Za Michaelem Marchem

Festival spisovatelů Praha do Česka během třiceti let své existence od roku 1991 do roku 2020 přivezl řadu nobelistů, významných myslitelů, v tuzemsku nepříliš známých autorů a mezi jeho hosty pravidelně patřili také domácí spisovatelé. Důvody toho, proč byl Michael March tak úspěšný v získávání literárních hvězd, už zmínil Daniel Konrád ve svém nekrologu pro Aktuálně. Už během 80. let se mu v Londýně, kam z USA přesídlil, podařilo vybudovat dostatečné renomé při pořádání autorských čtení, a když získal místo ředitele nového knižního veletrhu v Praze v roce 1991, mělo již jeho jméno váhu.

Jestliže chci vzpomenout na Michaela já, musím začít hudbou. Michael ji měl rád, a to včetně té hlasité, rockové. Ostatně byl to on, kdo na festivalu v roce 2005 uspořádal koncert The Plastic People of the Universe s legendárním básníkem Edem Sandersem z The Fugs. Než jsem z festivalu odcházel, tak jsem Michaelovi poslal několik písní PJ Harvey a oznámil mu, že britská rockerka vydala básnickou sbírku. K mému velkému nadšení její nakladatelství oslovil a PJ Harvey pozval. Byl jsem na vrcholu blaha. Existovala reálná šance, že na můj popud přijede PJ Harvey číst do Prahy! Bohužel pak termín festivalu kolidoval s jejím turné, takže navrhla, že přijede jindy. A mezitím už festival přišel o své hlavní dotace, pak k tomu přišel ještě covid a osud festivalu byl zpečetěn. Ale ani PJ Harvey Michaela neodmítla! Stejně jako desítky dalších světových hvězd, které do Prahy skutečně přijely. 

Kancelář festivalu, v době, kdy jsem v něm působil, tedy v letech 2017 a 2018, sídlila v pasáži Platýz na Národní třídě. Většina mých vzpomínek na Michaela tedy pochází odtud. V kanceláři nebyla rychlovarná konvice ani kávovar, takže pro kávu jsme chodili dolů do kavárny. Michael měl úplně vzadu svoji kancelář s knihovnou, kam si nás postupně zval a tahal z nás rozumy ohledně českých ohlasů na festival a jeho hosty. A sám nám zase doporučoval, koho si máme přečíst.

Na těch debatách bylo kouzelné, že vůbec nemusely být praktické. Často jste mohli hodinu debatovat o nějakém autorovi a pouze pár minut řešit záležitost týkající se programu festivalu. Může se to zdát hloupé, ale možná právě tohle bylo potřeba. Intelektuál, který má na festival přivést autory světového významu, musí být trochu mimo, s hlavou v oblacích. Ano, je to otřepaný stereotyp nepraktického básníka, ale v jistém ohledu může být snivá nepraktičnost výhodou. Pro Michaela to platilo určitě. Autoři měli pocit, že jim píše jeden z nich. 

Nejslavnějším hostem, kterého jsem v roli zaměstnance festivalu zažil, byl Irvine Welsh. Byla to pro mě práce snů domlouvat pro něj termíny rozhovorů — když jsem jako puberťák viděl a pak četl Trainspotting, nikdy bych o ničem takovém nesnil. Ostatně jako teenageři jsme v 90. letech měli dvě kultovní knihy a jejich adaptace: vedle Trainspottingu ještě Klub rváčů Chucka Palahniuka a oba autory Michael do Prahy přivezl. Fotky s nimi nemám, ale když jsme Welshe fotili pro Reflex, bylo chladno, a tak jsem mu půjčil svůj kabát. A tak tam stojí v průchodu ulice Dlouhá, navždy zvěčněný v mém kabátu. Podobná blízká setkání třetího druhu PWF nabídl mnoha lidem, kteří o to stáli. 

Zajímavých autorů se na festivalu vystřídaly stovky, chtěl bych zmínit alespoň několik. Prvním je Colson Whitehead, jehož hvězda teprve stoupala. V roce 2017 získal Pulitzerovu cenu za román Podzemní železnice, do Prahy přijel o rok později (a v roce 2020 získal druhého Pulitzera za román The Nickel Boys). Whitehead, vynikající intelektuál, jehož vystoupení bylo zážitkem, se v těchto knihách věnuje hlavně americké historii rasismu. Michael měl zjevný cit pro témata, která hýbou dobou, přitom on sám byl ze staré školy, takže si například nikdy nelámal hlavu s tím, zda je v programu dostatečné množství žen či Afroameričanů. Bylo to paradoxní, protože pro mnoho těch, které pozval, včetně zmíněného Colsona Whiteheada, to naopak bylo velmi důležité. Ale právě i střet odlišných názorů, perspektiv a generací PWF nabízel.

