O potírání antisemitismu s Theodorem Adornem

Nakladatelství Pulchra již potřetí přikročilo k vydání kratšího textu německého filosofa Theodora Adorna. Po Protokolech snů (2020), v nichž je předveden výběr z jeho snového deníku, a přednášce Aspekty nového pravicového radikalismu (2021) přineslo překlad další Adornovy spíše okrajové přednášky se zkráceným názvem K potírání antisemitismu. Na standardy německého myslitele čtivá přednáška vyvolává otázku, nakolik lze její vhledy o problematice antisemitismu přenášet do současnosti.

Adorno tuto přednášku proslovil na podzim roku 1962 na základě pozvání Německé koordinační rady Společností pro křesťansko-židovskou spolupráci v rámci 1. konference evropských pedagogů ve Wiesbadenu. V připojené poznámce zdůrazňuje, že text v sobě nevyhnutelně nese zásadní nevýhody přenesení mluveného slova do psané podoby: konkrétně absenci důkladnějšího rozboru jednotlivých vhledů, která jinak textovému vyjádření náleží. Tato nevýhoda je ovšem příznivá pro překlad. Ten se díky tomu obešel bez složitého filosofického výraziva a náročné větné skladby, jež jsou jinak pro tohoto myslitele typické.

V přednášce Adorno s kolísavou důsledností pojednává o široké paletě témat, která podle něj s problematikou antisemitismu v německé společnosti souvisí: zopakuje několik svých obecnějších tezí o lidské inklinaci k ideologickému smýšlení, poutavě popíše šíření antisemitismu, zastaví se u odmítání antisemitismu křesťanskou církví a jeho problematičnosti a rozvine myšlenky prevence antisemitismu ve školách. Zároveň se nesnaží tvrdit, že soubor jeho vhledů představuje jediný klíč k porozumění fenoménu protižidovských nálad ve společnosti. Ani že by bylo možné na jeho základě vytvořit postačující strategii pro vzdor vůči němu.

Četba přednášky nás pak svádí dvěma směry. Jednak k pohlížení na Adornův text jako na dokument své doby, jak to navrhuje doslov Jana Philipa Reemtsmy (esej ostatně vznikl v reakci na projevy antisemitismu v západním Německu na přelomu 50. a 60. let); jednak k pokusu o zhodnocení potenciálu Adornových vhledů v kontextu současných diskusí o antisemitismu. Druhý úkol může působit lákavěji. A tím spíše vyžaduje zdrženlivost, nebo přinejmenším opatrnost. Adornova filosofie, a nakonec celá kritická teorie, si kladla za cíl být odpovědí na problémy své doby. Aktualita Adornových společenských úvah je tak s postupujícími desetiletími přirozeně čím dál diskutabilnější. Nepřekvapivě: čím obecnější teze, tím nadčasovější odpověď, již pak lze i dnes vztáhnout na problematiku ideologizace myšlení — a to nejen antisemitismu.

Lze říct, že filosofie vůbec bývá nosnější ve svých obecných spíše než ve svých konkrétních poznatcích. Zmíním dva, které považuji za užitečné především pro otázku, jak si vytváříme světonázory a jak úspěšně vzdorujeme předsudkům. Adorno označuje antisemitismus za cosi jako „masové médium“. Míní tím, že antisemitismus se ve společnosti šíří podobně jako reklama: „Navazuje na podvědomá hnutí pudu, konflikty, sklony a tendence, které posiluje a s nimiž manipuluje, místo aby je vyzdvihl do vědomí a objasnil.“ Fráze, které dle Adorna rozhýbávají protižidovské nálady, mnohdy apelují na nevědomé emoční sklony. Oblíbená tendence spiklenecky se stavět do pozice utlačované menšiny schovaná za větami jako „člověk dnes dokonce nesmí nic proti židům říci“ je skvělým příkladem pokoutného šíření těchto nálad. Podkládá správnost vlastního názoru tím, že se člověk málem vydává za disidenta.

Druhou, ještě obecnější a pro Adornovu filosofii zásadní myšlenkou je, že xenofobie je jedním z produktů tendence přistupovat ke světu strukturujícím a zjednodušujícím způsobem: namísto pření se s druhými na základě promyšlené argumentace je zkrátka lákavější a pohodlnější například zaměřit svůj odpor na vymezenou skupinu obyvatel. Nelehkým úkolem každého tak zůstává odolávání této „smrtelné tendenci si něco zjednodušit“. Podobné je to s nekonečným a nevděčným naléháním na to, abychom raději promýšleli problémy důkladněji a s větším úsilím, než jaké jsme většinou zvyklí vynakládat.

Jak říká sám autor: „Proti antisemitismu lze účinně mluvit pouze tehdy, když říkáme pravdu a vidíme věci v jejich komplexitě a jejich společenské souvislosti s jejich společenskou lokalitou, místo abychom se omezovali na laciné vyvracení, které zase vyvolává jen protiargumenty a směřuje ke špatnému nekonečnu.“ V dnešním globalizovaném a informačně roztříštěném světě to platí dvojnásob než v šedesátých letech v Bonnské republice.