Zápisník vyplavených vět

Esejista Josef Kroutvor ve své autobiografické knize Poletování jednoho ptáčka (Torst, 2019) poznamenal, že více než vrcholná díla jeho oblíbených výtvarníků a spisovatelů ho zajímají jejich marginálie — drobné kresby, prózy a zápisky, útvary vzniklé na okraji velkého či vysokého umění. Podle něj bývají spontánnější a vyjadřují často výstižněji osobnost a náladu autora než zásadní, reprezentativní díla, obalená stovkami interpretací a předporozumění. Platí to i pro jeho vlastní aktuální knihu drobných zápisků, myšlenkového „muškaření“ a „těkaček“, poznámek pod čarou k jeho obsáhlé esejistické tvorbě. Zapisoval si je v průběhu let 1999—2024 a jejich sumář nazval příhodně a hravě — Driftbook, slovem vzniklým obměnou slova driftwood, které označuje dřevo vyplavené oceánem na břeh. 

Podstatné je tu slovo drift, jehož slovníkové heslo Kroutvor vepsal na úvod své knihy jako motto. Znamená „být unášen (větrem, vlnami apod.)“, ale také „bezcílně se toulat“ nebo „potloukat se“, což výstižně vyjadřuje charakter autorových poznámek a glos a zčásti i jeho esejistickou metodu. I on se nechává ve svých pozorováních nést proudem bezprostředních dojmů, vzpomínek a asociací, které díky zkušenosti poutníka a erudici historika výtvarného umění a literatury objevně zasazuje do souvislostí kulturně-dějinných, antropologických i ekologických. „Když vezmu tužku do ruky, odrazím se od břehu, začnu se oddávat běhu věcí,“ píše. „Tužka je pádlo i loďka.“

Literatura jako lidský řetěz

Šíře intelektuálního záběru básníka, publicisty, historika umění a filozofa překračuje několik disciplín i hranice střední Evropy, a přece jen to všechno dohromady vystihuje jediný termín, a tím je už zmíněné poutnictví, k jehož tradici se Josef Kroutvor hrdě hlásí. Jednak nese původní, doslovný význam pro člověka, který vyráží na cestu na svatá místa, aby hledal zbožnost a (sebe)poznání. Pro Kroutvora to však nejsou masové poutě do Santiaga de Compostela, jeho svatá místa se nacházejí v krajině Novohradských hor, kde našel vedle pražského Žižkova druhý domov, v krajině česko-rakouského pomezí a v evropském Středomoří — Toskánsku, Provence, Slovinsku, Chorvatsku. Geografické teritorium jeho zájmu vymezují spisovatelé a výtvarníci, jejichž tvorbě svá kulturně-archeologická zkoumání zasvětil. 

Driftbook je tak pandánem k autorovým předchozím knihám, především ke zmíněné biografii Poletování jednoho ptáčka, souboru literárních esejů a glos s názvem Notes (Torst, 2021), sbírce úvah o krajině, řemesle a věcech Stará škola (Stará škola, 2021), ale i k desítkám dalších, drobnějších. 

Ve svém záměru jde Kroutvor proti Barthesově tezi o smrti autora. On naopak pro pochopení díla považuje za zásadní, jak krajina a životní prostor utvářely myšlení, temperament, a tedy i díla umělců. Není ostatně náhoda, že si vybírá autory, jejichž tvorba je s jejich regionem silně srostlá — prochází Kubínovu a Váchalovu Šumavu, Hrabalovu Dobrovici, kde spisovatel sloužil za protektorátu a kde napsal Ostře sledované vlaky a odkud shodou náhod pocházeli Kroutvorovi prarodiče. Jde v Máchových stopách do Českého středohoří a následuje romantického básníka do italských Benátek, navštěvuje Mahlerovo Kaliště, Reynkův Petrkov, Klimtovo a Mozartovo Attersee. Co by přitom pro jiné bylo jen kulturním fetišismem a sbíráním turistických známek, to u Kroutvora nabývá charakteru uměleckého průzkumu, výkladu a snahy o duchovní sblížení. Je to osobní, zaujatý způsob, jak dílo a osobnost autora lépe a hlouběji pochopit a prožívat. Literatura je pro něj „dlouhý lidský řetěz sdělení, poselství. […] není to jen četba, je to i dědictví, o které je třeba pečovat“. 

Symbolicky lze však poutnictví vztáhnout i na literární žánr, v němž se Josef Kroutvor autorsky zabydlel, a to je esej. Žánr stojící na pomezí uměleckých kategorií, jenž není svázán akademickým formalismem, naopak poskytuje možnost osobní, dobrodružné cesty myšlení a dbá na literární styl. A ten Josef Kroutvor vybrousil do osobitého výrazu. Vychází z maximy německého spisovatele Ericha Kästnera, který tvrdil, že „popis je dostatečné vysvětlení“, inspiruje se však i střídmě poetickým stylem haiku a přesností klasické japonské mangy, k jejímž zásadám patřilo dlouho pozorovat a pak několika tahy vyjádřit podstatu věci. „Krajina za Kolínem rovná jako notové linky. A sem tam pokroucený kmen švestky jako nahrbená babka na polní cestě. Švestky — napůl vrby, napůl biblické olivy,“ zapisuje si Kroutvor při cestě vlakem Polabím.

