Už nejsme žádní srdcaři

Zatímco u většiny ostatních profesí platí jakási přímá úměra, že čím je člověk vzdělanější a zkušenější, tím více si ho na trhu práce považují a o to rychleji se mu zlepšuje životní standard, u překladu krásné literatury platí, že čím je člověk vzdělanější a zkušenější, tím dostává náročnější texty, za něž si vydělá nominálně stejně nízký honorář, ale stráví na nich mnohem více času, a tudíž si summa summarum vydělá peněz stále méně.

Řečí konkrétních čísel to vypadá zhruba takto: V roce 2020 (od nějž si vedu přesnou evidenci) jsem si překládáním vydělala necelých 260 Kč na hodinu, v roce 2021 to už bylo jen 214 Kč a v roce 2022 žalostných 139 Kč za hodinu. Tedy lehce přes 22 000 Kč hrubého za měsíc. Jen okrajově (čest světlým výjimkám) se přitom na mé situaci projevil fakt, že všechny mé honoráře byly ze šedesáti až sedmdesáti procent dotovány literárními fondy z Nizozemska nebo Vlámska. U jedné z posledních knih mi byl navzdory štědré podpoře ze zahraničí honorář oproti předchozímu titulu stejného autora dokonce o dvacet procent snížen s doporučením, že pokud si chci vydělat více, mám pracovat rychleji.

Chabou útěchou mi může být, že v tom nejsem sama. Zatímco medián platů českých absolventů vysokých škol je lehce přes 57 000 Kč měsíčně, podle šetření, které na jaře roku 2024 mezi literárními překladateli (ve valné většině vysokoškoláky) provedla profesní organizace Překladatelé Severu, si téměř tři čtvrtiny překladatelů nevydělaly soustavnou překladatelskou činností ani 30 000 Kč hrubého měsíčně. Jelikož výdělek směřující limitně k nule už de facto nelze považovat za výdělek, zdá se logické — a dle mnohých ospravedlnitelné — označit tuto odbornou, titěrnou a léty zkušeností a dovedností zúročenou práci za kratochvíli, která je odměnou sama o sobě.   

Prostě takové hobby. Také máte nějaké hobby? Jak často se mu věnujete? Převážnou část dne, případně každý večer a o všech víkendech? Přináší vám vaše hobby místo radosti a oddechu zejména starost a stres? Připravuje vás o možnost normálního výdělku? Vozíte si své hobby na dovolenou, pokud si ji vůbec můžete dovolit, a jímá vás hrůza ze smluvních pokut, ke kterým jste se upsali v případě prodlení? Pak vítejte v překladatelském světě.

Když jsem se onehdy ve skličujícím pokusu udržet ve hře více míčků — odevzdat překlad, zalátat díru v rodinném rozpočtu činností výdělečnější, věnovat více péče bližním, kteří to potřebovali — rozhodla považovat svou práci za hobby, jež je mi neustále předhazováno, zajeté soukolí zaskřípalo. Pokud totiž člověk přejde do módu hobby a věnuje překladu ony pomyslné dva večery týdně, najednou se u náročné pětisetstránkové knihy doba jejího dodání protáhne z několika měsíců na několik let. S ničím takovým však nakladatel nepočítal! Rád by měl produkt za cenu hobby, ovšem v tempu svižně odvedené práce na plný úvazek.

Děkujeme, odcházíme 3.0?

První román jsem překládala v polovině devadesátých let coby studentka filozofické fakulty. Tehdy stejně jako dnes platilo, že člověk v součtu všech dílčích fází přípravy knihy do tisku přeloží za hodinu práce zhruba jednu normostranu o 1 800 úhozech (v závislosti na obtížnosti knihy však většinou mnohem méně). V oné době, kdy průměrná mzda činila 8 172 Kč, mi nakladatelství jako elévce za normostranu nabídlo 125 Kč. Dnes o třicet let později je průměrná mzda 46 557 Kč, platy tedy vzrostly téměř šestinásobně, jen v knižním trhu se to nějak zadrhlo.

