Ztracený Donbas

Nedaleko městečka na východní Ukrajině u silnice směrem na Charkov, tam, kde začíná širá step, stojí stará benzinka, kterou spisovatel Serhij Žadan postavil do středu svého románu Jazz na Donbase. V jeho úvodu hlavní hrdina a vypravěč Herman zvedá telefon a dozvídá se, že bratr, který se o tuto pumpu stará, kamsi odjel, prý do Amsterodamu. Což odstartuje řadu více či méně groteskních příhod, které se Hermanovi dějí už při cestě na východ, kde vyrostl a strávil mládí. V jistém smyslu lze tak román číst jako road movie, což je naznačeno i v anotaci. Herman ovšem nemíří někam ke vzdáleným horizontům, vrací se stále zpátky k oné benzince s autoservisem. Zprvu o ni sice nejeví zájem, postupem času se však rozhodne zůstat. Znovu se v něm probouzí náklonnost k místní komunitě i krajině a prožívá nostalgický návrat ke kořenům.

Jazz na Donbase vychází v českém překladu čtrnáct let po dopsání ukrajinského originálu, v roce 2010, tedy ještě před začátkem války. Stojí za zmínku, že původní ukrajinský název zní Vorošilovgrad, což je staré jméno města Luhansk. Pro hrdiny románu představuje jakési snové, mytologické místo — nikdy ho nenavštívili, ale ztělesňuje jejich vzpomínky na idealizované dospívání v končícím Sovětském svazu. I český název je však výstižnou volbou. Jazzová hudba sice není ústředním motivem, ale jednak si Herman během jízdy pouští Charlieho Parkera a v druhé polovině knihy předčítá z fiktivní knihy „Dějiny a úpadek jazzu v Doněcké pánvi“, což je poměrně dlouhé vyprávění, paratext, o sestrách Abramsových, které v roce 1913 přijely koncertovat pro dělníky v Mariupolu. Při názvu si Herman pomyslí, že představa jazzu na Donbase zní fantasmagoricky. Jako by byla neuvěřitelná představa jazzu v periferní černé díře. Podle dané knihy ale východoevropské dělníky jazzová hudba okouzlila už na prvních koncertech. Zdánlivě cizorodý prvek zapadl mezi místní stejně dobře jako Herman a nejen on.

Autor dokáže vystihnout svéráz vedlejších postav, které tvoří zdejší komunitu. Někdy se zdají být jen karikaturami, ale skrývá se v nich víc charakteru, než se zprvu zdá. Mezi nimi vystupují především dva mechanici, kteří u benzinky zachránili nejeden náklaďák — bývalý kriminálník Koča a někdejší fotbalová legenda Šura Zlomenej. V celkově spíše maskulinním prostředí tu vyniká i několik ženských postav, jako je třeba svérázná místní účetní Olha. Nebo zlatá sestava oblastního fotbalového týmu Meliorátor-91, s nímž kdysi hrál i Herman. Kapitola, v níž spolu jedou ještě naposled zničit úhlavního nepřítele — tým místních plynařů —, je jedna z nejkomičtějších v knize.

Překladateli Miroslavu Tomkovi se daří stylově převést nejen osobité přezdívky, ale i dost expresivní hovorovou řeč Hermanových známých. I díky tomu je Žadanův román vtipný i jemně ironický, přesto pocit, který jím prostupuje silněji, je melancholie. Absurdní situace a slovní přestřelky vždy vystřídá buď vzpomínání, snové pasáže, nebo zachmuřeně poetické popisy krajiny. Nostalgie je tu sice spojena se sovětskými rekvizitami, postavy ale většinou nevzhlížejí ani tak k socialistickému zřízení, jako spíše k době dětství a dospívání, kdy hlavními starostmi byli kamarádi, fotbal a první lásky. Lyrické popisy krajiny zase připomenou jiný Žadanův román — Internát, který vypráví o stejném regionu, ovšem v úplně jiné situaci, za války. S Jazzem na Donbase má však pár věcí společných. Jednou z nich je poetický jazyk, který kontrastuje s hovorovou, až přízemní mluvou postav. A podobní jsou si i hlavní hrdinové obou románů Herman a Paša. Oba se vydávají na odysseovskou pouť, během níž dospívají a přijímají zodpovědnost nejen za sebe, ale i za svět okolo. Ani styl vyprávění se tolik nezměnil, oba romány jsou z velké části sérií kuriózních setkání na cestách. Co je odlišuje zásadně, je celková atmosféra, která z básnických popisů vychází.

Zatímco Internát je tíživý, temný, noříme se v něm do špíny, bláta a zmaru válečné oblasti, Jazz na Donbase ještě nabízí svět, který je sice drsný, někdy až východoevropsky stereotypní, ale nostalgicky podmanivý, přestože jej autor popisuje jako zapomenutou periferii zabydlenou překupníky, gangstery a oligarchy. Přece jen úhlavním nepřítelem, který chce zabrat benzinku Hermanova bratra, jsou takzvaní „kukuřičáci“, přisluhovači jakéhosi kukuřičného magnáta. Těžko říct, kolik má tento svět společného s reálným Donbasem, ale o realismus tu jde až v poslední řadě. Hermanův návrat by se mohl odehrát i v jiném regionu. Zásadní je tu příběh člověka vracejícího se na místo, o kterém si myslel, že s ním nemá nic společného, avšak nachází si k němu znovu vztah skrze stará i nová přátelství a lásky.