přezrálé broskve, jejichž pecky tlučou jako srdce srn

masopustní list I

píšu ti vážený příteli s obavou
na tomto listu obdržíš právě to co ze smutku jeden pes
doštěkne k druhému

dnes byla vizita
barák je smrtný
cloumá v něm moribund a ještě něco dalšího
v ložnici jsem zakryl všechny kalendáře a dny teď počítáme
podle přídechů na okně – kolikrát sklo orosím
tolik času zbývá

nahraď mě příteli co nejdříve
jsem krátkodechý

farruca

dlouhé roky tu brázdili silnice afiladores
španělští brusiči nožů
při svaté Tereze přísahám ten skřípot jejich kotoučů
zvěstoval tryzny
jako by sám vzduch otáčel v našich plicích dýku

příchozí afilador nejprve rozložil aparát
a pak jediným machem zkosil kolibříky
jejich křídla bijící do tváří našich žen

jak je však známo
ocel se láme
stěží ji najdeš v té zemi
kde vedra jsou nadohmat
a zanedlouho afiladores přibrušovali
tesáky čoklů
řezáky dětí

putují bezděky afiladores
krajinou prohryzlých hrdel
tak či onak
naše šílenství hovoří naprosto stejným jazykem

špína

slaná jako ústa Páně
zlá voda padala
na tento dům

ráno co ráno oblékám matčiny šaty
brodím se travami a déšť
mi do očí klade vajíčka vzteku
v břiše nosím
sám sebe

chtěl bych se narodit ještě jednou
tentokrát lépe

masopustní list II

vážený příteli
vzpomeň na Mělčany!
pod sehlým platanem letitá cedule

ZDE LEŽÍ ÚHOR EMILA MARTENA†
BUDIŽ MU HLÍNA VLHKÁ

vnoříme paty do zmoklé zeminy
lehneme ladem také

masopustní list III

píšu ti vážený příteli z lože
jako Páně zjemna ke dřevu přibité

to si správně protíráš kanálky
vyplač mi lijavce vodky a rtuti
ať z této šachty stokrát prolévané
vyplavu na povrch
rozpažen

tak míjím po těle tušenou kopřivku
se špalkem dutým co přikládám k zubu
a v rohu zdá se mi stojí Jakub Deml
je bez kolárku a poznávám jej
vlastně jen protože chci
hovoří tiše a po troše tabáku
zmizí

réva je příteli vysazena
když ještě chvíli nezemřu
uvidím ji růst

nedomordovaná

a potom byla bouře kterou nikdo neviděl
jen domy opodál postele rozdělané
a ploty omlácené
jako trpké uši psů

zdálo se být pozdě ale
nepřišlo setmění neuhnul den
ztuhlas celá
nedomordovaná

ze tvé jizby podupaný smrad
přicházím po rukách aby tvé dlaně
cihlové jako antuka
nepředaly těm mým nějakou křeč
proč?

šáhl na tě vranej
a starým čoklem uprošenej
nechal ti noc a další dvě

nechci spát na tvých hadrech kostech
ještě je svatvečer a ty už se zavíráš
Ela ti šeplavě nalévá mléko
a je ho málo
proč?

bylo tak předtím než jsi zemřela
bude tak poté co zemřeš
ameny vhozeny do kamen
na tvém prahu posazen
kolem lámaný Bůh

teď chrchleš chuchvalce a zřejmě spěcháš
zřetelně ti od úst odpadává hlína tvůj okrový obličej já a dobrá Ela
zde my všichni do tmy usebraní
zde my všichni krucem fixovaní
a ze starých lahví na mne usedá popel
tvé předem kremované duše

nada te turbe
tubera tubera
nada te turbe

takto tě svlékne pouze minulost
čepel je položena přes tvůj rozechvělý pahorek
a míří na hrtan odkud ti krade jméno
trochu to kuchne
nada te turbe
et consummatum est

a že se děcka ničeho nenají
v krvi smočí kyselý vokurek
kosti ti oberou vhodí tě do proudu
a namísto řeky
tě otruchlím já

vyrvané kořeny přeberou zbytky
napřesrok
až zvednu kámen
rozutečeš se

saeta

na kalných výšinách
oddechují hudbu mniši z Montserratu

svolávej hlase
měkce a žhavě
sálvanos sálvanos!
špatná je noc ve kterou vcházíme
tak jako přehmataná smůla
ulpí a nikdy neodulpí

pokřtili tě málo
viď?
ani mučedník ani bandita
přes písky potoka
jsi vláčen

něco se sesbírá něco se schrastí:
přezrálé broskve
jejichž pecky tlučou jako srdce srn
tlejí ti na prsou
vyplivneš srst

sklání se překrásná špitálnice
víno v jejím dechu –
v pokleku zpovědi nacházíte způsoby
jak se co nejletměji jeden druhého dotknout
oblétneš prsty její tvář tu tmu
zatlačíš na víčka a ze rtů strhneš strup

špatná je noc ve kterou vcházíš
sálá světlem
spolkni svíci
a já ti dám oheň

nikdo tu nespí slunce nás spaluje
ruději už být nemůže