Kdyby překladatelské honoráře kopírovaly všeobecný trend, brala bych dnes za stránku kolem 750 Kč a tento článek by nikdy nevyšel. Jenže i v roce 2025 mnohá nakladatelství — opět čest výjimkám — bez rozpaků nabízejí honoráře kolem 180 Kč, tedy ani ne o polovinu vyšší, než co bylo běžné před třiceti lety. A i ti zkušení, renomovaní a často cenami ověnčení překladatelé, kteří jsou schopni si vyjednat lepší podmínky, v porovnání s tím, co si vydělali před třiceti lety, stěží dosáhnou na dvojnásobek. Z kdysi výkladní skříně vzdělanosti a kultivovanosti se postupem času stala profese nedoceněná, marginalizovaná a svým způsobem opovrhovaná. Zatímco totiž úklid domácnosti dnes v hlavním městě pod 250 Kč za hodinu neseženete, vzdělaní intelektuálové a polygloti, kteří čtenářům svou tvorbou otevírají kukátko do světa, by vám za takové drobky mnohdy utrhali ruce.

Knižní trh se už dávno zacyklil ve stereotypech a zvráceném altruismu. „Je to začarovaný kruh. Řada překladatelů je někde zaměstnána na menší úvazek, případně berou důchod, překládání berou jako vítaný přivýdělek a ani jim nedochází, že by měli chtít víc,“ říká Michala Marková. Naše přední anglistka a romanistka, která má na kontě téměř sto třicet knih, se před pár lety dopracovala na hranu vyhoření. „Ačkoli pracuju ve dne v noci, víkendy nevíkendy, stejně mířím do minusu, rozpouštím rezervy a není žádná naděje, že bych na cokoliv našetřila,“ posteskla si v rozhovoru, který jsme spolu vedly v roce 2023. A dodala, že jestli to takhle půjde dál, začne se živit manuální prací. Na což loni také došlo.

Zjistila, že stejně jako překládáním si vydělá třeba mýcením zeleně. „Zažila jsem něco, co vůbec neznám, a sice placenou pauzu na svačinu. Zmizely stresující dlouhodobé prodlevy, kdy člověk nemá žádné příjmy,“ vzpomíná na intermezzo, které jí změnilo perspektivu. K překládání se vrátila po dvou měsících s tím, že si stanovila nepodkročitelnou hranici honoráře 270 Kč za normostranu, pod niž by nešla, ani kdyby se jí kniha bůhvíjak líbila. Se zhruba 120 přeloženými stranami do měsíce přitom ta její „nepodkročitelná hranice“ i tak zdaleka nevydá ani na průměrný český plat.

„Ano, literární překlad je podhodnocený a souhlasím s tím, že většina překladatelů by si vydělala mnohem víc peněz, kdyby šli dělat něco jiného,“ připouští Petra Diestlerová z Euromedia Group. „Je to ale něco za něco — překladatel si může z knih nabízených k překladu vybírat podle svých přání a zájmů, sám si vyhodnotí, jestli chce překlad přijmout a dokáže ho zvládnout v dojednaném termínu, může se mu věnovat kdykoli a kdekoli, poskytuje mu to možnost tvůrčí práce s jazykem a důvěrný kontakt s texty autorů, kterých si cení, což jsou věci, které jsou pro některé z nás důležité, a pokud je ve své práci dobrý, plyne z toho i jistá prestiž v kulturním světě,“ nabízí protihodnotu, která však složenky neuhradí.

Nomádský způsob života „pracovat kdekoli a kdykoli“ navíc často místo benefitu představuje spíše životní nutnost. Jen málo překladatelů si může dovolit stůl v placené kanceláři; v kavárnách, kam se tu a tam uchylují s laptopem před ruchem domova, často konsternovaně zjišťují, že za cenu titulu, kterému věnovali čtvrt roku života, si koupí maximálně tři kapučína.

Altruismem k vlastní zkáze

Několikanásobná držitelka tvůrčího ocenění za překlad Michala Marková došla do bodu zlomu. „Když na prostoru dvou let zjistím, že naše rodinné výdaje začínají převyšovat příjmy, byla by hloupost v tom pokračovat. Překladatelé jsou přitom hrozně nenároční, nejezdíme s rodinou lyžovat, prázdniny obvykle trávíme v českých luzích, nemáme žádné další extravagance. Nám se životní standard už o moc snížit nemůže.“

K rezignaci a útlumu překladatelských aktivit se ve výše zmíněném průzkumu přihlásilo 42 procent literárních překladatelů. Anglista Viktor Janiš musel dle svých slov udělat to, čemu šachisté říkají vynucený tah. Dříve překládal pět až šest románů do roka, nyní maximálně jeden. Přeorientoval se na divadelní hry, komerční a publicistické texty a politologickou literaturu pro nově vzniklou knižní řadu časopisu Respekt. „Je to velká škoda, plýtvám svým potenciálem,“ říká rezignovaně.

