Když nic nechybí, kde chybí Bůh

„Už řadu let empirické studie v podivuhodné shodě dokládají, jak se lhostejnost v náboženských otázkách stává u stále většího počtu lidí zcela běžnou realitou,“ začíná svou knihu, jejíž název by se dal doslovně přeložit jako Když nic nechybí, kde chybí Bůh, profesor teologie na Univerzitě v Tilburgu Jan Loffeld. Originál, který česky vyšel pod uhlazenějším názvem Když Bůh nikomu nechybí s podtitulem Úvahy o náboženské lhostejnosti, se objevil teprve před rokem. Nakladatelství Portál tedy začalo chystat překlad takřka okamžitě po jeho původním německém vydání. Poměrně útlá vědecko-popularizační studie byla v české verzi šťastně opatřena předmluvou nejvýznamnější postavy katolické teologie, její nejstarší generace — Tomáše Halíka. Doslov pro změnu obstarala jedna z nejvýraznějších osobností střední generace katolického kléru, církevní historik Tomáš Petráček, který byl před dvěma lety pod záminkou restrukturalizace propuštěn z Katolické teologické fakulty Univerzity Karlovy. Zajímavé je, že sám Loffeld na Halíkovy texty v knize opakovaně odkazuje. Naopak Halík, podle nějž jde o nejcennější a nejpronikavější socioteologickou reflexi probíhajících proměn náboženské scény napsanou v tomto století, přiznává, že ho text mladšího kolegy v lecčems zbavil iluzí a přinutil revidovat vlastní názory.

Loffeld má kromě brilantních znalostí filozofie a teologie a schopnosti zacházet se sociologickými daty také pastorační zkušenost katolického kněze, která se do knihy na několika místech zajímavě a nosně propisuje. Primárním modelovým čtenářem jeho knihy je křesťanský insider znepokojený vyprazdňováním kostelů. Text je ovšem natolik brilantní analýzou megatrendu sekularizace současné (nejen) evropské společnosti, že se — snad až na pasáže z úplného závěru — dá doporučit každému, kdo se o náboženství aspoň trochu zajímá. Knihu tak lze chápat jako svého druhu sekularizační duchovní cvičení pro každého.

Když není poptávka

Východiskem Loffeldovy knihy — jak vyplývá z jejího názvu — je skutečnost, že majorita současné společnosti se staví k náboženství čím dál lhostejněji. A že navzdory představám mnohých křesťanských myslitelů absence náboženského zájmu nebrání lidem žít šťastně. Loffeld zde navazuje na svého krajana, protestantského teologa Dietricha Bonhoeffera, který v dopisech z nacistického vězení píše, že křesťanská tradice typicky působila tam, kde člověk ztrácel kontrolu nad svým životem: v okamžicích neštěstí, viny či smutku. Od doby, kdy moderní člověk získal své štěstí, snažili se ho křesťanští myslitelé přesvědčit, že je vlastně nešťastný, aby mu mohli nabídnout náboženskou spásu. Loffeld vystupuje jako křesťanský teolog, když píše, že má-li Bůh být Bohem, který nám ponechává svobodnou vůli věřit či nevěřit, musí nám také umožnit být šťastnými i bez víry. Pojem vykoupení, stěžejní pro dosavadní chápání křesťanské víry, prý však už nepokrývá žádnou z potřeb člověka jednadvacátého století. Chybí po něm poptávka.

Některé texty z poslední doby — v českém prostředí třeba studie Tabity Landové z Evangelické teologické fakulty UK, obsažená ve sborníku V co (ne)věří generace Z —, využívající sociologická data tvrdí, že mezi mladistvými mírně vzrůstá citlivost pro náboženské otázky. Loffeld je k „návratu náboženství“ naopak skeptický. Sekularizaci chápe jako globální a nezvratitelný trend. A dobu velkých příběhů — včetně toho křesťanského — za definitivně minulou. Popisuje přitom s precizností a lehkostí, věcně a bez hysterie, jak se křesťanství v Evropě snažilo zachránit svůj kredit a zastavit odliv věřících. A to skrze nejrůznější strategie, přicházející z konzervativních i liberálních kruhů, jako je snaha o řešení skrze optimalizaci církevních struktur, restaurací domnělých zlatých časů či naopak změny v učení církve.

Loffeld ukazuje, že ani v místech, kde fungují křesťanská společenství dobře a kde i nenáboženští lidé oceňují práci církve, se nárůst lhostejnosti a úbytek relevance náboženské praxe nezastavuje. Reformy (ve smyslu optimalizace) církve jsou nezbytné, ale z podstaty nedostatečné. Jako příklad marnosti širokého spektra přístupů prezentuje autor město Utrecht, kde knihu napsal. V jeho centru se nachází ústředí a kostely řady církví: ať už ty, které jdou cestou velké liberalizace, nebo ty, které se před světem uzavírají a zastávají konzervativnější podobu křesťanství — s poklesem členů se však shodně potýkají všechny.

