Kůň v rouše motýlím

To je na jednu stranu velké mrzení a na druhou velká sláva. Ale kdo ten člověk se jménem tak dlouhým, že se tradičně zkracuje jako FHO (dále jen tak), vůbec je; a proč jsme na překlad jeho stěžejního díla čekali tak dlouho?

Na druhou otázku je odpovědí více: přítomný Děsikůň z roku 1928 je jedinou knihou, která vyšla za autorova života, a ten se tedy neměl čím proslavit. Ani editor Friedrich Torberg, který s dílem nakládal velmi svévolně, zjevně nebyl tak úspěšný jako takový Max Brod, a co si budeme povídat, kolem tvorby FHO by onen kafkovský sexy existenciální opar šel vytvořit jen těžko. V neposlední řadě platí, že FHO srší odkazy na nespočet vědních i dnes již docela obskurních disciplín, překypuje nápady a nečekanými metaforami a přetéká mluvícími jmény, takže je náročný na překlad (s nímž se však překladatelka — IFF — vypořádala skvěle, byť za cenu některých větších posunů).

IFF ve svém kongeniálně rošťáckém doslovu představuje FHO jako současníka slavných německy píšících spisovatelů první poloviny dvacátého století pomocí metafory: „vezměte Schnitzlera, Musila, Freuda, Krause, Zweiga, Hofmannsthala, Altenberga, Friedella a Kafku, opijte je, zdrogujte je, pošlete je tančit na divoký candrbál — a máte Herzmanovského.“ Záviděl jsem IFF, že s takovým parádním obrazem přišla, protože mě při čtení napadlo něco podobného, než jsem knihu dočetl, otočil a přečetl si citaci na zadní straně obálky. Osobně bych se do koktejlu vzhledem k množství odkazů nebál přihodit Haška. Anebo bych zvážil uspořádat spíš diachronní než synchronní párty. Při čtení se mi totiž na mysl drala řada německých groteskních postaviček jako Enšpígl, Simplicius Simplicissimus a baron Prášil, které zažívají fantasmagorická dobrodružství líčená mnohdy košatým, ale zároveň naturalistickým jazykem.

I v Panu Děsikoni se totiž setkáváme s mužským protagonistou, oproti jmenovaným je ale mnohem větší naivka a zoufalec. Kopyto, zaměstnanec dvorního skladu císařských bubnů a v létě správce korutanských sbírek stříbrných lžiček, se podobá voskové figuríně a bydlí v domě U malých kverulantů v bytě s okny obrácenými do Sodomské uličky. Jeho nejoblíbenější knížkou je kalendárium obsahující „data narozenin všech nejvyšších představitelů monarchie“ a důvěrníkem mu je libertin Hlavačka, který měl být velkým přítelem Goetha, ale vztah ztroskotal, protože Hlavačka se zapletl s mladičkou dívkou Goethovi drahou.

Zápletka románu zasazeného do metternichovského období Rakouska-Uherska je jednoduchá (natolik, že se trochu zdráhám označovat knihu za román). Kopyto se chce vetřít do císařovy přízně nadmíru neobvyklým darem k jubileu nástupu na trůn, totiž největší a nejúplnější sbírkou mléčných zubů ve všech dědičných zemích. Jenže jeden zoubek Kopytovi chybí, a protože je svědomitý, musí se jednat o zub největší žijící krásky. Vyvolenou má být herečka Pekelníková, mj. objekt Kopytovy vilnosti i romantického toužení, ale zoufalý úředník se před ní na maškarním plese — převlečený za motýla — znemožní, když z ní loudí onen vysněný mléčný zub pro císaře, jelikož jeho kostým páchne klihem. Přichází o věneček s někým jiným a zub nakonec také splaší jinak, než doufal. Příběh hrdinova blouznění korunuje směšně-tragický konec ve wertherovském stylu.

Primitivní zápletka s nablblým vyvrcholením nutí k zamyšlení, zda je FHO opravdu tou tajnou zbraní rakouské literatury, jak jej inzeruje ve svém poutavém doslovu překladatelka. Děj se totiž místy jeví jako věšák na nápady. Člověk ale většinou zjihne, protože si uvědomí, že na takovou intenzitu a kadenci humoru narazí jen málokdy. Třeba jako když se klihem páchnoucí Kopyto, převlečený za obrovského otakárka fenyklového, jehož „sama Příroda vybavila výsostnými barvami císařství“, po svém neúspěchu snaží dostat domů z plesu, ale do křídel mu zaduje silný západní vítr a smýká jím Mariánskou ulicí, dokud ho nezastaví komisař s neprůstřelným obviněním: „Jste dopravní prostředek, protože jste víc než čtyři stopy široký. A podle císařského nařízení ze 14. května 1796 máte povinnost být označen lucernou a číslem a mít u sebe platnou licenci, leda byste byl kočár příslušný ke dvoru. Jenže to byste musel mít pozlacená kola a na kozlíku zlaté střapce.“ To mohli klidně napsat Hašek s Kafkou v Montmartru (mrk mrk).

Osobně budu čekat na další díly seskupené uměle do tzv. Rakouské trilogie se zvědavostí. Nejen proto, že jsou ještě delší a těkavější a že se zejména v tom druhém (právě vyšel!) FHO pěkně obuje i do Čechů a jejich jazyka, který byl vynalezen, „aby potěšil melancholického prince z habsburského rodu“.