Jiní už řemeslo na hřebíček pověsili úplně. Patří mezi ně i přední sinoložka Zuzana Li, která do češtiny převedla více než dvacet stěžejních děl čínské literatury. „Léta jsem se snažila vyjednat si lepší podmínky, ať už šlo o licence, procenta z prodaných výtisků, nebo vyšší honorář za práci, ale nepovedlo se. Nakladatel je silný hráč, který prostě řekne, že na lepší podmínky nepřistoupí,“ krčí rameny. Nechala se zaměstnat na plný úvazek a návrat k překládání vůbec nezvažuje. Nová práce ji baví a dává jí smysl, a navíc by se podle ní muselo zásadně změnit fungování knižního trhu i chování většiny překladatelů. „Samotní překladatelé dlouhodobě přistupují na nevyhovující podmínky, a tím pádem nevidím možnost, jak situaci zlepšit.“

Překladatelé si akceptováním nedůstojných a neudržitelných honorářů podřezávají sami pod sebou větev. Proč to dělají? „Byli jsme spokojeni, že jsme si jakžtakž vydělali na živobytí, že nemaximalizujeme zisk, nýbrž užitek pro sebe i společnost. Řada z nás byla, je a možná i bude idealisty, ale i idealismus dostává na frak v okamžiku, kdy už honoráře nestačí ani na pokrytí životních nákladů. Nakladatel samozřejmě coby investor hledá člověka, který knihu při zachování jakés takés kvality přeloží za co nejnižší honorář,“ uvažuje Viktor Janiš. „Byl jsem svědkem toho, jak jedno nakladatelství nabízelo skvělou knihu za 220 Kč na normostránku postupně čtyřem překladatelům. Pátý to za těch 220 vzal. Můžeme si za to sami,“ říká.

Nakladatelé podle Janiše implicitně počítají ze strany překladatele s horoucím zápalem pro věc a z něj plynoucí osobní obětí. Dříve nebo později však narazí kosa na kámen. „Abych tím, co dělám dobře a rád, uživil rodinu, překládal jsem dříve pětapadesát i šedesát hodin týdně. Když člověk neustále druhé odbývá, že mají počkat, až dodělám konec kapitoly, trpí tím rodinné i partnerské vztahy a v průběhu let se to nasčítá.“ Nevlastní automobil ani chatu, o rodinné dovolené na lyžích nebo u moře si na rozdíl od nakladatelů a čtenářů může nechat jenom zdát. „Přitom kamkoli se podívám, z idealistických pohnutek pro mě instalatér ani opravář neudělá nic. Od umělce se oběť vyžaduje neustále, desítky let jsem byl ochoten ji přinášet, až jsem došel do bodu, kdy už není z čeho dávat.“

Pohádka o vlku a o koze

A do toho vstoupila pandemie, která mnohým, ale zejména pracovníkům v kulturní sféře v podstatě znemožnila živobytí. Evropská unie uvolnila v rámci zřízeného fondu pro oživení a odolnost pro český Národní plán obnovy 232,5 miliardy korun. Jednou z podmínek pro čerpání bylo přijmout určitá legislativní opatření, která by kulturním profesionálům na volné noze narovnala znevýhodnění, s nímž dlouhodobě zápasí. A jak to dopadlo?

Na konci letošního ledna poslanci schválili novelu zákona 203/2006 Sb., o některých druzích podpory umění, která zavádí registr umělců, do nějž se budou moci zařadit i překladatelé. Zápis do registru je přitom podmínkou, aby si mohli žádat o tvůrčí stipendia, na něž stát plánuje uvolnit částku 126 milionů korun. Tento libý úmysl má však celou řadu zádrhelů. Mezi kritéria zápisu do registru patří, že si dotyčný musí uměleckou tvorbou zajišťovat minimálně půlku svého živobytí a zároveň jeho příjmy nesmí přesáhnout průměrnou mzdu. „75 procent literárních překladatelů a 90 procent spisovatelů by nemělo šanci žádost ani podat. Ten, kdo bude schopný si ať už tvůrčí činností, nebo nějakou jinou prací vydělat tolik, aby neumřel hlady, o stipendium nebude smět žádat, i kdyby zrovna pracoval na naprosto nevýdělečném a nesmírně náročném projektu. Bude totiž potrestaný za to, že po státu obvykle nic nechce a je za jiných okolností schopný se uživit sám,“ kritizuje předsedkyně spolku Překladatelé Severu, nordistka Kateřina Krištůfková.

