Zapomenutá kniha: V nelidské zemi

Před lety jsem na portálu Los Angeles Review of Books četl esej Timothyho Snydera nazvanou Pursuing the Truth. Jedná se o předmluvu, kterou Snyder napsal k prvnímu vydání anglického překladu knihy Inhuman lands od Józefa Czapského. Když jsem tehdy Snyderův text četl, připadal mi zajímavý především osudem toho, o kom vyprávěl. Józef Czapski patřil k významné evropské aristokracii, studoval v carském Petrohradu, ovládal pět jazyků, byl vysoce postaveným důstojníkem polské armády a zároveň byl intelektuál s hlubokou znalostí literatury a umění. V sovětském zajateckém táboře přednášel zpaměti o Marcelu Proustovi a sám sebe považoval celý život především za malíře. Dějinnou výjimečnost získal tím, že jako jeden z téměř čtyř set důstojníků byl na základně lobování cizích mocností ušetřen takzvaného katyňskému masakru. Po válce se usadil v Paříži, kde se věnoval malbě, a podílel se na spoluzaložení významného polského časopisu Kultura.
Celou Snyderovu esej jsem přečetl jedním dechem a samotnou knihu jsem si uložil do záložek, že si ji někdy pořídím. Jak už to tak ale s nepřečtenými knihami bývá, roky plynuly a já jsem na esej i na knihu zapomněl. Znovu se mi vybavila až na podzim loňského roku, když jsem procházel okolo vitríny knihkupectví Academia, a brzy jsem si Czapského knihu odnesl domů.

Předně je třeba říci, že V nelidské zemi není Czapského autobiografií, ale mnohem spíš se jedná o cestopis ze Sovětského svazu. Na rozdíl od anglického vydání ji netvoří pouze jeden ucelený text, ale hned dva: Starobělské vzpomínky a V nelidské zemi. První, značně kratší, jsou vzpomínky na sovětský tábor Starobělsk, kde byl Czapski internován hned po svém zajetí Rudou armádou, druhá kniha je deník, jejž si Czapski vedl v letech 1941—1943.
Oběma knihám předcházely neopomenutelné historické události. Když pouhý týden po paktu Ribbentrop—Molotov došlo k napadení Polska hned ze dvou stran, nacistické Německo do něj vpadlo ze západu, Sovětský svaz z východu, Czapski byl jako jeden z mnoha chycen v tomto soukolí. Jako důstojník v záloze byl okamžitě mobilizován a poslán do boje, kde byl poblíž Lvova zajat. Sovětský svaz byl v roce 1941 napaden nacistickým Německem a tím spojenectví dvou zrůdných režimů první poloviny 20. století skončilo. Polští zajatci, roztroušení po různých částech SSSR, se chvíli drželi naděje, že by mohli zformovat vlastní armádu, která by byla divizí Rudé armády, což byl úkol, na němž se podílel také Czapski, mimo jiné v oddělení propagandy nebo později pátráním po nezvěstných kolezích z táborů Starobělsk, Kozelsk a Ostaškov. Pro svoji perfektní znalost ruštiny (část svých studií prožil v Petrohradu) a také distingované, diplomatické jednání byl tímto úkolem pověřen přímo generálem Andersem.

Ale co je to nelidská zem? Czapski tak označuje Sovětský svaz s jeho neúctou k životu a všudypřítomným strachem. Byrokratická mašinerie na východě drtila všechny nehledě na národnost, nicméně Poláci měli ve Stalinově paranoidním impériu obzvláště složité postavení. „Z jedné továrny tehdy sesbírali pár set lidí, naložili je do otevřených nákladních vagónů (uhláků) a vezli je několik desítek kilometrů v třeskutém mrazu. Byli namačkáni tak, že se mohli do vagónu vejít pouze ve stoje, většinou byli bez teplého ošacení, a když vlak dojel do cíle, bylo nutné je vynášet jako dřevěné klády — mnoho jich umrzlo na smrt.“
Je to temné místo plné zamračených a nedůvěřivých lidí, ne nepodobným těm z románů Dostojevského. Ostatně, přestože styl knihy je spíše strohý a popisný, má nepopiratelné literární kvality (za jejichž převodem do češtiny stojí Josef Mlejnek). Czapski byl bystrým pozorovatelem s nadáním pro detail, k čemuž jej možná předurčila láska k Proustovu románu a jeho vlastní malování.

Světlejších chvilek, jež tehdy Czapski prožíval a následně zapsal, se objevuje málo. V jedné z nich vzpomíná na setkání s básnířkou Annou Achmatovovou, nad níž údajně (alespoň nějaký čas) držel ochrannou ruku sám Stalin, nebo s tehdy populárním propagandistickým spisovatelem Alexejem Tolstým. V kyrgyzském Taškentu tehdy popíjeli víno a do rána recitovali poezii. Czapského sovětský deník končí vycestováním ze Sovětského svazu do Iráku, odkud se později vydává na Blízký východ, poté do Říma a do Paříže, kde po válce už zůstává.

V knize Jak být Homérem po Joyceovi si autor Jiří Trávníček klade otázku, jestli není lepší podat některá historická fakta a svědectví spíše příběhem (ideálně románovým) než prostou popisnou formou. Pravdou je, že Czapského kniha V nelidské zemi je, ač se jedná o deník, svou sugestivností stejně silná jako Kafkovy romány a odehrává se někde na pomezí Zámku a Procesu. Důstojník bloudící po Sovětském svazu hledaje několik tisíc svých ztracených druhů, o kterých nikdo neví, výsměšné pohledy agentů NKVD, vyhýbavé pohledy ruských rolníků a teploty dosahující minus padesát stupňů. Přestože Czapski za svůj život napsal mnoho textů, nezanechal za sebou nic, co bychom mohli kategorizovat jako fikční prózu. Sám se považoval za malíře a malířství zasvětil celý svůj život.

V posledních letech lze vypozorovat jakýsi obnovený zájem o osobu Józefa Czapského. Už v době prvního francouzského vydání se za jeho překlad přimlouvali George Orwell nebo Arthur Koestler. Roku 2018 byla do angličtiny přeložena kniha Inhuman lands a také lekce o Proustově Hledání ztraceného času nazvané Lost time. O rok později vyšla Czapského rozsáhlá biografie s názvem Almost nothing a do češtiny je přeložena rovněž kniha jeho sestry Marie Evropa v rodině, která je rodinnou kronikou rodu Czapských (a jež by vydala na samostatný článek).

V dnešní době můžeme číst V nelidské zemi v různých vrstvách. Vzpomínky i lidé z knihy se pomalu ztrácejí v čase. Politicko-historické situace jsou stále zde a až bolestně živé. Co určitě zůstává, je poslední, osobní vrstva knihy: cesta přesvědčeného humanisty skrze hrubou, nelidskou zemi, z níž se dokáže vrátit zdravý nazpět, a přese všechno si v sobě uchovat lidskost.