Nikoli odmítání, jen odklon pozornosti

Důvodem přitom není to, co označuje klasický pojem ateismu. Loffeld cituje kardinála Kaspera, podle nějž narazit dnes na ateistu je vysloveně šťastná náhoda. V současnosti se spíše setkáváme s masivním fenoménem, pro který autor i další teoretikové sekularizace nabízejí termín apateismus. Nejde o individualizaci duchovního hledačství či odmítání institucionálních náboženství. Jen nás zkrátka některé otázky už netrápí: „Co mohu poznat? Co mám dělat? V co mohu doufat? Co je člověk? Stále více lidí prochází životem, aniž by na podobné otázky nacházeli odpověď, aniž by si je vůbec kladli — a nic jim nechybí,“ píše Loffeld. Nejsme svědky nárůstu ateismu, spíš pozvolného odklonu pozornosti.

V tom smyslu německý teolog snímá růžové brýle z očí křesťanských myslitelů druhé poloviny dvacátého století. Zatímco ti byli přesvědčeni, že existuje adresát, který — aniž by to věděl — touží po Bohu, a stačí tedy jen vyladit vysílací frekvence, Loffeld má předpoklad takového adresáta za chybný. Náboženství podle něj hrají na zcela novém hřišti. Jak uvádí samotný autor: „To neznamená, že by v určitých životních etapách nebyly věci, na něž lidé sázejí a které by je nenaplňovaly. Asi lze rozlišovat mezi celistvým konceptem ,meaning of life‘ (smysl života) a ,meaning in life‘ (smysl v životě). Smysl se dostavuje, děje se, je prožíván jako příležitostná seberealizace (,meaning in life‘). Lidé tedy úplně nerezignují na životní smysl. Říkat však tomu holistický koncept nebo touha po smyslu, a vidět v tom pootevřená vrátka k transcendenci nebo religiozitě by ale bylo příliš.“

Řešení neexistuje

Kromě výzev pro křesťanské myšlení, jako je přehodnocení chápání člověka coby bytosti toužící po transcendenci či opuštění univerzalistické představy, že křesťanství ví, co je dobré pro všechny, vede kniha také k promyšlení smysluplného místa náboženství v dnešním světě.

Církve — a zde je třeba připomenout, že v Německu hrají významnější roli než u nás — jsou oceňovány především za jejich charitní službu a přechodové či celospolečenské rituály, například tváří v tvář nejrůznějším tragédiím. Loffeld však navrhuje i jiné momenty, které může i křesťanství nabídnout světu. Je to například schopnost vyprávět alternativní příběhy lidského života a společnosti vůči (neoliberálnímu) mainstreamu, nabízet „jinakost“ víry. Tím mohou církve — které se již nemusí starat o své tak jako tak upadající pozice — obnovit své „prorocké“ poslání. Mohou být kreativní minoritou, zastávající se té „lepší“ strany života. A to přesto, že to nepovede k nárůstu religiozity.

Dalším momentem pak může být služba smíření, kterou různé církve po světě prostředkují. Nebo již zmiňovaný úkol nabízet dobře a profesionálně uchopené rituály, které lidem umožní projít jejich bolestí a truchlením a poskytnou jim útěchu či naději.

Za hranicemi Evropy

Slepá skvrna knihy je její silná vazba na evropské prostředí: autor vychází především ze svých zkušeností z Německa a Nizozemska. Jako komplementární čtení tak lze doporučit studii Petra Kratochvíla Geopolitics of Global Catholicism: Politics of Religion in Space and Time, vydanou loni v nakladatelství Routledge. Autor zde líčí proměny náboženství v pěti zemích — Brazílii, Spojených státech, Indii, Číně a Kongu — a ukazuje, jak je náboženství (opět především křesťanství) mnohem členitějším fenoménem, než jak se může zdát ze středoevropské perspektivy. Zatímco v našich končinách narůstá lhostejnost vůči náboženství, ve státech globálního Jihu je náboženství (často v podobě takzvaného evangelikalismu) nezřídka úzce propojeno s názorovým konzervativismem a získává na popularitě díky jeho využití v politické rétorice některých (převážně pravicových či populistických) politických stran a osobností.

Rozhodně tak nelze předpokládat pozvolný odchod náboženství do bezvýznamnosti. Ostatně to tvrdí i Loffeld v evropském kontextu. Náboženství tu s námi bude dále, ale bude se proměňovat. „Nikdo nevíme, jak to dopadne,“ píše německý teolog a sociolog náboženství.

Tomáš Halík v předmluvě uvádí, že pro křesťany by mělo jít o povinnou četbu. Dodal bych, že pro zájemce o tematiku náboženství, sekularizace a pohybů v současné společnosti by mělo jít o četbu velmi doporučenou. Jde o svého druhu filozofického a teologického turistického průvodce po krajině současného náboženství, v níž se před námi objevují — a dále budou objevovat — nové horizonty.