Uzávorkovat se ve strašidelné literatuře

Ve svém teoretickém textu Nadpřirozená hrůza v literatuře Lovecraft proklamuje, že čelíme-li tváří v tvář strašidelnému příběhu, musíme být vyzbrojeni jistou citlivostí a obrazotvorností, abychom z tohoto sváru vyvázli odměněni estetickým požitkem (byť pochopitelně s pocuchanými nervy). Takováto schopnost některých čtenářů těsně se přimknout k literárnímu textu, „vypnout štíty“ a aktivizovat vlastní vnímavost je dle něj podmíněna protipohybem spočívajícím v odvrácení se od každodenní a všední reality.

Hlavní teze Houellebecqovy eseje jako by pak k témuž problému přistupovala pouze z opačného směru, tedy nikoli od čtenářstva, nýbrž kráčejíc společně s autorem. Pokud jsme tedy obeznámeni s oním Lovecraftovým požadavkem čtenářského eskapismu, nezdá se nám Houellebecqova argumentace příliš překvapivá. Lovecrafta tento autor totiž vnímá jako spisovatele, jemuž jeho absolutní distancovanost, jakési zřeknutí se reality i realismu, umožnila, že se mohl naplno věnovat průzkumu vlastní imaginace a souběžně s tím tříbit své vlohy pro psaní literární fantastiky. „Jeho život se omezil na minimum, všechny jeho životní síly se napjaly k literatuře a snu. Příkladný život,“ píše Houellebecq.

Takovéto zapouzdření se v sobě samém se francouzskému misantropovi jeví jako zcela správná a následováníhodná volba. Vnější svět totiž dle něj nezasluhuje nic víc než despekt a odmítnutí. S pesimismem bezmála schopenhauerovským užívá úsečné oznamovací věty, v nichž životu jednoznačně upírá jakýkoli smysl a lidské bytí charakterizuje jako bolestivé a pudy poháněné kvapení vstříc smrti. Totožně nihilistický postoj ke světu přisuzuje i Lovecraftovi. Podle Houellebecqa to byl především autorův strachem poháněný rasismus (znásobený zkušeností s životem v kosmopolitním New Yorku), co mu napomohlo tak umně popisovat děs z neznáma a cizosti. Z rasismu byl ostatně nejednou obviňován i Houellebecq, který se napříč svým textem zdá být spíše ctitel než epigon Lovecrafta. Na tuto svou modlu pohlíží z různých úhlů pohledu a v různých časech. Vždy však týmaž smutnýma očima. Proto zní Houellebecqův chvalozpěv jen v mollových stupnicích a otextován je výhradně slovy jako nenávist či zánik.

Na straně nenávisti

Díky povaze žánru eseje si pak Houellebecq může dovolit být stejně tak přemýšlivě spekulativní jako fanaticky rozbíhavý, současně analyticky důsledný i svévolně tvůrčí. Stejnou měrou se ve svém textu zabývá jednak Lovecraftovým dílem, jednak jeho životem, který popisuje značně fragmentárně, čímž evokuje pojem biografém Rolanda Barthese. Ten jím označuje ty z prvků v biografii libovolného spisovatele, jež čtoucího okouzlují a vstupují tak do popředí pro jeho vlastní, subjektivně „fetišistický“ vklad. Takto nás tedy nepřekvapí, že poprvé se Lovecraft vyskytuje v Houellebecqově pochmurné eseji až jako osmnáctiletý, vlivem nervového zhroucení zrovna zcela deprimovaný a letargický.

Podle autora se pak Lovecraftovi vlastní masochismus a touha po sebe-anihilaci zračily i v jeho tvorbě, kde bylo hlavním hrdinům, svému tvůrci nápadně podobným, obvykle vyhrazeno místo oběti: „Každá velká vášeň, ať láska, nebo nenávist, nakonec plodí autentické dílo. Může nás to mrzet, ale musíme to uznat: Lovecraft je spíš na straně nenávisti.“

