Oko cyklonu

„Je možné, připustil, že mu jednoho dne kniha, kterou teď lidi čtou, nebude připadat osobnější, než hadovi připadá kůže, z níž se vysvlékl a nechal ji ležet za sebou,“ svěřuje se spisovatel Louis během jednoho autorského čtení v knize Rachel Cusk Tranzit. V té scéně jsou na pódiu tři spisovatelé a moderátor, který se nikdy nedostane ke slovu, přičemž všichni tři autoři píší autofikci. Zdá se však, že každému z nich jde o něco jiného. Jeden si nevycválaně užívá svůj moment slávy, který si vydyndal výprodejem soukromí, druhý předestírá niternější mechaniku sdílení a spisovatelka jménem Faye dlouho mlčí. Přesněji řečeno, Faye to jako alter ego Rachel Cusk zaznamenává, takže to lze brát i opačně: Faye tu mluví ze všech nejvíc. 

Ta scéna nejenže patří k nejlepším v knize, ale komentuje situaci, do níž se Rachel Cusk dostala po vydání Obrysu, prvního dílu stejnojmenné trilogie, jíž je Tranzit středním členem. Zařadila se mezi autorky a autory píšící autofikci, ačkoli její metoda je vlastně inverzí toho, jak většina z nich postupuje. Pokud autofikce znamená obrátit displej telefonu na sebe a udělat si selfie tím horším objektivem, Cusk, obrazně řečeno, sice také používá přední objektiv, ale zaznamenává jím okolní svět. Přesnější popis metody podává titul Obrys: Druzí nám dávají vnější hranici, podobně jako ji postavy celé trilogie poskytují vypravěčce. Jsou tím, čím ona není, jejich příběhy tvarují ten její. V prvním díle trilogie se to v jednu chvíli řekne natvrdo: „Zatímco mluvil, začala sebe sama vidět jako tvar, obrys, jehož okolí je vykreslené do veškerých podrobností, uvnitř však zůstává prázdný.“ 

Cusk si touto autofikcí naruby zajistila zvědavost čtenářů, uznání kritiky a zájem akademické obce na celém světě. Po úspěchu prvního dílu (Outline, 2014), napsaného údajně za tři týdny, následovaly ve dvouletých odstupech další dva: Transit a Kudos. V češtině se do jejich vydávání v roce 2022 pustilo Nakladatelství Lidové noviny a překladatelka Alžběta Ambrožová, přičemž dvouleté odstupy zatím platí i u nás. 

Novinka Tranzit je tedy pokračováním Obrysu. Ačkoli přesnější termín než pokračování by v tomto případě mohl být spíše variace. Metoda založená na tom, že převypravuji příběhy těch, s nimiž se potkám, totiž neumožňuje rozvíjet zápletky, přinejmenším ne ve verzi Rachel Cusk. V druhém díle se nevrací žádná postava z toho prvního, snad s výjimkou spisovatelčiných dětí, které jsou zde ovšem jen o málo méně nepřítomné (v prvním díle se vyskytovaly jen jako informace, ve druhém telefonují). Zatímco Obrys se odehrával v Řecku, kam Faye odjela vést prázdninový kurz tvůrčího psaní, Tranzit ji zastihuje těsně po přesunu do Londýna, kde začíná nový život poté, co opustila manžela. Jediné pojítko mezi Obrysem a Tranzitem tak tvoří sama vypravěčka, jenže ta se tu, jak už bylo řečeno, podobá oku cyklonu: je to klidný, prázdný střed. Rekonstrukce domu, autorské čtení na literárním festivalu, stříhání chlapce v kadeřnictví, schůzka s nápadníkem, večírek u přátel, to všechno se odehrává výhradně kolem ní. Jinými slovy, Tranzit nejenže je volným sledem scén, které jedna druhou nerozvíjejí, ale jako celek ani nijak nerozvíjí předchozí Obrys. Je to variace Obrysu, stejná mřížka přiložená na jiný materiál. 

Románů, které ždímou příběhy, co to jde, je samozřejmě dost a dost, a tak je próza Rachel Cusk osvěžující už jen tím, že klade jiné důrazy. Je to ostatně próza nadprůměrně napsaná: přesný, lehce odtažitý styl jako by umožňoval zachytit to podstatné z příběhů druhých, paradoxně ne proto, že by jejich subjektivitu ctil, ale že je jí zbavuje — vypravěčka jako by z osudů druhých otřela prach. Kromě toho má Cusk vynikající cit pro situaci, jak osvědčuje například právě ve shora zmíněné scéně z autorského čtení nebo z kadeřnictví. Na druhou stranu, zatímco při prvním setkání je její metoda inverzní autofikce překvapivá, při druhém setkání už je to prostě jen metoda. Je škoda, že autorka nenašla způsob, jak ji posunout, aby se trilogie vyvíjela alespoň formálně. Výsledkem tak je román zajímavý především interpretačně: Skutečně náš obrys určují druzí? Kolik toho o nás říká způsob, jak mluvíme o druhých? Nebo na ontologické rovině: Nejsme nakonec všichni okem cyklonu, prázdným středem uprostřed příběhů a životních bouří?