K přírodě skrze kultury

Debutovou sbírku Vojtěcha Štěpána Vlčencům na setměnou není od věci vnímat v souvislosti s debutovou sbírkou Alexandra Pecha. Oba autoři tvoří zajímavou dvojici laureátů Literární soutěže Františka Halase, jejichž sbírky (vydané v návaznosti na Halasovu cenu) vychází hned po sobě v nakladatelství Dobrý důvod. Nejdůležitější souvislostí ale je, že u obou z nich lze pozorovat podobné chápání poezie: silný akcent na jazyk, vědomá stylizace a také nalézání nového vztahu k přírodě či živočišnosti. Rád bych se v tomto textu zaměřil na Štěpánovu sbírku.

Jestliže mluvím o akcentu na jazyk, pak především o způsobu, jakým Štěpán dokáže efektivně zmobilizovat různé vrstvy jazyka. V jeho poezii se střetává lexikum reprezentující různorodé kulturní okruhy, z nichž mnohé se vyznačují nádechem archaičnosti: „Dívky z Podlesí dopletly / věnce z ostružiní / mlha zajizvila průsmyky / a Šejtan číhal v údolí // Dívky z Podlesí sbíraly blín / rostoucí mezi kostmi / a pod železným dubem / pily odvar z hlohu“. Samostatným tématem by zde mohla být vlastní jména podivných osob, které Štěpán uvádí do básnické hry, namátkou: Chaim Pes, Šifra Olbracht, Hořec Vratič, Rikitan Pes, Juraj Pavišič… K tomu připočtěme jazykovou tvořivost v podobě kompozit a v dobrém smyslu bizarních derivátů (zde je vypovídající už titul sbírky). Štěpánovo lexikum je pro převážně městského čtenáře plné poměrně exkluzivních výrazů spjatých s divočinou či prostě přírodou (mučenka, širočina, kleč atd.).

Nový vztah k přírodě se utváří jednak bezprostředně přes tematizaci přírodních jevů, jednak — a dle mého soudu ještě zajímavěji — i nepřímo skrze mísení tradic od židovství přes indiánství a všelijaké formy pohanství až po křesťanství: „Zdrávas Maria / jako vrána v horách // Ráno ty nikde / asis’ odtáhla s hejnem / na jih do Jeruzaléma / a strop zas bílej“. Nebo také: „Jsi Čerokí a tvá milá má sojčí hlavu“. Příroda se tímto čtenáři otevírá i prostřednictvím upomínky na všemožné kulturní kořeny, a tím i společnosti, jež měly k přírodě přirozeně blíže než současnost.

Na Štěpánově tvorbě je ovšem pozoruhodné a sympatické to, že na současnost (či alespoň dobu současnosti bližší) nezapomíná, jakkoliv ve verších se zřetelněji projeví jen občas: „zběhl jsem z Prahy na samotu u Olšanek. Sekám dříví, trhám Puškvorec, chmury léčím meduňkou. (…) V noci se mi zdá o Tarkovském, Charmsovi a Ravivovi z kibucu. V noci tu bývá ticho“. Je však podstatné si uvědomit, že možnost vytvořit půdu pro setkání tak rozmanitých kultur je dána tím, že již od nich máme nějaký odstup, tj., že jsme společností, jež prošla osvícenstvím, které z kultur udělalo předmět zkoumání a postupně tím vedlo ke zpochybnění statusu jejich přirozenosti. Odtud musíme vycházet i dnes; pokud byl původní vztah k přírodě takto rozpleten, může jej Štěpán — i prostřednictvím odkazů na různé kultury — opět splétat. Zdařilé provedení tohoto úkolu je věcí stylu.

Zdroj: Facebookový profil nakladatelství Dobrý důvod

Právě to, jakou směs Štěpán utváří, je důležité pro uchopení stylizace jeho veršů. Štěpán uvádí na scénu postavy s tajemnými životy, básně jsou cítit tu jakýmsi „pardálstvím“, tu dávnověkostí. Kulisy jako popravčí vrch zase v sobě mají něco romantického: „Nepomuk sedí na židli / usmívá se / a na stole leží / jeho uši // křížová cesta prý vede / na popravčí vrch“. Stylizace to je vědomá, ovšem před čtenářem se nehraje divadélko na způsob: Hle! Já zde oživuji mytologii, já ji prožívám! Nejde tu ani o niternost či autenticitu, jichž se básníci často dost napředstírají. Bez vyhlídky na nějaké fake it till you make it, Štěpán místo toho přemýšlí nad svým básnickým výrazem, vybírá vhodná slova, sahá do kulturních rejstříků a jazykových vrstev nebo třeba aranžuje scény: „Když na zahradě vykvetly mučenky / pořezal se mezi žebry / a do ran vetřel jalovec // a tehdy také mluvil o místě jménem Šéol / o tom že vrabčí smrt / tam má poštolčí křídla“. Stylizace tak není falešná, vzniká z ní podivuhodný svět či meziprostor, v němž se fenomény jako příroda čtenáři otevírají pravdivě, totiž tak, jak jedině pro nás mohou: Štěpán nás nebere do žádného vylhaného ztraceného ráje, nepředstírá možnost nějakého přirozeného stavu.

V kontextu současné mladé básnické produkce je na Štěpánově poezii mimořádně osvěžující to, že se v ní autor nezajímá o sebe a své bolístky, ba že ani nevnímá poezii jako prostředek k sociálním komentářům na témata bytové krize či identit. Je při tom dobře známo, že zájem o taková témata nakonec bývá zase jen převlekem pro zájem o vlastní já. U Štěpána nacházíme prvořadě poezii, potažmo literaturu vůbec. Znovu, toto neplatí jen pro Vojtěcha Štěpána, nýbrž i pro zmiňovaného Alexandra Pecha či dalšího „spřízněnce“ Matyáše Vejvalku. Vystoupení těchto autorů může znamenat nový vítr pro českou poezii — a v pravém slova smyslu příslib.