V debatě s Michaelem Cunninghamem v roce 2019

Ty debaty byly různé. Některé vynikající, jiné se nevyhnuly mlácení prázdné slámy, další se zvrhly v agresivní hádku o politice, jak se můžete přesvědčit třeba v případě diskuse Roberta Menasseho s Lubomírem Zaorálkem, Ayşe Kulinovou a moderátorem Tomášem Klvaňou na téma Evropské unie. Dodnes Tomáše Klvaňu obdivuju, jak ustál Menasseho výpady, to vše před zraky své dcery, která se přišla podívat na tátu a takto vyhrocenou debatu jistě nečekala. Ostatně celou debatu si stále můžete pustit na Youtube. Asi každý, kdo festival párkrát navštívil, by mohl přijít s podobnou historkou o vášnivé diskusi světových či evropských jmen.

Dalším zážitkem byla účast amerického velvyslance Stephena B. Kinga v témže roce. Nikdo do poslední chvíle nevěděl, jestli skutečně přijde. Velvyslanec věděl, že festival je financován i z amerického grantu, ale také věděl, že na festivalu na něj nikdo s květinami nečeká. King přišel do Prahy jako Trumpův nový muž po prvních vyhraných volbách. A všechny diskuse spisovatelů se točily ohledně nekompetence toho „oranžového primitiva“. Velvyslanec všechny útoky na Trumpa ustál s grácií a na závěr pronesl drsný projev, kde se za svého prezidenta postavil. Byl to střet dvou světů. Tenkrát jsme netušili, že moc republikánů bude růst a že příště se Trump vrátí daleko silnější, zatímco vliv prodemokratických médií a umělců bude slábnout.

Dalším afroamerickým autorem byl držitel Pulitzerovy ceny Wesley Lowery. Michael mi věnoval svůj výtisk jeho knihy They can’t kill us all. Kniha se zabývala historií hnutí Black Lives Matter. Lowery ji v Praze představil v roce 2017, asi tři roky předtím, než hnutí BLM trendovalo ve všech médiích a na sociálních sítích. Tehdy jsem si uvědomil, jak obrovský může mít člověk náskok, když sleduje světové, a nikoliv jen české literární proudy. V době, kdy si tu většina novinářů heslo BLM teprve googlila, jsem už díky PWF znal celou historii hnutí. Michael samozřejmě vždy usiloval o to, aby se knihy autorů, které zve, přeložily do češtiny. Ne vždy tato jednání s nakladateli vedla ke kýženému výsledku — například Loweryho kniha zatím v češtině stále nevyšla. Nicméně zásluhou festivalu byla česky vydána již celá řada knih. Navíc Michael oslovoval dvorní překladatele jednotlivých autorů, kteří pak samozřejmě překládali i jejich texty pro festival nebo moderovali literární debaty. Michaelova spolupráce s literárními překladateli a tlumočníky by vydala na samostatný článek.

March se samozřejmě věnoval různým tématům a zemím, nicméně i poslední jméno, které zmíním, souvisí s Amerikou a tématem rasismu. Michael se dozvěděl, že nedávno měl premiéru dokument Nejsem žádný tvůj negr (2016) o životě spisovatele a aktivisty Jamese Baldwina. To jméno v Česku nebylo kdovíjak známé, přestože Baldwinovy knihy tu vycházely už za socialismu. Zažil jsem hororové týdny, kdy jsem se snažil sehnat kopii filmu, který se promítal pouze na dokumentárním festivalu v Jihlavě, ale nakonec se to podařilo. A tak jsme se jednoho večera sešli v kině Ponrepo, kde proběhlo promítání a následná diskuse.