Jeho cílem je být „prostý, ale nebýt prosťáček“. Užívání cizích slov, zaumnost, to všechno si zakazuje. Představuje to pro něj pózu, která schopnost vhledu zamlžuje a zbytečně komplikuje. 

Odvrácenou stranou oné prostoty a střídmosti popisu je ovšem i jistá monotónnost a fádnost. Některé zápisky mají charakter výčtu, slouží spíše jako paměťový záznam než sdělný postřeh. Náladou připomínají rozpoložení zenového mnicha při meditaci — emoce, hněv deníků Ivana Diviše nebo hořká skepse těch Zábranových je Kroutvorovi cizí. Osvěžením jsou tak jemně humorné glosy, třeba když si autor poznamená, že „vietnamské večerky začínají prodávat snítky jmelí. Začal advent“.

Z rychlíku dějin na lokálku

S tím souvisí i Kroutvorova obliba zmíněných marginálií, menších prací a řemeslné péče. Je mu blízké všechno, z čeho je patrný dotek lidské ruky, co má přirozené měřítko. Odmítá efekt, velikášství velkoformátových pláten, nespokojí se jen s uměleckým nápadem, protože „dobré nápady nemají větší smysl, jsou to jen špunty od šampaňského. Zhodnotit se dá myšlenka, a ta potřebuje čas“. Oškliví si však i duchamorné estétství. Například francouzskému malíři Balthusovi vyčte, že ve svých pozdních vzpomínkách nevypráví více o přátelích, vztazích mezi lidmi i banálních podnětech: „Ne vše pochází ze vznešených úvah, z poslechu Mozarta, světa, klidu a ticha v ateliéru.“ 

Všemi poznámkami proniká melancholický tón staromilství, hluboké úcty k tradici, o niž Josef Kroutvor svými esejistickými potulkami a poutěmi pečuje a vlastně je i obnovuje. 

Pochopitelné je proto i jeho zoufalství a smutek nad současnou poničenou krajinou, myšlenkovou i estetickou povrchností a vyvolávání časů, které už se nevrátí. Je evidentní, že nejlépe by mu bylo v době před vynálezem spalovacího motoru, v desátých a dvacátých letech minulého století. Touží „vystoupit z dějin, z toho podivného rychlíku, a přestoupit na lokálku. Vystoupit v malé stanici a dojít tam, kam potřebuji, pěšky.“  

Ostatně i proto ho zajímají okraje. Dobrovolně přijímá outsiderství a obdivuje se dandyovství, které svým jemným a poučeným estétstvím stojí mimo davy a hlavní proud. Většinou ho svébytný postoj vede k originálním postřehům, někdy jej však svádí i k paušalizujícím odsudkům. Jeho esejistický zájem časově končí u Bohumila Hrabala, ze současných autorů se obsáhleji věnuje jen tvorbě přátel básníků Pavla Šruta a Miloše Doležala. Píše dokonce, že „nečte knižní novinky, čtu, co potřebuji“. A přesto dochází k zevšeobecňujícím závěrům o tom, že moderní literatura je „plná extravagancí, až se nedá číst“, „umělci dnes tvoří především pro výstavy, média a trh s uměním“, „sepisují se stále tlustší romány, ale chybí umění vyprávět“, „žurnalismus zplaněl, novináři […] chytračí, aby nenarazili na hlídací psy tzv. korektnosti a dezinformací“. Dojde dokonce i na šovinistický tlach, naštěstí jediný v celé knize, když autor píše o tom, že ženy „bývají od přirozenosti herečky, hrají a umí se i líčit. A ty, co se nedostanou na divadelní scénu, hrají alespoň v životě. Hysterie, melancholie a jiné projevy chování jsou možná dobrým předpokladem pro divadelní talent“.

Takové úlomky se ale na stránky Driftbooku vyplavují jen zřídka, převažují především inspirace a zaujatá, empatická pozorování. Autor nechce vidět svět jen jako smetiště. Ze zápisků je cítit, že jeho přístup ke světu vychází — kromě už zmíněného — i z poetismu, který Kroutvor chápe nejen jako umělecký směr, ale i životní styl vzývající půvab všednosti a obyčejných věcí. Je to nakažlivé. A možná to byl i jeden z důvodů, proč se Josef Kroutvor rozhodl osobní zápisky, které pořizoval posledních dvacet pět let, vydat. Ukazují, oč dobrodružnější je být poutníkem než turistou. Driftbook je knihou poutní, vyzývající k výpravám pěším, čtenářským i duchovním. Zápisníkem vyplavených maličkostí, kterými je potěšení se probírat, ale i přebírat je jako ohlazená dřeva, střepy a úlomky Kroutvorovy esejistické archy. Po pobřeží kráčí postava, na hlavě klobouk, v ruce knihu a hůl.