Nepřátelé společnosti v nepřátelské době

Polemika s výrazným německým právníkem 20. století přichází v turbulentní době. Na jedné straně mezi akademiky roste zájem o Schmittovo dílo, na straně druhé dramaticky se měnící politická situace po celém světě svádí k úvahám o relevanci Schmittových myšlenek. Co kniha přináší? Již název nenechá čtenáře na pochybách: předložený pohled je kritický. Buráň Schmitta řadí, po vzoru Karla Poppera, mezi nepřátele takzvané otevřené společnosti. Ukazuje Schmittův myšlenkový vývoj, rozebírá jeho klíčové argumenty a dokládá, jak Schmittovo myšlení pomáhalo legitimizovat nejen nacistické Německo, ale i řadu poválečných nedemokratických režimů a hnutí, včetně těch dnešních. Vedle toho však autor jakoby mimochodem přichází s vlastní vizí republiky provázané odpovědnosti, tedy zřízení, kde jsou si jednotliví aktéři navzájem odpovědní, a tak se vzájemně kontrolují. Kritiku Schmitta tak rámuje republikánskou, demokratickou a pluralitní alternativou.

Studie je rozdělena do čtyř částí, které jsou doplněny závěrem s přehledně strukturovanými hlavními argumenty. První se zabývá životem a teoretickými východisky Carla Schmitta a jeho vlivem, druhá představuje koncept republiky provázané odpovědnosti, třetí rozebírá Schmittův decisionismus v kontrastu s Popperovým decisionismem. Poslední a nejrozsáhlejší část pak nabízí kritiku základních Schmittových konceptů. Autorovo sdělení je jasné: Carl Schmitt je vylíčen jako člověk morálně pochybných kvalit, který se navíc činí originálnějším, než ve skutečnosti je.

Ve svých kritických pasážích se Buráň opírá zejména o analýzy Jana-Wernera Müllera, u nějž také semestr studoval. V těch částech, kde nabízí vlastní alternativu, vychází zejména z teorií Karla Poppera, Iana Shapira a Philipa Pettita; metodologicky má, jak sám uvádí, nejblíže k tzv. cambridgeské škole, snaží se tedy texty interpretovat v kontextu jejich vzniku a předpokládaných Schmittových cílů. Pro českého čtenáře může být zajímavé, že do kontrastu ke Schmittovi je kladen také Ferdinand Peroutka coby Schmittův současník a zastánce demokracie.

Zasazuje tedy autor knihy smrtící ránu Carlu Schmittovi? Domnívám se, že nikoliv. Řada jeho závěrů je v zásadě správná — Schmitt skutečně je problematický myslitel a přinejmenším z hlediska jeho působení v době nacistického Německa je zřejmé, že morálně selhal. Stejně tak platí, že řada jeho závěrů je v současné době zastaralá či z jiných důvodů nepoužitelná. A ano, mnohé jeho argumenty byly či jsou využívány proponenty autoritářských a diktátorských režimů či odpůrců liberální demokracie. — To vše však podle mého názoru ještě neznamená, že lze Schmitta bez dalšího odhodit jako neužitečného.

Knihu je možné chválit v lecčems, mimo jiné v tom, že autor zvolil přístupný, čtivý jazyk. Naopak nedostatkem studie je skutečnost, k níž se přiznává hned v úvodu, totiž že neposkytuje důkladnou interpretaci Schmittova díla a místo toho se soustředí na polemiku s některými Schmittovými koncepty. To je sice přístup pochopitelný (i vzhledem k množství existujících interpretací) a vzhledem k cíli knihy, kterým je mimo jiné představit vlastní koncept republiky provázané odpovědnosti, také odůvodněný. Nicméně vede k řadě zkreslení.

Předně, Schmitt je analyzován především jako politický myslitel a jeho role jakožto právního teoretika a státovědce je spíše opomenuta. Schmitt nepochybně politickým myslitelem byl, stejně tak byl ale teoretikem práva a státu. S tím se pak pojí i určitá nepochopení: Schmitt například píše o právním státě, méně však o vládě práva, jejíž pojetí je v knize kritizováno. Jeho klíčové pojmy, jako je pojem politična a vztah přítel—nepřítel nebo suverénní rozhodnutí o výjimce, nadto jsou rozebírány spíše z normativního hlediska než jako pokus o zachycení povahy politiky a práva.

Problém analýzy tak tkví v tom, že stejně jako Popper v Otevřené společnosti a jejích nepřátelích Buráň čte Schmitta jako návod k uspořádání společnosti. To je možný interpretační klíč. Jenže pokud Schmitta (nebo třeba Platóna) čteme jen jako návod, nedostaneme se daleko. Buráňova upomínka na to, že Schmitta využívají a zneužívají odpůrci liberálnědemokratických zřízení a obhájci autokratických režimů, sice skutečně přibližuje Schmitta pochybným politickým figurám. Nebere však v potaz, že často jde o účelové interpretace. To, že nějaký diktátor se ohání určitým autorem, neznamená, že proto musíme tohoto autora odmítnout; to bychom pak mohli odmítnout leckoho. — Schmitt je kritikem liberální demokracie. Ale legitimuje snad proto ruskou válku na Ukrajině? Nabízí tak hned klíč k tomu, jak konfliktu porozumět?

Ve své kritice Schmitta je kniha spíše nepřesvědčivá. Její přínos spatřuji především v představení konceptu republiky provázané odpovědnosti a obhajobě principů pluralitní demokracie a principu nedominance. Název knihy je proto až zavádějící. V tomto ohledu by se kniha bez Schmitta obešla a obstála by prostě jako obhajoba otevřené společnosti. V době ztráty základních mezinárodněprávních jistot, vzrůstajícího vlivu populismu, hybridní války a slábnutí demokracie je připomínání těchto hodnot navýsost důležité. Proto říkám: čtěme Buráně, ale čtěme i Schmitta.