Dřív než shoří vesmír
Po včerejší zprávě ještě jednou AI. Tentokrát o prvním dílu nového Hostcastu „Kovárna“. Josefína Formanová diskutuje s filosofkou Ditou Malečkovou a literárním teoretikem Karlem Pioreckým o elektronické literatuře.
Opice zvládne napsat Shakespeara, tvrdil francouzský matematik Émile Borel v roce 1913. Spolu s astrofyzikem Arthurem Eddingtonem se zabýval statistickou mechanikou, „opičí metafora“ mu posloužila za příklad. Ten zní prostě: necháte-li opici bušit do klávesnice psacího stroje dostatečně dlouho, vystřihne třeba Hamleta. Pravděpodobnost není nulová a času do zániku vesmíru habaděj.
Borelův příklad nezaujal jen matematiky, ale i literáty. Jorge Luis Borges zmapoval spekulace o opičí tvorbě od Aristotela přes Cicerona a Blaise Pascala po Jonathana Swifta. Věta se prokázala nejen jako materiál do učebnic — přímo zlidověla. Tím větší zklamání způsobil loňský článek badatelské dvojice Stephena Woodcocka a Jaye Falletty, který přináší nepopulární zprávu: pravděpodobnost opičí replikace Shakespeara je opravdu nízká. Spočítali, že jen k napsání slova „bananas“ by opice musela na klávesnici psacího stroje udělat 22 miliard úderů. Pro spisovatele by to mohla být uklidňující zpráva. Jenže místo primátů tu dnes máme jiné experty a s ohledem na ně se zánik vesmíru zdá nekonečně vzdálený — totiž neuronové sítě.
Umělá inteligence překonala hranici hypotézy. Generovaná díla už směle konkurují podprůměrné až průměrné literární produkci člověka. Neuronové sítě, lidově „neuronky“, psát umějí a hrozí zaplavit knižní trh. Což vposled znamená, že se na jejich úspěchu sveze i podprůměrný až průměrný autor. Jak tato skutečnost hýbe s pojmy „kreativita“, „originalita“, „literární autor“ nebo s literaturou vůbec? Jak rozeznat lidské od strojového psaní? Jaké místo má generovaná literatura v literárním světě a jak se bude proměňovat literární tvorba, má-li úspěšně čelit elektronickému konkurentovi? — V prvním dílu podcastu Kovárna o tom debatují filosofka a expertka na AI Dita Malečková a literární teoretik a historik Karel Piorecký.
Úvodní díl diskusního pořadu se opírá o studii Karla Pioreckého a Zuzany Husárové Kultura neuronových sítí: Syntetická literatura a umění (nejen) v českém a slovenském prostředí. Kniha vyšla loni. V češtině a v angličtině, lze stáhnout na webu Ústavu pro českou literaturu Akademie věd ČR. Podle Karla Pioreckého se o literaturu bát nemusíme. Kreativita té elektronické je omezená — výpočetní. Dita Malečková nesouhlasí. Sama vydala román Animal (Dybbuk, 2024), který sepsala se svým neuronovým avatarem. Má za to, že neuronka se správnými prompty vykazuje dokonce vlastní „povahu“.
Otázka autonomie neuronových sítí je dvojznačná. Už proto, že slovník, který neuronové sítě obestírá, je do velké míry antropomorfní. Potom není divu, že „kultura neuronových sítí je organickou součástí již dlouhodobě probíhajících procesů“, tvrdí autoři zmíněné studie. Prý „například motivuje nositele lidské kreativity k vyššímu sebe-vědomí a vůli obhájit si svůj jedinečný kreativní prostor“. Nejenže tedy literáti využívají AI k tvorbě. Umělá inteligence ovlivňuje kulturu psaní v celé řadě oblastí: od psychologické přes ekonomickou po uměleckou. To, že člověku literatura jen tak nevypálí rybník, je pak možná pravda. — A možná také vesmír hoří pomaleji, než jsme mysleli.
Vítejte v Kovárně.