Tvrdé slovo pro smutné lidi

Na jednu stranu to má s knihou Kazatel snazší, neboť kromě toho, že jde o jakéhosi „vetřelce v biblickém světě“ či bibli pro skeptiky, agnostiky a nevěřící, je to literární skvost, který si našel cestu do všech oblastí populární kultury. Na druhou stranu je to úkol složitější, neboť Kazatel je možná nejparadoxnější knihou bible a počet a šíře existujících interpretací je obrovská. Putna si je obtíží vědom, paradoxům se nevyhýbá, tvrdé slovo neharmonizuje, přesto předkládá interpretaci, která je konzistentní a přesvědčivá.

Lopocení v době TikToku

Svět Kazatele je podle Putny stále naším světem. Jeho sdělení je dokonce možná aktuálnější než kdy dříve. Která jiná doba by se mohla víc ztotožnit s Kazatelovým tvrzením, že vše je pomíjivé (nebo dokonce marné), než ta naše, v níž na nás doléhá globální klimatická krize, masové vymírání druhů, hrozba nekontrolovaného technologického pokroku, rozpad demokracie a zpochybňování humanistických ideálů? Máme pocit, že se všechno zrychluje, snažíme se udržet tempo s dobou, ale nutně selháváme a plody našeho lopocení jsou během chvíle bezcenné. Jeden příklad za všechny: hudebníci musejí neustále vytvářet nový „obsah“ na svých sociálních sítích, jinak se vytratí z povědomí posluchačů a budou nahrazeni někým, kdo zrovna frčí. Jenže veškerý takový obsah se neustále propadá do prázdna pod prsty doomscrollujících uživatelů jako Démokritovy atomy. Co jiného je takový výsledek lopocení muzikantů než marnost a honba za větrem?

Vše se zdá být pomíjivé, ale na druhou stranu můžeme mít pocit, že nic skutečně nového nepřichází, že se historie vlastně neustále opakuje. „Nic nového není pod sluncem.“ Napětí mezi těmito dvěma tezemi — o pomíjivosti všeho a o neustálém opakování — prostupuje celou knihou Kazatel. Přitom nemusí jít o paradox. Naopak, díky tomu, že se něco opakuje a střídá (generace, roční období), vnímáme pomíjivost jednotlivin (této generace, tohoto jara, tohoto roku…). Další válečný konflikt je opakováním téže tragédie, ale ztracené životy jsou jedinečné a naše naděje na světový mír opět mizí jako pára. To, co se opakuje, jsou jen cykly marnosti, to stálé a neměnné je právě marnost/pomíjivost.

Putna nachází další aktuální témata, na něž lze knihu Kazatel aplikovat: workoholismus, prokrastinace, autoritářství a dogmatismus, dezinformace… Co se týče práce a zahálky, Kazatel nabádá k umírněnosti. Ani se zahálkou, ani s dřinou se to nemá přehánět, neboť ani jedno nevede ke spokojenosti. Ovšem najít zlatou střední cestu není vůbec snadné! V páté kapitole Kazatele vidí Putna odkaz na Desatero přikázání. Největší „braní jména Božího nadarmo“ spatřuje v „dovolávání se Boha a tradičních hodnot“ v ústech „křesťanských autoritářů a fašounů napříč konfesemi“. Deváté přikázání „Nelži o svém bližním“ zase vztahuje k dnešnímu problému s organizovanými dezinformacemi a pomlouváním nepohodlných osob a komunit.

Kniha Kazatel není jen „vetřelcem v biblickém světě“, je zároveň jakýmsi jeho „uzlovým bodem“, spojujícím řecké a židovské myšlení. Putna dodává kontext a identifikuje příbuznost textu Kazatele s myšlenkami stoiků, epikurejců, kyniků a skeptiků. Zároveň do Kazatelova univerza přivádí novější autory jako Goetha a Kierkegaarda a někdy přidává asociace lehce úsměvné, jako je „Píseň práce“. 

Vědoucí smutek

Na knize Kazatel je zajímavé, že tváří v tvář pomíjivosti a tragičnosti tohoto světa nehledá východisko v nějakém zásvětí, v posmrtném životě. Martin C. Putna proto řadí Kazatele ke staršímu „zdesvětskému“ judaismu. Nejde mu o život věčný, ale o život na tomto světě. Můžeme doufat, že nás Bůh odmění na tomto světě, ale rozhodně to nemáme zaručené. Naopak často vidíme, že spravedliví končí špatně a nespravedlivým se nic zlého nepřihodí. Přijde spravedlnost po smrti? To je příliš laciná odpověď a „rychlá náboženská útěcha“. Takovou Kazatel nenabízí. Má pro nás jen tvrdé slovo. Smrt je jedinou spravedlností, neboť čeká na nás na všechny. To však není velká útěcha. Pokud nějakou Kazatel nabízí, není to útěcha teologická, ale „útěcha lidská — útěcha z blízkosti“. Jste smutní? Alespoň nejste sami. A toto vědomí je možný základ společenství.