Film je to důležitý, ale dost náročný a dlouhá debata po něm příliš nepomohla. Kdo všechno debatoval, už nevím, ale jedním z debatérů byl i Michael. Bylo vidět, že diváci se v množství informací a reálií ztrácí, řadě z nás padala hlava. Rasismus se řešil zepředu a zezadu, zprava i zleva. Až někoho — tuším, že to byl Michael — napadl spásný nápad. Všiml si, že v zaplněném sále kina sedí mezi všemi bílými diváky i jeden mladý černoch s krásnými dlouhými dredy. Všichni jsme o něm věděli, nešlo ho nevidět, ale teprve po hodinové debatě se na něj Michael obrátil: „Nechtěl byste nám třeba vy říct, jaké to je být černochem v bílé společnosti? Asi k tomu máte víc co říct, ne?“

Byla to situace, na kterou nikdy nezapomenu. A nutno říct, že mladý muž si opravdu vzal mikrofon a přerušil náš dlouhý „whitesplaining“.

Závěrem mé vzpomínky na Michaela bych chtěl poděkovat novinářům, akademikům a spisovatelům, bez jejichž vkladu by celý podnik nikdy nedosáhl takového významu. A samozřejmě Vlastě March Brtníkové, která měla na starosti hlavní část organizace. Teď už dám prostor těm, kteří se v krátkém čase od Marchovy smrti také stihli podělit o vzpomínku. Díky za vše, Michaele.

Marie Iljašenko

Bude mi moc chybět, stejně jako mi poslední roky chybí Festival spisovatelů Praha. Myslím, že Michael byl vizionář a idealista. Věřil, že literatura může měnit svět, a trochu té víry pak chtě nechtě ulpělo i na nás kolem. Byl básník a nebál se poezie, na rozdíl od mnoha jiných dramaturgů literárních akcí, kteří ji tak nějak trpí. Nebál se vedle nejslavnějších hvězd zvát básníky a básnířky ze vzdálených zemí, o nichž jsme tady nikdy neslyšeli. Nebál se spisovatele postavit do světla reflektorů a na pódium paláců, a to v zemi, kde je literatura spojovaná spíš s hospodou. Jsem mu velmi vděčná, že mě jako debutantku nechal vystoupit na festivalu a otevřel mi tím dveře do docela nového světa. Půjčila jsem si tehdy peníze a šla si koupit nové boty a nové sako s tím, že to vrátím, až dostanu honorář. Později jsem měla možnost moderovat setkání s portugalskou básnířkou Annou Louisou Amaral a dalšími zajímavými osobnostmi, a hlavně poslouchat, být u toho a dívat se. Jeho festival byl pro moji uměleckou cestu naprosto zásadní zkušeností. Je mi jen líto, že jsem se zapojila poměrně pozdě a nezažila ročníky se Susan Sontag, Gary Snyderem a dalšími svými oblíbenými autory. Nechápu, proč nás, studenty komparatistiky, nenahnali na festival povinně, protože tam jste mohli potkat živou světovou literaturu. A kromě toho Michael byl skvělý vypravěč a velmi milý, laskavý a trpělivý člověk. S Vlastou March byli skvělý tým a udělali opravdu velké věci. Michael mi bude moc chybět.

Džuljetta Ambarcumjan

Já jsem si vzpomněla, jak nám ten první rok každému na Vánoce věnoval nějakou knihu, o které si myslel, že bude vhodná speciálně pro nás. A jak jsme ty knihy objednávali z Amazonu přes půl světa, byť by se někdy snadno daly sehnat v PDF, kdyby jen Michael netrval na tištěné knize. Navzdory všem zdravotním komplikacím a peripetiím vždy hrozně ožil na pódiu, když uváděl festival nebo měl slovo před debatou. Jednou jsem se s ním o tom i bavila, že je tam nahoře najednou plný energie a že ho to vždy tak probudí k životu. A vždy si vzpomenu na jeho polobotky se sponou, které nosil.

