Uplácení prestiží a vydírání láskou k literatuře
Dění kolem neoprávněného užití několika básní v antologii Milá Mácho přineslo řadu reflexí a námětů pro příští diskuse. Někteří lidé se zhrozili nad nastalou situací a protest podpořili, jiní, byť menšina, tvrdili, že autorky mají být za výběr rády a celou záležitost prostě přejít. A další se ocitli kdesi mezi těmito póly — neoprávněné užití díla není správné a ohrazení je namístě… Proč ale dělat z literatury byznys tím, že se zmíníme o honoráři?
V kauze Milá Mácho o finanční ohodnocení autorek nikdy primárně nešlo. Důvodem protestu bylo, že se s jistými texty manipulovalo bez vědomí jejich tvůrkyň, které neměly přetištění své básně jak ovlivnit. To je základní právo, které nás chrání před extrémy, kdy se něčí dílo ocitne v nevhodném kontextu anebo kdy je autor zastoupen nereprezentativním, třeba velmi juvenilním, obdobím své tvorby. Není navíc povinností autorů, aby jim jakákoliv antologie konvenovala. Nikdo nemusí být poctěn nechtěnou pozorností a měl by mít možnost se z projektu diskrétně vyvázat, což je v případě neoslovení a nulové komunikace nemožné. Protože však ryba a host třetí den smrdí, je na čase se začít zaobírat obecnějšími podmínkami, které na české literární scéně dosud částečně panují.
Milá Mácho
Antologie českých básnířek 1857—2014
Větrné mlýny, Brno 2020
„Můžeš být rád, že se tvojí slátaninou vůbec zabýváme, pro sebe si prachy seženeme a ty se skoč napást, ale ne, děláme si srandu, takhle krutí nejsme, normálně choď do práce a psaní měj jako koníčka, ovšem nezapomínej, že potřebujeme výrazné autory a kvalitní současnou tvorbu, takové je poselství absence honorářové kultury, které postrádá smysl, stejně jako ho postrádá komentář těchto poměrů,“ zní jedna z promluv postavy Divadelníka ve hře Misantropium (2014) od S.d.Ch., po níž vlastně není v tomto článku mnoho co dodat.
Situace se do určité míry zlepšila — finanční ohodnocení autorů stále není naprostou samozřejmostí, ale začíná se stávat dobrým zvykem. Přesto dodnes narážíme na názor, že publikuje-li autor rukopisný úryvek třeba časopisecky, jde o jeho vlastní zviditelnění, za nějž má být vděčný. Řidčeji se však už setkáme se zcela relevantním hlediskem, že autor svým dílem dotváří obsah čísla a svěřuje médiu nemalou důvěru tím, že mu své texty exkluzivně poskytne.
V nejzazších případech je skutečnost, že si někdo nechá za otištění či vystoupení zaplatit, dodnes místy vnímána jako zaprodání se určitému schématu, které romantizující pohled na básníka či spisovatele vylučuje. Na vině je patrně i reflexe dřívější pokřivenosti kulturní scény, jejíž oficiálně honorovaný a proponovaný proud byl — aspoň zčásti — vnímán jako prorežimní. Pozice dnešních publikujících osob je ale jiná — žijí a tvoří v tržním kapitalismu, který jim (snad) zaručí svobodu písemného projevu, drtí je ale jiným způsobem. Představitel undergroundu Pavel Zajíček nemá ani po třetí mrtvici kvůli „neodpracovaným“ letům stráveným v emigraci nárok na invalidní důchod, a na jeho vozík či rehabilitační pomůcky se tak skládají jeho přátelé či zástupci veřejnosti. Argumentování zaprodanectvím se jeví být spíše rétorickou figurou, která nás odvádí od podstaty problému tkvící v podfinancování kultury, špatně nastavených podmínkách a v dlouholetém zdvořilostním mlčení všech zúčastněných.
Čas na detabuizaci tématu honorářů dozrál už dávno. Je o něm třeba hovořit transparentně a bez uzardění, čímž zamezíme ne zcela zřídkavým situacím, kdy si autor a organizátor (či vydavatel, nakladatel) předem jasně nevymezí podmínky, z hovoru vyplyne jen, že „honorář bude“, a výsledná částka se řeší až poté, co k otištění či vystoupení dojde. Tato mlhavost může vést jak k oboustranně nepříjemným scénám, tak k příjemným překvapením. Pro dobro všech by nicméně bylo lépe, kdyby se dohoda uzavírala předem a kdyby výše honoráře nebyla úměrná asertivitě autora, který si vyšší ohodnocení umí „vyřvat“, zatímco ostatní, stydlivější autoři zůstanou vystaveni standardům devadesátých let. Dobrovolná účast v literárním provozu by nikoho neměla nutit k trhoveckým manýrám, připomínajícím handrkování s tuzemskými mobilními operátory, od nichž podpultový tarif získáme až vydíráním, řevem či po známosti.
Alžběta Stančáková, foto: Literární.cz
Aktivismus v otázce honorování či smluv není projevem konformity či sobectví, je naopak výrazem solidarity se všemi, kterým standardizace finančního ohodnocení může v jejich ne vždy lehkém existování alespoň nějak pomoct. Smlouvy jsou tu pak od toho, aby druhá strana nemohla bez souhlasu nakládat s poskytnutým dílem a aby se zamezilo výše uvedeným situacím.
Vždy bude řada autorů a autorek, kteří bez problému vystoupí či otisknou text bez nároku na honorář, budou-li vědět, že tak činí pro dobrý účel anebo že jde o nízkorozpočtovou záležitost několika nadšenců. Dotované, organizovanější či zavedenější projekty by však honorování autorů měly zavádět do celkového rozpočtu. Uplácení prestiží či vydírání láskou k literatuře už opravdu není namístě.
Česká literární scéna skýtá pověstné pankáče, hospodské hádky a kouzelné okamžiky. O nic z toho se neochudíme, začneme-li dbát na to, aby za našimi aktivitami nestálo neplacené snažení autorů, redaktorů či překladatelů, neboť to vše může ovlivnit kvalitu výsledku, o nějž snad všichni usilujeme.
Literárněprovozní boj za bazální a jinde zcela zažité standardy je neskutečně vyčerpávající a vypuzuje z diskusí literaturu jako takovou. I z tohoto důvodu by bylo účinnější jasně vymezit hranice, za něž by autoři v neobhájených případech neměli zajít. To proto, aby nemuseli svůj čas věnovat výše zmíněným patáliím, ale aby mohli dělat to, co dělat mají — tedy psát bez ohledu na to, jaké jim dnešní nahodilá a místy nemilosrdná doba nadělila životní podmínky.
Autorka je básnířka.