Kazatel rovněž říká, že v této situaci máme být vděčni za dary života a užívat si je, pokud to jde. Slunce, jídlo, pití… Takovýto materialistický hédonismus představoval problém pro nejednoho komentátora. Možná představuje problém i pro Martina C. Putnu, který se snaží rozlišit přízemní hédonismus či nenasytnost a uměřený hédonismus moudrosti, který ví, že hromadit věci a „tláskat“ zážitky nikam nevede. Jinak řečeno: povrchní radost, která se poživačností snaží zastřít tragický rozměr světa, a vědoucí radost, která si užívá věcí právě proto, že ví, jak jsou prchavé. Zda má takové rozlišení oporu i v původním textu, je otázka, nicméně je to čtení elegantní, které umožňuje usmířit některé paradoxy knihy. (Přece jen Putna trochu harmonizuje!)

V Kazateli tak autor nachází „vědoucí smutek“, smutek ušlechtilý a tvůrčí, a „samotu vědění“, samotu toho, kdo se nechce oklamávat iluzemi, toho, kdo cítí své „nahaté já“, nezakryté šatstvem majetku, úspěchů, pověsti a rodiny… A je zde zároveň „vědoucí nevědění“, neboť i všechna naše moudrost je jen honba za větrem a marnost, byť je o něco lepší než ignorantství a hulvátství.

Marnost, nebo boží dech?

Z formálního hlediska je Putnův Kazatel pojatý jako komentář, kdy proti sobě na dvoustranách stojí části textu Kazatele a Putnovo průvodní slovo. To je většinou stručné, což dodává četbě na svižnosti. Zároveň je škoda, že se čtenář například nedozví o šíři různých historických výkladů Kazatelova sdělení o marnosti. Putna zmiňuje, že původním významem hebrejského slova HEVEL (překládaného jako marnost) je „pára“ či „vánek“, ale dál nereflektuje napětí skryté ve významové škále pára-vánek-pomíjivost-absurdita-marnost… Přitom jak říká kanadsko-americký filozof Michael Fox: „Co je pomíjivé, může být vzácné, co je frustrující, nemusí být iluze, co je marné, může trvat věčně.“ Tento paradox je patrnější, pokud si uvědomíme, že historicky nejvlivnější interpretace slova HEVEL ústí v tradici opovrhování světem (contemptus mundi), postoje, který později Nietzsche diagnostikuje jako křesťanský nihilismus — vše je zkažené, nic na tomto světě nemá žádnou hodnotu. Podle Jana z Damašku se máme učit tento svět nenávidět z hloubi našich srdcí. V ostrém kontrastu k tomuto postoji stojí některé moderní interpretace, které v Kazateli nacházejí návod na radostný život. Zdůrazňují zmíněný původní význam slova HEVEL, a někdy jdou dokonce tak daleko, že z něj činí pozitivní princip. Například americký biblista Theodore Anthony Perry pojímá HEVEL jako dech, který ztotožňuje se životem a radostí. Podle Perryho spočívá Kazatelova lekce v tom, že naším cílem nemají být statky, ale právě život sám, jakkoli je prchavý a neuchopitelný. Problém totiž není ve světě, ale v našich nereálných očekáváních a ambicích.

Víra a přesto

Ačkoli se pod sluncem nic nového neděje a všechny komentáře jsou jen honbou za větrem a marností, přesto je interpretace Martina C. Putny originální. Vyhýbá se totiž dvěma nejčastějším strategiím. Buď je Kazatel brán jen jako první slovo, které musí být doplněno slovem zjevení, vírou, která překlene pochybnosti (a Kazatelův přízemní hédonismus). Nebo jsou jeho slova přemalována narůžovo — HEVEL je ve skutečnosti princip života, boží dech, a vše je vlastně božské a dobré. Putna kráčí střední cestou: Kazatelova zbožnost je nesnadná, je to zbožnost „a přesto“. Což Putna míní navzdory tragičnosti světa, navzdory náboženskému fundamentalismu, historickým selháním církve a navzdory omezenosti našeho chápání a pochybám ohledně posmrtného života. Kazatelovo filozofické vědomé nevědění je však pro Putnu nenahraditelným nástrojem. Knihu uzavírá slovy: „Kazatel se svými nejistotami a svými protimluvy a svým střídáním radosti a skepse a svým spontánním proplétáním řeckých myšlenek s biblickou tradicí je protijedem na jed fundamentalismu. Možná že opravdová víra dnes ani nemůže být jiná než víra Kazatelova — víra ‚a přesto‘.“

V době, kdy se americkým ministrem obrany stává Pete Hegseth, který údajně věří, že by vláda měla být podřízena starozákonnímu právu a že by jeho porušení (včetně cizoložství a homosexuality) mělo být trestáno smrtí, je dobré sáhnout po knize Kazatel a po Putnově komentáři, který s lehkostí a důvtipem vyzdvihuje její jedinečnost a hodnotu.

 Autor je filozof a hudebník.

Martin C. Putna: Kazatel. Biblickým textem provází Martin C. Putna
Biblion, Praha 2024
136 stran