Cesta do hlubin tajgy

Roland Barthes napsal, že „spisovatel si hraje s tělem své matky, ať už je velebí a krášlí, nebo trhá“, a měl při tom na mysli především mateřský jazyk. Nikoli náhodou se odkaz na tuto pasáž z Rozkoše z textu objevuje v románu Oceana Vuonga Na Zemi jsme na okamžik nádherní a velmi podobně zachází s mateřskou figurou Kim de l’Horizon v Knize krve nebo právě ruská spisovatelka Oksana Vasjakinová v textu Rána. Tato díla (a mnohá další) reprezentují současnou produkci fragmentarizovaných autobiografických knih s tématem paměti, identity a vyloučení, jež si veřejnost zvykla označovat jako autofikce.

Už úvodní motta prózy Oksany Vasjakinové nastolují klíčové motivy, kolem nichž se bude text splétat: žena, nepřítomnost, smrt, matka, prázdnota. To vše v sobě koncentruje titulní rána, jež současně vystihuje podstatu mateřství. „Proč pomalu popisuju umírání a mrtvé tělo vlastní matky? Je v tom hodně bolesti a snahy pochopit, pečlivě vylíčit zkušenost. Ale je v tom i kapka ješitnosti: žít dál znamená mít kontrolu nad vlastním tělem.“

Na začátku knihy a současně v jejím jádru stojí smrt matky. Vypravěčka líčí vlastní smutek, jednání s úředníky, dětinskou starost o urnu s popelem, ale i pomalé vrůstání do nové situace a způsob, jímž se tento životní přelom propisuje do její tvorby. Důkladně a detailně popisuje jednotlivé činnosti, které provádí, nebo předměty, jež jí utkví v paměti. Jako by se chtěla zachytit reálného světa, vtisknout si do paměti veškeré okolnosti matčiny smrti. „Protokol byl vytištěný na šedivém papíře. Propiska byla obyčejná, měla průsvitné tělo a modré okousané víčko – takové propisky mi máma kupovala na školním trhu k prvnímu září.“ Bez okolků věcně vypisuje selhání těla, ale i praktické záležitosti vypravení pohřbu, finanční okolnosti nebo trýznivou banalitu Ruska, kde muži pijí a mlátí své manželky. Ženy a přátelské, příbuzenské či pracovní spojnice mezi nimi tvoří hlavní komunikační síť knihy. Text začíná paradoxně „záběrem“ na cizí ženu, sešlou sousedku vypravěččiny matky. Ona a další stařenky představují bezbrannost, opotřebovanost a bezelstnost starých žen, mezi nimiž v závěru života vznikají specifické vztahy.

Text se obsesivně točí kolem matčiny smrti, nahlíží ji ze všech stran – psychologicky, společensky, ekonomicky, ve vztahu k rodině, ženské tělesnosti, ruskému zdravotnictví, víře i strachu, skrze šaty, nádobí či poezii. Nelze se ubránit dojmu, že se vypravěčka v celé situaci rýpe – znovu a znovu se z jiné perspektivy vrací k témuž, přičemž nepatrně posouvá už jednou řečené. V určitých momentech tato umanutá zacyklenost působí otravně, avšak v souvislosti se ztrátou jednoho z nejbližších lidí se jakýkoli detail ukazuje jako podstatný.

Druhou výraznou linii představuje lesbická orientace protagonistky. Homosexualita (v Rusku) není nic samozřejmého a standardně přijímaného, naopak stává se v textu tématem. Vypravěčka líčí bezradné hledání identity, jež je evokováno zřejmě autentickými, i když leckdy literárně ohranými epizodami – přesun z malého města do liberálnější společnosti, nejasné vztahy ke kamarádkám, nevyhraněné pojetí vlastního těla. Tato linie se v mnoha rovinách protíná s centrální situací matčiny smrti, klade otázku, co znamená být ženou, vztahuje se k vývoji jejich vztahu, leckdy se od matky odklání a soustředí se na hrdinčin sexuální a vztahový život. Kniha tak má dvě autonomní témata, která se přetahují o pozornost čtenáře.

Rána není příběh („neumím si vymýšlet příběhy“), nýbrž proces vyprávění: popisy, líčení, vzpomínky, dojmy, sny – bez začátku a konce. Okrajovými body mají být smrt matky ve Volžském u Volgogradu a následné uložení urny s popelem tisíce kilometrů daleko v sibiřském Usť-Ilimsku. Mezi těmito událostmi však nedojde k žádné proměně či vývoji. Cesta samotná tak představuje spíše časovou výseč, než že by putování stálo v půdorysu knihy. Vypravěčka se snaží se smrtí matky vyrovnat, odbíhá k zásadním životním momentům, své sexuální orientaci či vztahům k příbuzným.

To vše připomíná kruhy na vodě, které běží hladinou po dopadu kamínku. Smrt matky spouští proces psaní, jenž se šíří různými směry. Vše, co je zde napsáno, se k ní vztahuje, ať je to nákup cestovní tašky či spodního prádla, verše Gennadije Aigiho, citace Helène Cixousové, vzpomínky na bývalé přítelkyně, nález zmrzlého ptáka či aluze na antické mýty. Matka, k níž se dcera upíná, utvářela její vztah ke světu i za živa, úmrtí pouze tento vklad intenzivně nasvítilo a vyžádalo si jeho poetickou reflexi. „Po její smrti se v mém nitru objevila nová prázdnota a pomalu, po hmatu jsem do ní začala pronikat. Pronikala jsem do ní, můj jazyk a pohled se postupně stávaly matčinými, stejně jako mé každodenní zvyky. Když se dívám na svět, cítím, že se matka dívá na svět skrze mě.“

Oksana Vasjakinová: Rána
Přeložila Alena Machoninová
Praha: Maraton 2024
248 stran