Podle profesionálů činných v kultuře je však horší to, co novela zcela opominula. Životní nouzi překladatelů a dalších tvůrců totiž spíše než stipendijní drobky (na jednoho žadatele by mělo připadnout maximálně 90 000 Kč ročně) vyřešily systémové změny, které přitom vůbec žádné peníze nestojí. Ledy by se kupříkladu hnuly správným směrem, kdyby stát tvůrcům alespoň umožnil kolektivně vyjednávat a zveřejňovat doporučené tarify, jak je běžné v jiných evropských zemích, například v Rakousku.

„Spousta překladatelů neví, jak vyjednávat, přistupují na nízké částky a tím kazí trh, znemožňují tak, aby se překladatelství uplatnilo jako plnohodnotná profese. Jednota tlumočníků a překladatelů kdysi — než za to dostala vysokou pokutu — taková doporučení na svých webových stránkách měla a mně to v začátcích ohromně pomohlo. Dodalo mi to kuráž a sebevědomí říci si o víc, než kolik mi bylo nabízeno,“ vysvětluje Michala Marková, která se odborných debat ohledně statusu umělce účastnila za Obec překladatelů. „Nikdo nepředpokládal, že se přijmou všechny návrhy, ale nečekali jsme, že nebude přijato vůbec nic. Kdyby se tam dostalo alespoň něco z opatření, která daňové poplatníky nic nestojí, byl by to signál, že si politici uvědomují, jak je kultura důležitá. Jsem už unavená nekonečnými diskusemi o tom, že v těžkých dobách je potřeba podporovat jiné věci. Nežádáme úlevy, nežádáme subvence, jen by nám určitá systémová opatření pomohla, abychom se o sebe mohli postarat sami a výrazně lépe,“ neskrývá zklamání.

Překladatelé narážejí na to, že ačkoli coby solitéři často pracují v ústraní vlastních ložnic a kuchyní, stát na ně pohlíží jako na běžné podnikatele. Jejich podmínky jsou však jiné: mají nepravidelné, a navíc povětšinou tak nízké příjmy, že platí pouze minimální výši sociálního a zdravotního pojištění, které se navíc na rozdíl od honorářů rok od roku zvyšuje. Jen oproti loňsku stouplo o dvanáct tisíc korun ročně. V mnoha evropských zemích přitom překladatelé mají podmínky ušité na míru svým potřebám. V Německu například polovinu povinných odvodů zdravotního a sociálního pojištění platí za překladatele KSK, Fond sociálního zabezpečení umělců, který je zčásti financován státem a zčásti z povinných tantiém, které firmy musejí odvádět za využití uměleckých děl.

Status umělce se v Evropě v různých podobách zavádí již od roku 1980, v české novele zákona šité podle kritiků horkou jehlou však na takové „experimenty“ nebyl čas ani prostor. „Není to uzavřená kapitola, zlepšování pracovních podmínek umělců a profesionálů v kultuře zůstává prioritou i nové evropské komise,“ brání stát sinoložka Zuzana Li, která nyní místo překládání vyřizuje na Ministerstvu kultury právě evropskou agendu. „Možná byla příliš vysoká očekávání od toho, co je možné v krátkém horizontu prosadit. Ministerstvo udělalo, co mohlo, tedy to, co bylo v jeho gesci. Na odvodech na sociální a zdravotní pojištění a na daních se bude muset pracovat dále, to je ale v gesci jiných ministerstev. Vzhledem k náladě ve společnosti a ke geopolitické situaci však priority aktuálně leží někde jinde. Většinovou společnost problémy profesionálů v kultuře nezajímají, to nezměníte jako mávnutím kouzelného proutku,“ vysvětluje.

