Mysleme v rytme!

Rytmikon I. Úvod do rytmologického myšlení vychází v nakladatelství Togga a z podtitulu je jasné, že spíše než o muzikologickou práci půjde o studii filosofickou nebo interdisciplinární. Téma je to vskutku neuvěřitelně bohaté — pojem rytmu můžeme nějakým způsobem nalézt či aplikovat ve všech oblastech lidského bádání. Nejde však jen o bohatství aplikací pojmu, jde také o to, co tato užití spojuje. Autor proto hovoří o „rytmologii“ jako novém vědním oboru. „Rytmologická analýza“ zkoumá různé podoby rytmu a zároveň ukazuje, že bez rytmu není svět možný. U Terryho Pratchetta počíná svět odklepnutím, u Pokorného je rytmus nejen počátkem, ale dokonce „základním principem sebestrukturace skutečnosti“.

Není zkušenosti bez rytmu
 
V úvodu autor popisuje svou osobní cestu k tématu. Jeho vymezení rytmologie je nejvíce ovlivněno francouzským filosofem Pascalem Michonem a dalšími současnými autory, jako je třeba německá historička vědy Janina Wellmann. Tito myslitelé poukazují na základní roli rytmu v organických i suborganických procesech. Dýchání, krevní oběh, spánek a bdění, příjem potravy, reprodukce, buněčné procesy a růst, ale i fyzikální cykly v našem prostředí, geologické a chemické procesy a fyzikální jevy na atomární a kvantové úrovni — všude tam rytmus nějak definuje či určuje povahu daného jevu.

Rytmus, který je součástí naší běžné zkušenosti, je možné nazvat „fenomenálním rytmem“. Je to rytmus, který jednoduše vidíme, slyšíme a počítáme. Můžeme si třeba všimnout, že Beethovenova Pátá symfonie začíná třemi krátkými tóny a jedním dlouhým a že se stejná fráze vzápětí opakuje. Cílem rytmologické analýzy je proniknout hlouběji: k rytmu, který je charakterizován jako „původní rytmizace zkušenosti a světa, jako podmínka možnosti trvání tvaru, který se sám sebou stává jenom tak, že se navrací sám k sobě a zároveň se od sebe odlišuje“. Rytmus v tomto smyslu není přímým předmětem zkušenosti, ale podmínkou veškeré zkušenosti. Zjednodušeně řečeno, abychom vůbec mohli něco zakoušet, musí tu být nějaké navrácení, rozpoznání, pravidelnost a zároveň nějaké rozlišení, kombinace opakování-stálosti a nového-přerušení, zkrátka rytmus.
Z tohoto protikladu fenomenálního, makroskopického rytmu a mikroskopického rytmu jako živlu uvnitř skutečnosti či tvořivého principu skutečnosti je patrné, proč je rytmus filosofické, a tím i interdisciplinární téma. Pro rytmus totiž nemáme žádný zvláštní smysl a zároveň jej vnímáme ve všech oblastech zkušenosti. Můžeme hovořit o rytmu zvuků, textu, obrazů, hmatových vjemů, a co víc, tyto rytmy mohou přecházet z jednoho smyslu do druhého, mohou být „přeloženy“ do jiné sféry zkušenosti. Rytmus „přesahuje percepční jevy, ale zároveň je vždy součástí jejich struktury“. Chová se tak jako jiný výsostně filosofický pojem — čas. Pro ten také nemáme zvláštní smysl, ale vnímáme jej prostřednictvím všech vjemů.

Zrod rytmologie
 
Filosof Karel Thein kdysi v nadsázce prohlásil, že vyjma jedné či dvou výjimek všechny filosofické pojmy vynalezli Řekové. Stejně je tomu i s pojmem rytmu, a tak je velká část knihy věnována rytmu v antice u atomistů, Hérakleita a u Platóna. Otázky po vztahu rytmu a metra se z antiky nesou až do současnosti.

Založení rytmické analýzy Pokorný nachází u Gastona Bachelarda, který pomocí pojmu rytmu oponuje Bergsonovu pojetí trvání, a u Henriho Lefebvra a Catherine Régulier, kteří Bachelardovo pojetí rytmické analýzy spojují s problémem prostorové organizace, urbánní reality a sociální kritiky. Celou společnost můžeme nazírat prizmatem rytmu, jako komplexní interakci různých vln a rytmizací prostoru a času. Kapitalismus charakterizuje jeho manipulace času a teze, že čas jsou peníze. Pro nacistickou i komunistickou ideologii byla zásadním principem eurytmie — snaha sladit rytmy společnosti a dosáhnout naprosté jednoty a stability. Předmětem rytmologické analýzy se tak stávají i kulturní, sociální, historické a ekonomicko-politické rytmy. Dokonce i zahrady je možné popisovat jako polyrytmické útvary, jako rytmická společenství, v nichž se „vzájemně protínají a společně rezonují rozmanité rytmické struktury“, jak ukazuje jeden z dodatků.

