V labyrintu světa s Annou proletářkou

Fanoušek fotbalu či hokeje to bude znát: někdy do utkání nastoupí přemotivovaný hráč. Nesleduje tok hry, její rytmus a pravidla, nehledá, jak by se co nejlépe zapojil do dění. Potřebuje vybít cosi, co jej uvnitř irituje. Jeho běsnění obvykle končí nesmyslným zákrokem a následným vyloučením. Trenér pak na tiskovce použije floskuli, že hráč oslabil tým.

Stanislav Biler napsal svůj nový román Nejkrásnější město na Zemi nejspíš v podobně přemotivovaném stavu. Člověk rozumí tomu, že autora při psaní cosi, co je se světem špatně, irituje a chce to tím psaním změnit. Ale ta naštvanost by neměla být tak velká, aby mu zatemnila obzor natolik, že zapomene, že píše román. Tedy něco, co má svá — na rozdíl od fotbalu či hokeje rozvolněná a hůř vyjádřitelná, ale přesto platná — pravidla. To, co Bilera irituje, by sice nezměnil ani dokonale napsaný román, ale takto přišla na svět z nakladatelství Alarm podivnost, která není ničím víc než kuriozitou. A možná i instruktážním dokladem, jak se román psát nemá, což by snad mohlo skýtat užitek pro kurzy tvůrčího psaní.

Ohulit to na maximum

Románový vypravěč opustí vesnici, v níž v bytovce dosud žil, a vlakem přijede do Brna. Vstoupí tak do nového, netušeného světa, který je úděsný mnohem více, než by si dovedl představit. Do Brna ale musí, neboť mu jeho sestra, která v Brně už dlouho žije, poslala zprávu, že věci se komplikují, což vypadá jako dost velká motivace. Navíc se jeho vesnicí převalila „fronta a zbyl jsem jen já“. Vstupní pasáž, kdy jede vlakem, který je možná také posledním, a pak podle navigace kráčí z brněnského hlavního nádraží, tak navodí očekávání, že nás čeká zajímavá variace na dystopie ve stylu Blade Runnera či McCarthyho Cesty. Zvlášť když první událostí, které si v Brně všimne, je to, jak SUV na chodníku právě drtí lidskou postavu s kočárkem.

Jenže rychle se ukáže, že vypravěč se nestal náhodným svědkem nahodilé tragédie. Mohutná vozidla zde drtí chodce a cyklisty, kam se člověk podívá. Zelená na semaforech svítí tak krátce, že nelze přejít. K tramvajovým ostrůvkům nevedou přechody, takže každou chvíli někoho z těch, kdo zkusí přeběhnout, sejme bezohledné auto. Ulice přechody takřka nemají, takže buď přebíhající končí pod koly luxusních karoserií, anebo musejí kráčet dlouhé kilometry k jedinému přechodu. Navzdory tomu se vypravěči časem podaří dorazit živý do domu, kde bydlí jeho strýc. A zde začíná první mnohostránkový dialog — tentokrát s majitelem domu. On i všichni další, s nimiž se vypravěč dá do hovoru, mají čas a chuť mu zevrubně vysvětlovat, jak věci v Brně fungují. Zatímco oni to berou jako normální, vypravěč jen žasne hrůzou. Nájem bytu je mnohem vyšší, než kolik si lze prací vydělat: „Tady má každý tři práce, a když se to všechno spojí dohromady, těsně to vyjde na život,“ vysvětluje mu majitel domu. V bytech je zakázáno nejen mít děti, ale také mluvit či vydávat jiné zvuky. Přitom často nejde o byty, protože v nich není tekoucí voda ani topení. Vypravěčův strýc obývá rozpadlou garáž. Ale i o tento typ bydlení většina obyvatel dříve či později přijde, protože developeři pod vykonstruovanými záminkami domy s byty bourají a místo nich staví důsledně domy nebytové. A likvidují i veškerou zeleň. Pozvat si instalatéra na opravu vodovodního kohoutku znamená nechat si zlikvidovat celý byt.

To, co začínalo jako dystopie, tak víc a více připomíná půdorys Komenského Labyrintu světa a ráje srdce. Vypravěč neustále někomu naslouchá či s někým diskutuje a s šokem si uvědomuje, jak je vše v Brně hrozné. Aby ti, kdo mluví, podali dostatečně vydatnou analýzu brněnských sociálních příšerností, musí je román vybavit schopností precizně pozorovat a výstižně mluvit. Jak kniha tu tedy mluví majitel domu, prodavač oděvů i kolemjdoucí vynášející odpadky. Jedinou výjimkou je strýc, který nemá na péči o zuby, a tak polovinu hlásek nevyslovuje; a Biler ho nechá mluvit neustále, což z četby činí trochu křížovkářské cvičení. Navíc všichni, které osloví, mají čas udivenému poutníkovi vše líčit. A ani on nikam nespěchá, byť přijel pomáhat své sestře.

