Kamkoli jsme přišli — zkáza!

Budoucnost

Nevěřím v lidskou nesmrtelnost
a to mi pomáhá v noci snáz usnout.
To mě udržuje naživu — velká záhada
přenosu stáří z pokolení na pokolení.
Netrápí mě ani zřejmá
výhoda těch, co se nemusí narodit,
kteří ve zkumavkách čekají, až budou rozhodovat.
Jejich bude království, ale usmívám se,
protože věřím v genialitu drobných chyb.
Naprogramované tak, aby se vzdali veškerých požitků,
je už teď vidím, jak, perfektní novorozenci,
sebevědomě vycházejí hlavou napřed
a jako hřebíky z výrobní linky kapají
do podstrčené krabice. I zbrusu noví začínají
hned rezivět.
 

Chicago

Ti, kdo chodí po milionovém městě bez podstatného
důvodu, jsou tak drobní, že tíhnou k nule. Já sám tu
existuji jen tuze slabě a jako vyděšená myš hledám
malý prostor, díru, která mě zvětšuje. Proto naskočím
do první tramvaje, která přijede, a dívám se, odražený v okně,
jak odcházím. Cípečkem brýlí sleduji dva páry
rozsvícených očí, co se v mileneckém koutku nemohou
shodnout, kde dneska budou krást a co: ona je pro
plantáž kol, on pro rybářské doky.

Když mě zastávky unaví, vystoupím na první, která následuje.
Leknu se pomyšlení, jak tlusté musí být
v zemi žížaly vodovodních trubek, co každý den
musí umýt to všechno včetně bílého mraku, který
stojí jako svatozář na helmě mrakodrapu tak dlouho
a nehybně, že skoro nezbývá než mu
najít jméno. Dole, v kaňonu skla a oceli, jeden
uprchlý vězeň vesluje v panickém spěchu řadami
čekáren, aby chytil poslední přívoz do někam a… vyjde to!
Nemůžu se rozhodnout, zda se z toho mám radovat, nebo ne.

Státní zaměstnání

Pokud nemáš na výběr a musíš dřít jako mezek,
varuj se monotónní práce, která se
nedokončená nosí v aktovce domů.
Buď řidičem kamionu, to je konkrétní
povolání. Řiď! I špatná cesta je dobrou
Cestou, jakmile dorazíš, zaparkuješ, zamkneš
kabinu a umyješ si ruce od volantu.

Jestli radši pracuješ s lidmi, věnuj se
tetování nebo horoskopům. V žádném případě
a nikdy tomuhle mému státnímu zaměstnání.
Jsem strašák, ten černý papírový
pták, co bičovaný větrem krouží
na šňůře nad statkem a doráží a syčí
a brání malým zobákům brát.
 

2017

Dlouholetou službou v policii myšlení
mi zakrněly buňky, kterými jsem miloval lidi.
Je to dobré pro kariéru, ale poslední dobou se mi ve snu
zjevují vyřešené případy. Sedí v čekárně a každou
noc jich je víc a víc. Neodvolávají se proti verdiktům, jen
požadují, aby se pokácely stromy, na které byli
pověšeni.

Vzdoruji disciplínou nespavosti, ale přízraky
začaly nahlodávat i bdění. Při uklízení sedel
ve stáji jezdeckého klubu jsem si včera všiml, že mě
koně ze svých boxů sledují s podezřením.
Uzdy zavěšené na klínech se stáčely do
paragrafů.

V záchvatu paranoie jsem vzal sekeru a zamířil
do Hyde Parku. Sundal jsem rukavice a hladil
větve platanu, abych nahmatal místa otlačená
provazem. Slyšel jsem o tom postupu od
Kambodžana, kterého jako dítě s citlivými
prsty Polpotovci nutili ohmatávat hřbety nosů
zatčených. Tím způsobem by zjistili otlaky
od brýlí a odhalili tak, kdo četl.
 

FÅRÖN

Jezdili jsme celý den křížem krážem
Ovčím ostrovem a neviděli se pást
jedinou ovci. Nepočítám tu černou na
výstražné značce za odbočkou za
Lauters ani z horoskopu zkopírovaného
statečného muže na plechovém odznaku v krámku
s koženou galanterií U Ebby. Vyjímám
též jeden portrét vytesaný v základovém
kameni farního kostela, s rohy
stočenými jako hadi. Jediná živá ovce,
s níž jsme se minuli, se třepetala
na vlajce mobilních jatek Viking.
 

Mystérium

Každý obnošený lidský obličej je příběh sám pro sebe.
A velké mystérium pro mě, pro něhož je přebírání
živých masek totéž co kopání
v archeologických nalezištích. Hluboko pod vráskami
jako pod záhyby písečných dun jsou zasypané
odpovědi na otázky, zda je jizva na bradě
od meče nebo od břitvy, kráter nad rtem od
střepiny nebo kousnutí vášně.

Naopak oči nemohou vzpomínat. Z nich se dívá
neúplatná budoucnost, úplně stejné zoufalství
anonymního tvora jako i toho, kdo vždycky šel
po boku vítěze. Mystérium rozčarování!
Z očí člověka, který vystupuje ze života, proráží
sklíčenost, jako by vystupoval z komory přecpané
vším a všemi, ve které právě nenašel něco,
co hledal.
 

Vítězství

Odjel jsem do Helsingborgu vytknout
lidem nedostatek odvahy přemýšlet
neposlušně. Teď se vracím domů jako vítěz,
ale ne z radosti ze schůzky, která praskla
jako vřed a přinesla mi úlevu, ale proto,
že jsem v jednom z helsingborských krámů konečně
našel holínky pro svou vnučku Teu, přesně
velikost 23. Usmívám se v rohu kupé,
chráněný závěsem na okně, kterým najednou
prohřímají zaplavené statky jako opuštěné
lodě, řeka, která, zdá se, teče proti proudu
jako vzpomínky a vlévá do svých přítoků pořád
další a menší potoky.