Zmíněna je i teorie, která představuje protipól autorova vlastního postoje a zaměření. Kanadský počítačový vědec Godfried T. Toussaint chce dělat rytmologii jako vědu a redukuje rytmy na „čistě matematické, kulturně nezávislé symbolické sekvence“. Je zjevné, že oproti „principu samoorganizace organických a suborganických procesů“ je to pojetí velmi ontologicky chudé a reduktivní. Na druhou stranu dává smysl, že dělat vědu ve smyslu racionální analýzy bude snazší, když bude mít za předmět matematické sekvence, a ne rytmus jako živel a tvůrčí princip. Ten se hůř kvantifikuje a možná zůstane pouze předmětem filosofických teorií.

Rytmicky neznamená roboticky
 
Kniha je koncipována jako první část většího projektu (sama kniha o rytmu se tak začíná rytmizovat nejen svou vnitřní strukturací, ale i příslibem budoucího opakování a rozvinutí). Je tudíž nasnadě, že mnoho otázek zůstává nezodpovězeno. Na několika místech knihy se objevuje požadavek, že je třeba nejen myslet rytmus, ale dokonce „myslet rytmicky“ (spojení, které se objevuje už u Bachelarda), „uvnitř rytmu a skrze rytmus“. To přitom nemá znamenat nějaké básnické členění textu, frází, slabik. Co jiného však může rytmické myšlení být? Možná jde pouze o požadavek učinit rytmus základním pojmem analýzy. A možná je to poukaz k tomu, že strukturace našeho myšlení je mnohem bohatší a skrytější, než si uvědomujeme. Autorovi je blízké myšlení francouzského velikána filosofie Gillese Deleuze. Lze očekávat, že se Deleuzovy myšlenky o intenzivním opakování, které vytváří diferenci, a o myšlení jako kontemplativní kontrakci objeví v pokračování Pokorného knihy a že budou hrát roli i v zodpovězení této otázky.

Nejlepší otázky však pokládá sám autor. V první části Rytmikonu I. je jich celý výčet a zpětně je potřeba se ptát, zda je Pokorný zodpověděl a zda je vůbec možné některé z nich uspokojivě zodpovědět. Především ty nejobecnější: „Co vibruje nebo osciluje nebo kmitá?“, „Čeho je frekvence frekvencí?“ Tyto otázky mohou čtenáře zaměstnávat zvláště u pasáží, kde je řeč o „spontaneitě imanentního sebeutváření“ nebo o rytmu jako „principu samoorganizace jevů“. V čem spočívá tato samoorganizace? Rytmus je pro autora princip skutečnosti, která je sebetvořivá a dynamická, je vlastně jiným slovem pro život: „Rytmus jako způsob dynamického uspořádaní živých objektů je nutnou podmínkou života: kde je nějaký rytmus, tam je život. Jinými slovy, život je synonymní s rytmem. Rytmus lze ovšem definovat přesněji. Má určitou strukturu: rytmus zahrnuje určitý vzorec opakování a do té míry je vždy identický sám se sebou.“

Otázkou je, co získáme, když místo pojmu „život“ budeme používat „rytmus“. Zdá se, že tu opravdu nějaké plus je — minimálně (jak autor zmiňuje na konci uvedeného citátu) nám tento princip skutečnosti poskytne jasnější kontury, můžeme jej začít chápat jako určitou dynamickou strukturu. Na druhou stranu není jisté, zda jsme tím blíž k vysvětlení skutečnosti a záhady energie a života. Autor například vyčítá Aristotelovi, že nepochopil atomisty, když říká, že opominuli přemýšlet o zdroji hybnosti. Pokorný argumentuje, že pro atomisty je hybnost imanentní, což znamená, že pochází zevnitř atomů, čili že rytmus je (opět) sebeutvářející proces. Aristotelova námitka však stále platí: pojmem samopohybu jsme ještě nic nevysvětlili. Aristotelovo řešení — první hybatel, který vše dává do pohybu — je stejně záhadný a vágní předpoklad, ale ani lepší pojmové uchopení sebestrukturace skutečnosti nepředstavuje poslední slovo v řešení záhady existence. Že je rytmologická analýza plodná a fascinující, o tom však není pochyb a nezbývá než se těšit na pokračování Rytmikonu I.