S tou se tak setká až ve třetině románu. Obraz města, kde vše je ze sociálního pohledu natolik šílené, nefunkční a degradující, tím získává další rozměry: sestra vypravěči líčí nemožnost získat bydlení, aby mohla odejít od svého partnera a otce dítěte, nemožnost umístit dítě do jeslí či školky. Mateřství se v jejím podání jeví o něco trýznivější než pobyt ve věznici Guantánamo, práce v korporátu vede k šílenství. Nu a všude jak supi číhají exekutoři.

Vypravěč si tak postupně z rozhovorů složí výsledný obraz, jehož jádrem je to, co mu řekne sestra: „Politici tu lidem přímo před očima rozkradli celý město, prodali ho developerům, investorům, svým příbuzným, zatímco všichni předstírali, že přece žijou v normálním městě, kde nic takovýho není možný, a tak umožnili úplně všechno.“ Postupně jsme s poutníkem-vypravěčem procházeli jarmark světa a nyní nacházíme i příčinu a viníka.

Že viník není příliš originální, by nevadilo. Ne každý by asi ocenil, kdyby se viníkem ukázal být třeba nešťastný sklad litosférických desek pod Brnem. Co však vadí, je naprostá příběhová nekonzistence. Celý román je napsaný jen se snahou ohulit na maximum příšernost všeho, co se týká sociální kvality života v Brně. Výsledkem ale není grotesknost, hyperbola, absurdita, byť asi ty promluvy obyvatel Brna mají prázdnotu promluv Kafkových postav připomínat. Výsledkem je jen zcela nezvládnutý příběhový tvar. Vypravěč na mobilu sleduje zprávy z celého světa, má přehled o dění na Blízkém východě i o odletu stovky nejbohatších lidí na Mars; o životě v Brně ale nic až do návštěvy netuší, a je proto neustále šokován a udiven.

Na cestu se vypraví, protože sestra potřebuje pomoci; jak a v čem, to se nikdy nedozvíme. Se sestrou si povídají právě jen o hrozném stavu života v Brně tak vůbec; proč ale odchází od svého partnera či proč pojmenovala svou dceru Nausea, tedy stav na zvracení, se jí nikdy nezeptá. Ani ona jeho ohledně té válečné fronty, která se přehnala rodnou vesnicí. Brnem chodec neprojde, aniž by jej rozdrtilo velké auto; ale když strýc každodenně chodí do hospody, dojde pokaždé tam i zpět zcela v pořádku i v podroušeném stavu. Strýc živoří, ale na láhev alkoholu má vždy. Sestra je také sociální chudák, ale cigaretu u úst jí vyprávění popisuje každou chvíli. Vypravěč se nechá zaměstnat jen na krátký čas, ale svůj život ve městě, kde všichni musí mít tři práce, zvládá jaksi mimoděk financovat i bez práce. No a konec ten příběh nemá vůbec, spíš se tak unaveně zastaví.

Když pečovat není možno

Jak už řečeno, aby zvládl narvat do románu všechny představitelné nešvary sociálního života v Brně, musí o nich vypravěč neustále s někým diskutovat. Docela to připomíná postupy, kdy Upton Sinclair vkládal do svých sociálních románů desítky stránek, v nichž řečník na schůzi přednášel projev, a čtenář tak byl vystaven důkladnému sociálnímu školení v marxismu. Ostatně právě před sto lety začal i u nás vycházet podobným stylem napsaný příběh O Anně, rusé proletářce. Lze tak psát angažované agitace a dávat najevo, jak mne stav světa trápí, ale ne cokoli na tomto stavu světa měnit.

A to je na tom celém to nejméně pochopitelné: Pokud mne něco štve, mám řadu účinnějších nástrojů než bojovat s tím, co mne štve, prostřednictvím románu. Věnuju se publicistice, anarchistickým protestům či občanské neposlušnosti. Když už chci psát román, musím respektovat, že příběh si zaslouží alespoň elementární péči, promyšlené rozvržení a styl, který je přece jen náročnější než chrlení postů na sociálních sítích. Jenže ono je to těžké. Kdysi jsem přinesl k žižkovskému sklenáři rozbité okno, a když ten dobrý člověk položil rám na stůl, začal bědovat: Pane, to takhle nemůžete nechat na pospas, o okno se musí pečovat! Sklil a dával mi za vinu. Vláčel jsem pak zasklený rám zpět a hlavou se mi honilo: O děti pečuju, o chrup pečuju, o tělo i duši bych měl pečovat, a teď ještě o okna. No a kdybych třeba začal péct domácí chleba, musel bych pečovat i o kvásek. Někdy je prostě té péče na člověka moc. Románů je ale na světě už i tak dost a netřeba psát další, když pečovat není možno.