Život je seznam skončených dětství

Poslední, pátý román Ivany Gibové Babička© vynesl autorce cenu Anasoft litera a vlnu veskrze pozitivních čtenářských i kritických ohlasů. Gibová sice pokračuje se svým osvědčeným mileniálským existencialismem, který nicméně leckoho u minulé knihy štval. Tentokrát autorčina typicky ironická hrdinka nechává partnerské vztahy a všednodenní tragikomické útrapy za sebou ve „Velkoměstě“ a noří se do bolestivých traumat dětských let. Magda odjíždí do rodného „Maloměsta“ pomoct matce s nemohoucí babičkou.

Výchozí situací vyprávění je pohřeb a teprve z náznaků pomalu vyvstává, kdo zemřel. Vypravěčce a hrdince v jedné osobě při ceremonii a po ní hlavou probíhá celý život, sled všech „konců dětství“, který tvoří primární linii vyprávění. Rovina současnosti, roku 2023, a minulosti, vzpomínek, jsou graficky rozlišeny pomocí dvou různých fontů. Ty se však natolik podobají, že si toho i pozorný čtenář může všimnout až po několika stranách. Autorka navíc často mění vypravěčskou perspektivu: od já volně přechází k ty. A zejména když se ohlíží do minulosti, uhýbá do er-formy.

Po komiksovém románu Eklektik Bastard (2020) se tak autorka vrací k čirému vyprávění, které se podobá proudu či chrlení. Předbíhá či naznačuje děj, snad aby sama sebe i čtenářstvo zbrzdila: „ale tam ešte nie sme“ nebo „to teraz nie je podstatné“. Její pokusy vrátit se ke chronologickému vyprávění vědomě selhávají. Jednotlivá dětství se vrství přes sebe jako jizvy na Magdině koleni — žádné úplně nezmizí. Vyprávění účinně rytmizují opakující se motivy, které se stávají symboly nebo mění svůj význam: různé velikosti a podoby papučí odkazují na ubíhající roky; látkový kapesník se proměňuje v babiččiny záchodové hadříky. Znovu a znovu se vynořuje také prvotní Magdino trauma ze sexuálního obtěžování strýcem, ale je rozostřené, nekonkrétní. Teprve s novými sexuálními zkušenostmi (další starší „Pán“, spolužáci) nabývá hrdinčina vzpomínka na něj jasnějších obrysů. Autorka tak zdařile zachycuje fungování traumatizované paměti.

Babička© pochopitelně odkazuje na klasiku Němcové. Copyright v názvu románu si ironicky pohrává se zbytnělým kánonem; jako by odhaloval, co skutečně skrývá literární archetyp babičky: rozhodně ne biedermeierovskou idylku a harmoničnost „originálu“. Podobně pracuje s tradicí Pavel Novotný v drobné prozaické prvotině Babička (2024), která završuje jeho autobiografický básnický cyklus. Novotného babička je ale vykreslená jako groteskní čiperná vedoucí; ne tak babička Gibové. A přece všechny Babičky něco sdílí: babička je ten, kdo řídí domácnost.

Gibové „Babička malomeská“ je „Führer“, svou „Domácnost“ řídí tyransky. Magdini rodiče, v knize zásadně přítomni jako „Anetka a Jarko“, jsou už podle zdrobnělin jen dalšími dětmi, které žijí v babiččině stínu. Vnoučata vlastně opět vychovává babička. Zastiňuje tak opilého nepřítomného otce i pracující matku, již neustále shazuje. Anetka je přitom ztělesněním péče, starostlivosti a sebezapření, které vrcholí, když se z její matky, Babičky velitelky, stává blouznící břímě; na květovaném pyžamu se objevují skvrny moči a fekálií. Nejdůležitějším člověkem je pro hrdinku spíš než babička téměř svatá matka Anetka, která pracuje za všechny členy domácnosti a do úmoru. Až na jejím pohřbu ve zpěvu Marie Callas hrdinka pochopí, že matka byla asi jediným milujícím v „Rodině“, jejíž součástí láska jinak nebyla.

Vypravěčce se překvapivě daří vyhnout nebezpečí patosu. Ironii obrací proti všem včetně sebe — byť s řádnou dávkou sebeobviňování: „…vykladala terapeutke, že jak môžeš ty jediná z Rodiny byť taká piča, že ako to, že ťa to neuspokojilo, že si vôbec nemala katarzný stav z toho, ako nezištne pomáhaš ľuďom, pritom to bolo tesne po Vianociach, keď ti zas Babička dala stovku a tým ľuďom zas pomohli len jej handričky a nespláchnuté exkrementy a v podstate aj tú terapeutku ti platili Babičkiné hovná.“ Jazyk knihy, jak to u próz Gibové bývá, má mnoho vrstev, z nichž výraznou tvoří i východoslovenské nářečí. Frekvence jeho výskytu v textu se řídí podle stavu babičky: s jejím postupným sestupem se stává nářečí babiččinou výhradní mluvou. „Co vystrajam? Ñevidziš, že mafijañi nas chcu pozabijac?“ S blouzněním se také rozpadá přetvářka babiččiny „Domácnosti“. Magdě vposledku zbývá jen její staré tělo budící odpor, alkohol a „všetky dosraté detstvá“.

Kniha je po všech směrech rafinovaná: od bledě modro-růžového květovaného přebalu přes typografii až po spletité vyprávění. Gibová skrze nápadité detaily povýšené na metafory znejišťuje intuitivní spojení rodiny s bezpečím a láskou. Také kapitálky slov označujících jednotlivé postavy a místa ironizují nedotknutelnost těchto základních hodnot a vypráví příběh možná typického dětství v (Česko)Slovensku 80. a 90. let. Nejvýmluvnějším motivem jsou zmíněné papuče jako ironický symbol domova, domáckosti a pohodlí. Ať už promoklé dětské papuče, či konfekční FASHION HOME, zděděné po babičce — papuče domov nedělají, spíš jen ten styl.