Toto Houellebecqem traktované škarohlídství však těžko přijmout jako fakt. Ať již záměrně, či ne, Houellebecq prakticky ignoruje možnost jakési „rozkoše z textu“, respektive lásky ke psaní samotnému. Sice připouští, že Lovecraft „naprosto nedokázal nechat dopisy bez odpovědi“, ovšem bylo by záhodno doslovit, že tyto dopisy jsou po jazykové stránce psány stejně rozšafně a stylisticky hravě jako jeho próza. Pro Lovecrafta jako by zkrátka existovalo pouze jedno láskyplné psaní, nehledě na typ zrovna tvořeného textu. Jistě, založením šlo zřejmě o posmutnělého melancholika, jenže právě melancholie často vkládá do světa krásnou poetičnost. Smutek a nespokojenost s jeho stavem totiž podněcují potřebu jej zkrášlovat a měnit v uměleckých dílech ku (vysněnému) obrazu svému, což nepochybně činil i Lovecraft. „Ve světě bez melancholie se i slavící dají do krkání,“ píše Emil Cioran.

Některé předkládané rysy Lovecraftova díla pak Houellebecq zveličuje či si je vyloženě vyfantazíruje pro potřeby vlastní argumentace. Tvrdí o tomto autorovi například, že „v celém jeho díle nenajdeme sebemenší zmínku o dvou skutečnostech, jimž obvykle přikládáme důležitost: o sexu a penězích. Vážně ani jedinou“. Je to s podivem, protože hlavní hrdina povídky Hudba Ericha Zanna je „chudým studentem metafyziky“, který „bydlel […] v mnoha chudých končinách“ a pokaždé jej „vystěhovali pro nedostatek peněz“. Vztahovat se k celku je ostatně vždy problematické, všeobjímající výroky s sebou totiž nesou zvýšené riziko zjednodušení či přehlížení dílčích nuancí ve prospěch iluze úhrnné koherence. V jiných svých méně velkohubých závěrech, týkajících se zejména Lovecraftova stylu, je ovšem Houellebecq znatelně přesvědčivější a jeho myšlenky v tomto tématu bohatě převyšují ony fabulace.

Socha H. P. Lovecrafta ve městě Providence od umělce Gage Prentisse (foto: David Lepage)

Věčné zlo

Autor například trefně líčí Lovecraftovu volbu se v úvodech svých povídek zpravidla nezdržovat popisem útěšné a bezzávadné reality, do níž by se síly zla začaly s plíživou obezřetností vlamovat až postupně. Svět je v Lovecraftových dílech totiž jen zřídkakdy zprvu nedotčený, zlo jej mnohdy pevně svírá již od nepaměti, jen se zprvu nachází nespatřeno — kdesi za hranicí lidského horizontu. K této oblasti mimo sféru člověka, Houellebecqovými slovy, světu „zbavenému lidských konotací“, v němž sídlí „objektivní hrůzy“, pak autor dodává, že Lovecraftovi hrdinové jsou mnohdy jaksi odpsychologizovaní a paralyzovaní — redukovaní do role vnímajícího aparátu, který jen bezbranně vstřebává „odpudivou skutečnost“. Několik pronikavých postřehů navíc Houellebecq vztahuje i k autorově psanému projevu. Kupříkladu v souvislosti s Lovecraftovými až obsesivně exaktními popisy monster výstižně píše, že „užití vědeckého slovníku může mimořádně stimulovat poetickou představivost“. Zde zdůrazňuje paradox, že kosmické bytosti z pantheonu Lovecraftových božstev jsou jednak líčeny jako něco zcela se vymykajícího lidskému chápání a popisu, ale současně známe matematicky přesnou dataci jejich příchodů na planetu Zemi.

Ve vztahu ke stylisticky excesivním pasážím, v nichž vedle sebe Lovecraft jakoby nerozvážně kupí příslovce a adjektiva (čistě pro potěchu zmiňme alespoň několik z nich — miasmatický, makabrózní, kyklopský), si Houellebecq všímá, že ačkoli mu bývaly kritikou vytýkány, přesto v nich jeho pravověrné čtenářstvo nachází největší zalíbení. Navzdory uvědomování si i dalších Lovecraftových nedostatků se Houellebecq snaží postihnout svébytnost a originalitu jeho tvorby, přičemž tak činí, aniž by potřeboval obhajovat vlastní zainteresovanost a myl si tím ruce. V tuzemském prostředí toto známe např. od Josefa Škvoreckého, který z rizika pádu do pasti nízkého vkusu (poněkud elitářsky) vybruslil vztáhnutím Lovecraftova díla ke „camp“ senzibilitě a zdůrazněním faktu, že si jeho četbu užil, když měl „nervovou soustavu“ zrovna „zbídačenou hepatitidou“.