Srdcaři v soukolí byznysu

Mnozí už dlouho celému knižnímu trhu, který ročně generuje obrat více než osm miliard korun, věští krach a až na výjimky se na tom nic nezměnilo ani loni po zavedení nulové DPH na knihy. „V souvislosti se zrušenou DPH jsme plošně zvyšovali honoráře o třicet až čtyřicet korun a snažíme se úspěch knihy zohledňovat i v bestsellerových doložkách, aby tak kalkulace byly pro překladatele příznivější. Vím, že to není dostatečné a nestačí to na to, aby se tím uživili, ale na druhou stranu český trh má nějakou velikost a čtenáři jsou ochotni akceptovat jen určitou cenu knihy,“ říká ředitel nakladatelství Host Tomáš Reichel.

Desetiprocentní „bonus“, který daňová úleva nakladatelům přinesla, však často spíše pohltily výrobní náklady. „Ze snížené sazby DPH profituje celý trh, včetně zákazníků, jelikož část produkce se mohla zlevnit, a knihy jsou tak dostupnější,“ říká za skupinu Albatros Media její mluvčí Jana Fikotová. „Stejné to je i s překladatelskými granty, a to navzdory faktu, že řada literárních agentur podmiňuje udělení dotace tím, že má sloužit výhradně k lepšímu ohodnocení překladatelů,“ upozorňuje Kateřina Krištůfková. Podle mnohých nakladatelů je takové očekávání však zcela nereálné. „Kdybych měla za cíl jen vydělat, překladovou literaturu bych vůbec nevydávala. Grantová podpora nám slouží k tomu, aby daná kniha vůbec mohla vyjít, nikoli na zvýšení překladatelských honorářů. I kdybych nakrásně chtěla, ani s nulovým DPH nemám prostor přidávat nejen překladatelům, ale ani jiným profesím,“ lituje Anna Horáčková z nakladatelství Paseka, která za poslední čtyři roky dle svých slov investovala do překladových titulů devět milionů korun a skončila v prosinci 2024 se ztrátou 325 000 Kč.

Skupina Albatros Media coby největší hráč na českém knižním trhu takové starosti nemá. Její CEO Václav Kadlec se pro časopis Forbes pochlubil, že provozní zisk skupiny v loňském roce činil téměř sto milionů korun. Na pracovních podmínkách překladatelů se to však příliš neprojevilo: navzdory slovům Jany Fikotové, že „snížení sazby DPH na nulu vedlo ke zvýšení odměn jak externích, tak interních pracovníků“, různé značky skupiny nadále nabízejí honoráře ve výši 180 Kč za normostranu, tedy v přepočtu hrubý výdělek asi 29 000 Kč za měsíc, a podle předsedkyně Obce překladatelů Anežky Charvátové zatím všechna jednání směřující ke zlepšení podmínek překladatelů a vytvoření vzorové smlouvy, která by byla výhodná pro obě strany, ztroskotala: „Největší a nejbohatší vydavatelské korporáty jako Albatros Media se chovají k překladatelům nejhůř a v ničem neustoupí. Dávno není pravda, že lidé pracující v knižní branži jsou srdcaři, kterým nejde o peníze. Tito velcí hráči žádní srdcaři nejsou, jejich vedení si naopak rozděluje velké zisky a nechce se o ně dělit.“

„Tak to není a rétorika, která staví překladatele a nakladatele do vzájemně nesmiřitelných pozic, podle mě poškozuje všechny. Překladatelé můžou o výši honoráře jednat a také to dělají, mnohdy úspěšně. Někdy však narazí na skutečnost, že při vyšším honoráři by se výrobní cena knihy buď zvýšila natolik, že by byla pro čtenáře neúměrně drahá, nebo pro nakladatele ztrátová. Prodeje knih setrvale klesají,“ namítá Petra Diestlerová za druhého největšího hráče na trhu, Euromedia Group. Někdy proto přicházejí na řadu i řešení připomínající variaci na přísloví o holubu a vrabci: „Kdybychom překladatelce dali honorář, který si přála, byla by kniha ztrátová, ale nakonec jsme se dohodli na nejvyšším možném honoráři v tomhle konkrétním případě s tím, že pokud bychom jí v budoucnu nabídli překlad knihy, kde očekáváme větší zájem čtenářů, lze domluvit honorář vyšší,“ uvádí Petra Diestlerová.

