrábat přepsat.

 

A stejně někdo slaměnku

na drn položí.

Miloš Doležal, foto: Ondřej Němec

Miloš Doležal, foto: Ondřej Němec

HURTŮV HÁJ

U Jana Bartoně byla pravá polovina lebky vpáčená dovnitř tupou ranou. Na pravé výstřel… U Viléma Czecha je oko zbarveno krevním výronem a horní čelist vpáčena dovnitř. Horní zuby jsou přeraženy uprostřed… Miroslav Halík má pod pravou lopatkou ránu, ve které zejí úlomky žeber… Antonín Mazanec má na pravé straně týlu výstřel velikosti čočky… U Otakara Novotného jsou úlomky kostí v ráně… U Karla Pohanky je dutina lebeční vpředu rozdrcena… obličej znetvořen… Josef Synovec má levé rameno dolní čelisti zlomeno, levá ruka zlomena a zdeformována, šaty zabláceny…

Z ohledacího protokolu MUDr. Opočenského

 

Vezli je na otevřené korbě

do hasičárny

hlavy jim klinkaly o sajtnu

omývali

zaschlou krev s hlínou.

 

Za uškrabanými nehty

rašelina

hrubozrnný písek

jehličí.

 

Prudce zešedivělé vlasy

na žluté plandavé kůži.

 

Ten který je viděl jarním lesem

po letech na dvoře mezi slepicemi

— hrabali si hrob

jak psi —

 

Smrky tam dodnes

i vyhrabané mělké hroby

rezne nápis HURTŮV HÁJ

z věnce kostra trikolóra

na smetišti opodál.

 

ZDENĚK HERMANN

poslední žijící žid ze zatopených Dolních Kralovic stojí nad želivskou přehradou

Jezero zalilo

údolí i se hřbitovem

odvezli jen náhrobky

kohenů levitů

žehnající ruce na vétřiesce.

 

Voda teď olizuje

kosti těch, které Mojžíš

vyvedl z otroctví Rudým mořem

vápník se pomalu rozpouští

koupe se v něm pije ho

celá Praha.

 

VINCENC KOUTNÍK V ROCE 1950

v samovazbě před pokusem o sebevraždu

Špehýrkou okna protékalo ráno

v rohu těla — plesnivé inferno

 

Prosil jsem a přiletěla moucha

a nic, skoro nic to nebylo

 

Jak snítka v dlani Noeho.

 

LITANIE 17. ledna, mám jít na operaci na jaře nebo až na podzim? 26. února u borovice na okraji lesa u Burdinek, kde cesta stoupá. Chodila tam v dětství. Na obědě v Ledči. Modlili jsme se u stolu za dobrý průběh operace. Matka pak sama nahlas: Bože, prosím Tě, dej anděly, ať vedou ruce lékařů. My všichni: Amen. Odjížděli jsme odpoledne. Praskají ledy na řece. Plují jak čepele, žiletky. 1. března do nemocnice v Praze. Čtvrtek. 2. března operace. 3. března dětský karneval v Rejčkově. „Pomodlete se prosím, nic jiného nepotřebuji.“ 8. března 1972, před čtyřiceti lety, zemřel doma v seknici na Pasekách děd, otec matky. Líhal se mnou, ani ne dvouročním, v posteli. Byl po operaci. Nemohl jíst. Prudce ztrácel vědomí. Rychle přivezl podivický strejka faráře ze Zahrádky. Hostie v kuchyni. U prostřeného stolku zaopatřit stih. Někdo z klečících kolem postele zašeptal: Vždyť on umírá! Umíráčkem zvonil Záviška. Odpoledne telefonát — operace. Popel a prach na čelo. 12. března z JIP na pokoj. „Včera jsi mi tím čajem pomohla, velký dík.“ 13. března. Okoralé rty. Čelo vytrčené, nos ostrý. Skoro beze slov. Jen Anička o tanečních. 15. března. Přišly sestry. „Vy jste moji andělé.“ 23. března. Znovu na JIPku. „Pozdravuje vás všechny Lazar. Kdybych neměla Boha, kde už bych byla. Jsem i proto šťastná. Na výlet za Zdislavou se moc těším.“ Anička každý den v nemocnici. Na pohřbu pana Bubníka v Mělníku. Vytřeštěný gotický kostel nad soutokem. 31. března pěšky z Pejškovny do Humpolce. Vichr, nízké mraky, odkvétají bledule. Blízkost květin, dětí, ožralů, vody v potoce, skřivana-elfa. Volal na mrtvé, na kopce, na kostelní věže. U polních křížků. Na jednom litinovém na rameni Krista ptačí hnízdo. Nese svět. 5. dubna getsemanská noc. Zkroucení do krůpějí potu. 6. dubna. Velký pátek. V Humpolci. Noc prudká. Ze sadu volám sestře přijeď! 7. dubna sobota na židovském hřbitově u Větrného Jeníkova. Hvězda a beránek — vynese Jan Levít. Stádo ovcí mezi náhrobky. Resurrectio v Úsobí. „Ať tě Bílá sobota pokropí živou vodou.“ 12. dubna přijela sestra. 13. dubna odvoz. V 17.45 hodin už doma. 20. dubna na Pejškovnu přijela Mařenka, pláče. Matka nejí, nepije, sotva se vleče. Pod lípou. Záchvat smutku. 21. dubna v Uhřínově na pohřbu Marie Zahradníčkové. Průvod, vyprovázení, Pater Lízna čte z Demlova dopisu paní Zahradníčkové „…v neděli mívají pohřeb lidé vyvolení.“ 27. dubna v Ledči. Mami, do krajiny a k nám přijeď! 28. dubna dojela na Pejškovnu, Paseky, u Křižné studánky. U kamenné zídky, kterou jsme před pár lety společně nanosili, u nás ještě Robert Antropius a Jiří Hlavička, podání rukou, pod střemchou. Taháme dřevo. Ležíme pak v trávě. Předtucha. Přelomů. Hořím, hořím, hořím. 28. dubna na 29. dubna krvácení. Proud. Čaj. Záchranka. Do Brodu. 29. dubna neděle v brodské nemocnici. Čekají do pondělí. 30. dubna kněz Pater Bárta v 10.15 na její pokoj klepe, kvůli vyšetření ho nevpustili. Její kamarád z mládí MUDr. Štědrý ji prohlíží. Volají do Prahy. 12.12 hodin — teď vzlétli. 30. dubna 1922 skonala babička mé matky. 5. května na Pasekách pohřeb, nesli jsme ji jarní krajinou, tou polní cestou, kterou chodili dědové a báby do zahrádeckého kostela, bílé okvětní plátky hrušní a jabloní padaly do trávy jako mana, jako žilnatá víčka, jako průsvitné nehty.