Luboš Snížek

Michaela jsem viděl naposled někdy v listopadu. Jednou za čas jsem se stavil v kanceláři PWF — na Michaelovo či Vlastino pozvání, popili jsme kapku alkoholu, dostal jsem výbornou kávu a zákusek a pak jsem většinou jenom poslouchal Michaelovo vyprávění o autorech, o jeho životě v Londýně atp. Mluvil potichu, ale vždycky jsem musel přemýšlet, jak to, že tenhle drobný, nesmělý člověk dokázal zorganizovat takový obrovský podnik — a to rovnou třicetkrát? Musel mít obrovskou vnitřní sílu, trpělivost, umanutost (v dobrém slova smyslu) a přesvědčovací schopnosti. Už jenom to jednání s úředníky. I když v poslední době jeho znechucení z kulturních byrokratů rostlo. Chápu, že mu to bralo sílu. V čem byl ale neúnavný — v tom, jak dokázal propojovat lidi. Díky němu jsem se poprvé osobně setkal s Garym Snyderem, Michaelem McClurem, Allenem Ginsbergem, mohl být o něco víc než čtenář Lawrence Ferlinghettiho, to při jeho návštěvě Prahy (od něj jsem dostal kontakt na Eda Sanderse, přes Eda jsem zase dostal kontakt na člověka, který spravuje pozůstalost Gregoryho Corsa). Díky Michaelovi jsem mohl s Colsonem Whiteheadem předjednat vydání jeho výborného postapo románu Zóna jedna. K tomu všemu by bez Michaela nejspíš vůbec nedošlo. Možná nebyl příliš mediálně známý, ale pro českou literaturu udělal spoustu. Možná básník s hlavou v oblacích, který ale dokázal své vize uskutečnit. Vzácná, neobvyklá vlastnost. Bude nám chybět. Mně určitě.

Lukáš Král

Na Festivalu spisovatelů Praha jsem se podílel v letech 2006 a 2007 (Dada East). Studoval jsem Vyšší odbornou školu publicistiky a zavedl mne tam spolužák. Michael March byl pro mne vždy poněkud zvláštní osobnost, držel si od nás lehký odstup, byl poněkud excentrický, ale vždy drobně zavtipkoval a byl roztomilý. Navíc měl rád stejnou hudbu co já, pro jeden ročník udělal na CD soundtrack a dal tam Jonathana Richmana a Modern Lovers — Road Runnera. Taky songy od Cohena, Dylana a dalších. Pak přivezl Eda Sanderse (Fugs) a hrál s Plastiky. Vždy se ptal na náš pocit-názor, ať už ho pak respektoval, či si to udělal po svém. Jeho knížka Půl pinta byla podvratná podobně, jak to dělávali dadaisté. Objevil pro mne divadlo Minor, kde se festival také konal, a nyní tam chodím s dětmi. Škoda že nedošel většího uznání. Michael bude chybět a myslím na jeho ženu Vlastu.

Petr Čech

Nemohu si teď rychle na nic vzpomenout. Akorát jak říkal, že volit oranžového primitiva je cesta do pekel.

Aneta Křižková

Michael vkládal obrovské úsilí do psaného slova — každý písemný projev (od básně přes scénář večera až po obyčejný e-mail) musel být precizně vycizelovaný. Své poznámky a komentáře nám zásadně dával napsané rukou na listu papíru, který obsahoval všechno, co jsme na daný ročník potřebovali vědět. Motto festivalu, potvrzení autoři a autorky a také ti ostatní, často velikáni světové literatury, kteří sice pozvání do Prahy zatím nepřijali, ale i tak bylo potřeba s nimi počítat. Protože pro Michaela nebyly žádné dveře zavřené, právě naopak. Na jeden z posledních festivalů pozval dokonce anglickou hudebnici PJ Harvey, která nedlouho předtím vydala knihu. Do Prahy sice ten rok nepřijela (pozvání ale přijal třeba Michael Cunningham nebo Arnon Grunberg), zato přislíbila účast na některém z dalších ročníků. Přestože organizace samotného festivalu probíhala, jak už to u podobných akcí bývá, leckdy trochu chaoticky, Michaelovo nasazení v přilákání těch největších jmen bylo zkrátka neuvěřitelné. V prostorné a knihami po strop zaskládané kanceláři se každý rok pečlivě vyprázdnily police proto, aby je Michael mohl naplnit novými knihami příchozích autorů. Systematicky, podle abecedního pořádku, podle barvy, podle rozměrů na milimetr přesně tak, aby lícovaly v řadě. Festivalová knihovna a archiv v kancelářích v paláci Platýz byly rozhodně jedny z nejzajímavějších v Praze, protože klasici velkého románu tu byli hned vedle básníků a básnířek, o kterých nikdy nikdo neslyšel. A přesto se jim na festivalovém pódiu dostalo stejné pozornosti. Michaelovo motto posledního ročníku festivalu v pandemickém roce 2020 znělo „Nezbývá než doufat“. Michael nikdy doufat nepřestal, držel krok s dobou a třicet let zval do Prahy autory a autorky z celého světa, nezávisle na tom, kdo se zrovna dobře prodával nebo zrovna získal cenu a na chvíli zaplnil titulky médií. Na to nikdy nezapomeneme.