Za socialismu se na knihy stály fronty, ještě v devadesátých letech vycházely v desetitisícových nákladech. Ty s postupem let strmě klesaly, zato počet titulů začal stoupat. V roce 1995 u nás vyšlo 1 974 beletristických titulů, v roce 2021 jich už byl více než dvojnásobek: 4 241. „Trh je přehlcený. Za největší chybu nás všech nakladatelů a zároveň za největší hrozbu považuji, že jsme ho takhle zahltili. Strategie vydávat hodně titulů v malých nákladech a doufat, že se něco z nich uchytí, je cesta do pekel,“ varuje Anna Horáčková z Paseky.                        

Jak taková cesta vypadá, ilustruje Václav Kadlec, jenž se ve výše zmíněném rozhovoru raduje, že skupina Albatros Media letos zvýší počet vydávaných titulů na 1 100: „Naplánovali jsme si, že produkci navýšíme, a spoléhali jsme na to, že konkurence přibrzdí, protože ta doba není úplně jednoduchá a knižní trh jako takový se zmenšuje. Naše knihy budou mít na trhu víc prostoru.“ Proč nelze zvýšit bídné honoráře překladatelům, však vzápětí mluvčí skupiny Jana Fikotová vysvětluje slovy: „Bohužel stále výrazná část produkce skončí ve ztrátě nebo kolem nulového zisku.“

Před takovým přehříváním trhu varuje i šéfredaktor nakladatelství Argo Milan Gelnar. „Bylo by rozumné, aby začalo vycházet méně titulů za rok, a my tak mohli realizovat vyšší prodeje a lépe zaplatit překladatele. Takhle u běžného titulu neprodáme za rok víc než 800 výtisků, někdy jen 400. Ale když snížíme počet vydávaných knih, může se taky stát, že překladatelům ubydou zakázky, takže práci vůbec neseženou. Zvlášť v některých jazycích je už teď více překladatelů než práce,“ dodává. Odlivu kvalitních sil se přitom neobává: „Spousta překladatelů se dosud živila něčím jiným a beletrii dělala k tomu, ten mix tu bude vždycky, nepředpokládám, že kvalitní překladatelé teď začnou překládat jen právní smlouvy.“

Co na to čtenáři?

Podle poslední zprávy o českém knižním trhu, kterou každoročně vydává Svaz českých knihkupců a nakladatelů, se knihy v roce 2023 prodávaly v kamenných knihkupectvích v průměru za 333 Kč, v e-shopech za 271 Kč. Je svým způsobem pozoruhodné, že ceny knih jedou za posledních třicet let po úplně jiné dráze než všeobecné zdražování a inflace. „Knižní prostředí bylo poměrně dlouho konkurenční, mezi lety 2010 až 2019 panovala nízká inflace a ceny knih stagnovaly,“ vysvětluje za nakladatelství Host Tomáš Reichel.

Pokud v roce 1995 mohla kniha Syn cirkusu od Johna Irvinga stát 199 Kč při průměrném platu 8 170 Kč, měl by se dnes při průměrném platu 46 557 Kč podobný titul prodávat za cenu 1 136 Kč. Pak by si i překladatelé, na jejichž bedrech a invenci spočívá čtyřicet procent tuzemské knižní produkce, mohli zajistit důstojné živobytí. Zdražení knih na hodnotu, která by odpovídala skutečným nákladům, se přitom nakladatelé bojí jako čert kníže. „I my máme pocit, že by knihy měly stát o třetinu více, abychom tak těm, kteří se na nich podílejí, mohli zaplatit honorář odpovídající jejich kvalifikaci,“ lituje Reichel. „Jenže když jsme před rokem v reakci na inflační vlnu zdražili o patnáct až dvacet procent, kusový prodej ihned poklesl,“ namítá.