 

Vydává nakladatelství Atlantis.


Miloš Doležal se narodil 1. července 1970 v Háji u Ledče nad Sázavou, je redaktorem Českého rozhlasu — Vltava. Vystudoval Fakultu sociálních věd UK v Praze (1992), pracoval jako redaktor Perspektiv, asistent dramaturga Karla Krause v Divadle za branou II, hlídač azylového domu a plakátovač. Pravidelně spolupracuje s Lidovými novinami, Kontexty, Souvislostmi, Perspektivami aj. Básně a fejetony publikuje v polských literárních revuích. Je autorem řady rozhlasových dokumentů z období druhé světové války a komunistických represí padesátých let, literárních pořadů, portrétů a cestopisných cyklů. Jako scenárista spolupracuje s Českou televizí (na cyklech Heydrich — konečné řešeníNeznámí hrdinové). Vydal básnickou sbírku Podivice (Arca JiMfa, 1995; druhé, rozšířené vydání Atlantis, 1997), bibliofilsky soubor básní Kamení (Martin Dyrink, 1996), básnické sbírky Obec (Atlantis, 1996; polsky v nakladatelství Czarne, 2004; výbor v řeckém sborníku Bilieto, 2002), Les (Atlantis, 1998), Čas dýmu (Atlantis, 2003; výbor Zápisky z nemoci francouzsky v nakladatelství Fissile, 2014; výbor Tady a tam francouzsky v nakladatelství Fissile, 2014), básnický deník z italských cest Sansepolcro (Arbor vitae, 2004) a knihu fejetonů České feferony (Atlantis, 2000). Básnický oddíl Z přelomů vydal pod stejnojmenným názvem ve své bibliofilské edici Luboš Drtina (2002). Připravil vzpomínkové knihy Antonín Bradna — Zaradoval jsem se (Karmelitánské nakladatelství, 2002), Jiří Louda — Svým dějinám neutečeme (Radioservis, 2010) a Josef Svoboda — Tři inkarnace (Radioservis, 2011). Připravil knihy rozhovorů s vězni nacistických a komunistických kriminálů Cesty Božím (ne)časem (Karmelitánské nakladatelství, 2003), Prosil jsem a přiletěla moucha (Karmelitánské nakladatelství, 2004), Proti zlému krompáč a lopata (Karmelitánské nakladatelství, 2006) a Chtěl jsem být blanickým rytířem (CDK, 2010). Vydal knihy čár, rad, zaříkání a zkazek z krabatiny Režná bába (Thyrsus, 2007), Bodla stínu do hrudního koše (Thyrsus, 2009) a Černé svině křen (Luboš Drtina, 2012). Napsal životopisnou fresku o číhošťském mučedníku komunismu P. Josefu Toufarovi Jako bychom dnes zemřít měli (Nová tiskárna Pelhřimov, 2012) a edičně spolupřipravil svazky Jan Franz — Eseje, kritiky, korespondence (Triáda, 2006) a Směju se a sténám — korespondence Vladimíra Holana a Stanislava Zedníčka (Pulchra, 2012). Člen Podšafranického nezávislého divadla, pro který napsal divadelní hru Zátopa (2009). Žije v Praze a na Vysočině (Horní Paseky u Humpolce).