Konvenční připisování básní

Miroslav Pech v Ymiho lebce nevytváří vlastní mytologii, nýbrž opírá se o populární mytologii severskou se zvláštním akcentem na Island, který procestoval a který zná i kulturně (odkazuje se např. na islandské spisovatele). Sbírka obsahuje zejména básně-příběhy, v nichž vystupují mytické bytosti, či básně-imprese — převážně založené na vnímání krajiny —, a reflektuje kontrast panenské přírody proti přírodě zasažené moderní civilizací. Autorův vhled do populární mytologie přesahuje běžný zájem, čehož dokladem je i výkladový slovník na konci sbírky, který vysvětluje řadu v básních použitých termínů.

Pechův bezesporu upřímný zájem o severskou mytologii či Island nakonec ale nenápadně prozrazuje slabiny jeho básnického gesta. Dobře známá je anekdota o J. R. R. Tolkienovi, který nejprve vymyslel zvláštní jazyky a svoje knihy napsal jako prostor pro jejich vyjádření. Kolik je na této anekdotě pravdy, nevím, jsem si nicméně jist, že by nebylo vhodné z ní odvozovat recept na tvorbu literatury (natož konkrétně poezie), neboť dílo se podle něj nevymýšlí, nýbrž přimýšlí. A právě takové přimýšlení vystihuje Pechův přístup k poezii. Sbírka vyznívá tak, že autor se prostě rozhodl ke svým zážitkům z cest, svému zájmu o bájné příběhy a svým znalostem (ba i „svému“ jazyku severské mytologie) připsat také nějaké básně.

Připisovat básně pak u Pecha znamená z valné části přidávat k vyjádřením přívlastky shodné. Kupříkladu: „Reflektory ujíždějícího auta propalují noční krajinu / Ze tmy vystupují obrysy hor a kopců / jako majestátní těla pradávných monster / či nahrbená záda sedících obrů / Strašidelná krása v letní islandské noci“ (zvýraznil VK). Shodné přívlastky stejně jako metafora propalujících reflektorů sice dávají čtenáři na srozuměnou, že sleduje poetický text, nicméně onu krásu islandské noci pouze opisují, místo aby ji nechaly doopravdy promlouvat. Pech zde pracuje jen s konvenčními básnickými prostředky. Zrovna tak jeho obraznost stojí na zautomatizovaných obratech: „Skulinou v mracích / natahují se sluneční paprsky po ledovci / Od západu se blíží hustý závoj deště“ či „Bachraté mraky plují nad ledovcem“ atp. (kurzívy VK). Potud „pouhá“ neinvenčnost; a tu a tam se lze setkat s momenty, které dráždí nezdařilostí, jako když například zkamenělé tváře obrů „se stovky let trvajícími škleby / lhostejně vyhlížejí soumrak bohů“ — čtenář bezděky namáhá obličejové svaly, lhostejný škleb však ne a ne trefit.

Dále třeba připočíst poměrně častá klišé v obsahu básní — kupř. v básni-příběhu o obru Víblindym lovícím velryby se nesetkáme s ničím než stereotypem: „Dokážu jimi [svýma rukama] zaškrtit soba, rozdrtit kámen / jedinou ranou zabít deset mužů, zlomit strom / a vymačkat si do chřtánu tuleně“, praví obr velrybám, jenomže samozřejmě „bych je rád použil i k něčemu jinému / (…) Rád bych se dotkl ňadra ženy / pohladil šťastnou tvář dítěte, pohladil vás, moji milovaní“ atd. Teď určitě nějakou tu velrybu uloví a zabije, napadne čtenáře — a vskutku ano, báseň ani nebylo třeba dočítat. Podobně i jedna z Pechových milostných básní nenabídne nic než rozvleklé a hyperbolizované verše na téma připadáš si nedokonalá, ale pro mě dokonalá jsi! „Stěžuješ si, že ti otékají prsty / že jsou tlusté a ošklivé / Není to pravda, já je obdivuji / Když se do některého z nich řízneš / páteř mi sežehne mráz“.

Z formálního hlediska si lze všimnout úsilí o práci ani ne tak s rytmem, jako spíše s délkou, popřípadě odsazením verše. Jedna z básní je graficky uspořádána do tvaru vulkánu (patrně Hekla), jinak Pech pomocí verše usiluje jednou o parcelaci výpovědi: „Stěnami táhne / stěnami porůznu slátanými / hlínou / shnilým dřevem / drny / a kravinci“, jindy naopak o navození dojmu jisté širokodechosti. Ovšem stejně jako u jiných prostředků básnického vyjádření nemá čtenář pocit, že by se zde dělo něco více než sekundární připojení formy k obsahu, aby se text stal poezií, respektive aby byl do poezie vřazen.

Přes téma délky veršů lze nakonec ještě přidat poznámku k výstavbě sbírky — verše a vůbec básně se v druhé polovině knihy překvapivě prodlužují. Překvapivě proto, že změna rozsahu není nijak odůvodněna. Nelze ani říct, že by tímto řazením Pech celkové kompozici či jednotlivým básním prospíval; jeho verše se nevejdou na už tak poměrně širokou stránku, musí se dělit na dva řádky a tím se dost snižuje čtenářský komfort. Pokud v první půli nedokázal autor ve čtenáři zažehnout jiskru (a skutečně nebylo až tak moc čím), tím spíše se mu to nepodaří v půli druhé.