Skeptičtí jsou v tomto ohledu i další. „Káva je pro spoustu lidí naprosto nezbytná, zato kniha zbytná,“ glosuje Milan Gelnar za Argo. „Když se mi podaří vydat knihu za cenu 398 korun, výskám si radostí. Jenže knihy bohužel často kupují lidé, co mají hluboko do kapsy.“ Stejné obavy má i Anna Horáčková: „Čtenářům paradoxně nevadí zaplatit 300 korun za oběd, ale 400 korun za knihu nedají. Budu-li chtít za dvousetstránkovou knihu pětistovku, zabije to knihkupce, protože čtenáři už půjdou jen po e-shopech, antikvariátech a knihovnách.“

V řeči paragrafů

Překladatele trápí nejen nízké výdělky, ale i všemožné smluvní finty, které je připravují o další možnosti, jak se duševní prací uživit. Podle Jana Bartáka, ředitele agentury Dilia, která provádí kolektivní správu autorských děl a autorům nabízí též přímé zastupování, došlo za posledních zhruba pět let u nakladatelských smluv ke skokovému zhoršení. „Svatá triáda dobré smlouvy je výše podílové odměny, náklad a délka licence. Tuto triádu mají zejména velcí nakladatelé tendenci oslabovat tím, že licenci ženou do závratné výše nákladu k nereálným 50 000 výtisků, její dobu prodlužují třeba na deset let a podílové odměny se snaží nedávat vůbec, nebo je vypočítávají netransparentním způsobem.“

Ačkoli podíl na zisku by dle novely autorského zákona měl připadat překladatelům víceméně automaticky (například nakladatelství Paseka s nimi podle vyjádření Anny Horáčkové počítá ve všech smlouvách), v mnoha případech bývá pro překladatele těžké se participace na případném zisku domoci a 79 procent z nich podílový honorář nedostalo nikdy. „Moje osobní zkušenosti i výsledky našeho průzkumu ukazují, že tantiémy se vyplácejí jen v jednotkách případů a zpravidla jsou velmi těžce vyhádané s pomocí právníka. Podílový honorář je přitom nástroj, který nakladateli umožňuje překladatele lépe ohodnotit, aniž by mu musel peníze dávat předem. Vyplácí ho totiž až u prokazatelně úspěšného titulu a ze skutečně prodaných výtisků,“ říká Kateřina Krištůfková ze spolku Překladatelé Severu.

Některá nakladatelství na už tak podhodnocené překladatele navíc berou bič v podobě smluvních pokut. Tomáš Reichel z nakladatelství Host tuto praxi hájí. „Penále jsme za celou dobu uplatnili možná třikrát nebo čtyřikrát, a to v případě, že překladatel bez jakékoli komunikace odevzdá překlad pozdě nebo vůbec nereaguje. My se neživíme vymáháním pokut, ale vydáváním knížek,“ namítá s tím, že nakladatelství má práva koupená jen na určitou dobu, většinou pět let, za něž musí knihu vyrobit i prodat, a každá prodleva tak pro ně znamená nižší šanci na návratnost investovaných prostředků.

V dříve jednoduchých a přehledných nakladatelských smlouvách se podle Jana Bartáka objevují i další v minulosti nevídané věci, „například opce na další díla nebo takzvaný buy-out, kterým autor poskytuje práva na celou dobu svého života a ještě sedmdesát let po smrti“. Navíc zatímco ještě nedávno se překladatelské smlouvy týkaly jen rozšiřování tištěných knih, nyní je trendem přidávat do nich požadavky na licenci na audioknihy, rozhlasové zpracování či divadelní hry, a dokonce i klauzuli o mlčenlivosti, která má překladatelům zabránit, aby spolu podmínky konzultovali. „Po překladatelích se chce, aby svá práva poskytovali za pokud možno co nejmenší odměnu, o každé navyšování honoráře za normostranu se vede lítý boj, nemluvě o podílové odměně či bestsellerové doložce. Velcí nakladatelé na rozdíl od překladatelů nejsou srdcaři, umějí si to spočítat a jejich počty vycházejí na úkor překladatelů,“ varuje Barták a vybízí překladatele, aby nic nenechávali náhodě a při uzavírání smluv psaných stále složitějším právnickým jazykem se nechávali zastupovat.

Za zlepšení situace se v posledních letech aktivně angažují profesní organizace — Překladatelé Severu kupříkladu mezi zástupci obou stran zorganizovali několik kulatých stolů. Nastal posun k lepšímu? „Těžko říct, asi ano, s některými nakladateli určitě. Minimálně jsme si vyjasnili pozice a to, co je pro obě strany důležité. V jednáních pokračujeme, s agenturou Dilia a se Svazem českých knihkupců a nakladatelů se snažíme vypracovat vzorovou smlouvu, v čemž jsme už docela pokročili,“ říká předsedkyně Obce překladatelů Anežka Charvátová. „Problém je v tom, že i s ideální vzorovou smlouvou, kterou si všechny strany odsouhlasí, nejsou žádné páky na to, aby ji nakladatelé používali, stejně jako OP nemá žádné možnosti, jak přimět své členy k tomu, aby nebrali podhodnocenou práci,“ dodává. Chyba je i v zákoně, jak upozorňuje Kateřina Krištůfková: „Vzhledem k tomu, že vzájemná domluva mezi překladateli na výši honorářů a licenčních podmínkách by byla považována za kartel, jsme při jednání závislí na ochotě nakladatelů se s námi bavit. A nejen u velkých hráčů tato ochota často chybí.“