Tvůrčí neotenie

Nicméně v tomto kontextu nás na Houellebecqově zalíbení v Lovecraftovi fascinuje ještě jedna věc — tento autor si jej dle Houellebecqových slov získal coby teenagera. Stejně tak Lovecrafta v mladém věku objevil Stephen King, autor předmluvy k Houellebecqově eseji, který Lovecrafta řadí k „eskapistické literatuře“, jež je obzvláště cenná pro dospívajícího čtenáře nacházejícího se v posunu od „dětské představivosti k sofistikovanější a organizovanější představivosti dospělého“. Zřejmě právě pro tento evolucionistický předpoklad vývoje od nižšího k vyššímu stupni si King nemyslí, že Lovecrafta nejlépe pochopí „nedospělá mysl“. Těžko s ním však můžeme bezvýhradně souhlasit. Nenese s sebou totiž dospění ve vztahu k imaginaci spíše downgrade než upgrade, tedy uvadnutí, nikoli rozkvět? Houellebecq napříč svou knihou Lovecrafta neustále nazývá „reakcionářem“ a „staromódním“, avšak nepojilo se jeho zpátečnictví a staromilství i s častým čerpáním z proudu imaginace a snění, který vyvěral z autorova dětství?

V biologii se tomu říká neotenie — zachování některých znaků z dospívání i v dospělosti — a kupříkladu André Bazin psal, že nejlepší dětská literatura pocházela z per těch autorů, kteří si zachovali tutéž fantazii, kterou oplývají právě děti. Nesnažili se tedy uměle své knihy šít dětem na míru, nýbrž zkrátka dovedně fantazírovali a snili právě jako ony. Lovecrafta, který ve svých dopisech občas coby urážku používal označení, že je někdo „beze snů“, v tomto kontextu sice nezmiňuje, ale přesto nám jeho jméno Bazinova slova asociují. Nepochybně si totiž nejedno Lovecrafta čtoucí dítě říkalo totéž co vypravěč autorovy povídky „Šepot v temnotách“ při pohledu na hypnotickou krajinu: „Nalézám cosi, co jsem odjakživa instinktivně znal, ale co jsem dosud marně hledal.“

Škvorecký nad tímto „samotářem z Providence“ uvažoval na ose dobrý–špatný, King infantilní–vyzrálý. Ovšem nepřipomíná nám Lovecraft, rasista oženěný s ukrajinskou židovkou, že stejně jako u opačných pólů magnetů se tyto protiklady někdy mohou přitahovat a být k sobě těsně přimknuty? Tedy že existuje kvalita i ve stylistické přebujelosti a přehnanosti, jíž rozdmýchaný estetický či intelektuální prožitek nemusí být jakkoli obhájen, stejně jako lze sledovat hodnotu i v infantilitě, aniž by takovýmto konáním člověk dehonestoval svého oblíbeného dospělce?

„Lovecraftova osobnost paradoxně fascinuje částečně proto, že jeho hodnotový systém je přesně opačný k našemu,“ píše Houellebecq, který se pokusil tohoto autora spíše pochopit než ospravedlnit. Při četbě jeho textů se však odvrátil od každodenní žité reality (včetně jejích krás) a spustil tím vlastní senzitivitu a imaginaci stejně jako čtenář děsuplné literatury v chápání Lovecrafta. Nepřekvapivě v nich tedy Houellebecq objevil především hrůzu a zmar, kterýmiž atributy se následně zřejmě sám vyzbrojil. Esej věnovaná Lovecraftovi byla totiž jeho vůbec první knižní publikací, předcházející všem Houellebecqovým palčivým prózám.

„Minulost je krásná vždycky, budoucnost ostatně taky, jenom přítomnost bolí, neseme si ji s sebou jako vřed utrpení, doprovázející nás mezi dvěma nekonečny nerušeného štěstí,“ praví hlavní hrdina jeho knihy Podvolení, jenž je ostatně stejně jako Lovecraft inteligentní, posmutnělý a ve své době jaksi nepatřičný, a proto osamělý…