Neraduji se z cizího neštěstí ani
v případě spravedlivého trestu. To, že se usmívám
hledě na záhubu, je něco úplně jiného:
v duchu vidím svou vnučku Teu a její
gumáky. Ve věku dvou let už rozlišuje
pravou od levé, ale obouvá je jako počátek poznání
naopak a vychází na brambořiště za domem
šlapat bahno jara.
 

Jídlo & Nostalgie

Znám Bobří cestu nazpaměť, je nesmazatelná
jako tetování. Tou letní zkratkou
k moři jsem jel nesčetněkrát. Je to dlouhá pouť,
tahle cesta bobra k moři. Jako na loveckou smyčku
je na ni navlečená stovka zastřelených jezer
a stejně tolik jejich přechovávačů — borových lesů.
A jako přívěsek třpytí se na dně nejostřejší
zatáčky bohabojné město.

Nikdy jsem se v té vesnici nezastavil, i když
miluji koně na pastvinách, i když je neodolatelný
vodopád v pozadí, živá fototapeta. Obnovili
benzínovou pumpu, ale ani to jim nepomůže.
Od té doby, co v žhářském ohni shořel
sklad uprchlíků, nezpomalím ani vedle
nově otevřeného hostince Jídlo & Nostalgie,
jediných dvou věcí, kvůli kterým jinak reflexivně
šlápnu na brzdu.

 
Abisko

Kamkoli jsme přišli — zkáza!
Ve světě, který nás nejdřív povzbuzoval, ať
se ohradíme proti vlastnímu mládí
a pak bezcitně zradil, nás držela
malá vítězství a slepá naděje. Jen si vzpomeň
na hraniční přechod Abisko a kolik
vynalézavosti stálo bydlení! V hangáru
sněžné pluhy, tři metry od polstrované lavice
hučela magistrála a přesně
nad hlavou železniční viadukt.

Za pár měsíců Abiska jsme jeden
druhému řekli míň, než co říkáme dnes,
když už nemáme o čem mluvit.
Dokonce i v hluché noční době, přesně ve
chvíli, kdy někdo otevřel ústa, aby řekl,
co si přeje, proburácel přes náš jídelní příbor
a rozbité sny prázdný nákladní vlak
z Narviku.
 

Lahnasuando

Tak jako na trhání zubu jsem dlouho sbíral
sílu a odvahu na rozchod s civilizací.
Nakonec převážil katastrální pozemek,
bezcenný lesík vysoko u řeky Kalix
získaný dávno, při vyrovnávání dluhu z hazardu,
a ponechaný, abych měl kam uvázat, kdybych někdy
nějakým zázrakem vyhrál i člun.

Ruším všechno: elektřinu, vodu, bydlení,
termíny u psychiatra… Vzdávám se všeho
pohodlí a odjíždím do Lahnasuanda,
přívěsku pověšeného na alce polárního kruhu,
kde uprostřed chromých borovic a šilhavých bříz
pár sobů, muž a žena, pase sníh.
A jedno jediné mrknutí srubu, ani příliš daleko,
ani příliš blízko odtud. Přesně kolik je třeba, aby se
donesl uhlík.
 

Příběh z východní strany

Pravdy jsou neudržitelné! Fandili jsme jako na psích
závodech lžím, které štěkají nejsilněji. Můj bratr
udal tlustou sousedovu krávu, že přežvykovala
marihuanu. Kvůli budoucí zradě jsme všichni jako malí
Ježíšové táhli na zádech kříž srpu a kladiva. A skutečně,
když se železná opona jako sprchový závěs odhákla
a svezla do mýdlové pěny, nazí, v sedmimílových botách,
jsme přeskákali na opačnou stranu, abychom se znovu
narodili.

Posekaná tráva voní jako dřív svou krví,
takovou, jaká je, a červená tvář měsíce se dívá
skrze cypřiše nabodnuté v řadě jako vřetena
jako skrz železné tyče vězeňského okna. Jedině
slova jsou svobodná! Ale slouží ničemu, protože
pravdy jsou nežádoucí. Na nočním nebi, dostupné všem,
kvetou kameny a ruka temnoty zapřahá do souhvězdí
Velkého vozu souhvězdí Malého medvěda. Nechápu,
jak se nám vůbec daří o tom nic nevědět?
 

Příběh ze západní strany

Ze stovky vynálezů a geniálních objevů nejvíc
vyděláváme na vývozu provazů k pověšení.
Hračkami hrůzy uspokojujeme sympatické tyrany
a peří svobody, kterým se chlubíme, je oškubané
zaživa z křídel podmaněných ptáků Souostroví Raka.
Občas pozvedneme hlas, ale tváří v tvář přeplněným
pultům masa a sudům vína se naše spravedlnost,
krátká jako psí hanba, rychle rozředí v slině.

Ale pochop, i my máme noční můry! Nepřítel
je neklidný, i podle zpráv ze strážních věží barbaři
znovu jezdí v převrácených ovcích jako v neprůstřelných
vestách. Zdvojnásobili jsme východní hranice
lidem, který nespí. Naše trestné výpravy
zabodávají každý den jako žihadla vítězné
prapory císařství na malá spáleniště, ale vracejí se domů
bez radosti. Postupujeme, ale se strachem!
A konce tomu není, divoši prostě nechápou porážku.