Čekání na Skřipec a na AI

Může faktorem, který v oboru přinese zásadní obrat, být umělá inteligence? Tím, že překladatele zcela nahradí, nebo že jim naopak práci usnadní natolik, že se jim bude rentovat i nízký honorář? Zatím tomu nic nenasvědčuje, jak potvrzuje i Petra Diestlerová z Euromedia Group. „Nepřijde mi pravděpodobné, že by se strojový překlad dal v současné podobě úspěšně použít na literární texty, a to ani na ty relativně jednoduché či komerční.“ Proč?

„Strojový překlad pracuje stochasticky, není to víc než prudce inteligentní našeptávátko, které vyhledává, které slovo by se nejpravděpodobněji objevilo jako další. Hodí se na hrubý překlad novinových článků, které je potřeba hodně pečlivě redigovat, ale jeho umělecká hodnota je nevalná a u uměleckých překladů je jeho použití naprosto kontraproduktivní,“ neskrývá skepsi Viktor Janiš. „Je to jako poslouchat text načtený robotickým hlasem. Zní skoro lidsky, ale po pár minutách vás začne dráždit.“

O požitek z krásné četby člověka ostatně nemusí připravit jen kožený jazyk strojových překladačů. „Redaktoři si naříkají, že za celé roky nedostali tolik špatných, nehotových rychlokvašek jako loni,“ poznamenává Milan Gelnar z nakladatelství Argo. „Jedním z důvodů může být, že když se překladatelé mají uživit z nízkých honorářů, berou si více práce, které pak nevěnují dostatek času. Možná to někdy dělají i lidé, kteří na to de facto nemají. Může to být souběh různých faktorů,“ připouští.

Ještě mnohem horší je, když se do díla místo zkušených a vzdělaných lingvistů pustí za malý peníz úplně jiný článek výrobního řetězce, jak se například ukázalo při loňském udělování překladatelské anticeny Skřipec. Získal ji totiž autor, který (cituji posudek poroty) „působí podle LinkedInu jako manažer pro sociální sítě, má na starost strategii, vizi a tvorbu audiovizuálního contentu pro Instagram a TikTok knihkupectví Luxor. Z veřejně dostupných zdrojů není zřejmé, že by měl s literárním překladem nějakou předchozí relevantní zkušenost“.

Kdyby se v nakladatelstvích nestávaly z knih housky na krámě, u nichž jsou důležité hlavně nízké vstupní náklady, nemusela by tato anticena vůbec existovat. „V souvislosti s neudržitelnou výší honorářů se literární překladatelé snaží stále častěji upozorňovat na to, že jejich práce není jen koníček, ale povolání, které vykonávají jako kvalifikovaní, často filologicky vzdělaní profesionálové, a že ke zhotovení kvalitního uměleckého překladu nestačí jen to, že člověk ‚rád čte‘ nebo ‚umí anglicky (německy, francouzsky…)‘,“ připomíná posudek.

Nezbývá než doufat, že článkem, který se z našeho knižního trhu záhy vytratí, nebude právě lidská a tvůrčí invence těch, kteří české čtenáře doposud brali na spanilou jízdu po celém světě. Můžete se ušklíbat a halekat, že překladatele brzy tak jako tak nahradí stroje a že kdekdo si dnes raději přečte knihu v originále. Všem takovým v tom srdečně přeji veliko sreče, powodzenia, няхай шчасціць, boa sorte, 행운, spor la treabã, 祝顺利,veel geluk, пуно среће, paljon onnea, בהצלחה, sok szerencsét, хай щастить, mucha suerte, 幸多からんことを,gangi ykkur vel, pwb lwc, წარმატებები, kolay gelsin, بالتوفيق, případně lykke til!