Fire Walk With Me: za Davidem Lynchem

Hudba jako taková měla v Lynchových filmech a seriálech důležité místo. Stejně jako ho měla i v jeho životě, protože sám stál za několika hudebními tělesy. Podobně jako jiný režisér amerického nezávislého filmu Jim Jarmusch bral hudbu jako vlastní svébytné umělecké vyjádření. Nebyla to ale jen hudba. Celý jeho umělecký svět totiž začal malbou. Věnoval se jí od mládí a podobně jako další režisér, Peter Greenaway, se malby nikdy nevzdal a v posledních desetiletích se jí věnoval nejintenzivněji.
Bylo proto příjemné překvapení, když na začátku letošního roku oznámilo pražské Centrum současného umění DOX, že chystá velkou výstavu Davida Lynche. Malé preview v podobě několika větších tisků a série malých obrázků bylo možné vidět už v létě na výstavě Kafkasque. V naší redakci se proto okamžitě objevil nápad, že by sám Lynch mohl do Prahy přijet a jak báječné by bylo s ním udělat do časopisu rozhovor! Už jsem se viděl, jak sedíme na terase DOXu, připalujeme si cigarety a já se ho ptám na tu mysteriózní událost, kterou zažil s bratrem jako malý chlapec v ulici před jejich domem.

Tento sen se už bohužel rozplynul. Jiný se ale uskutečnil na podzim, kdy jsem v DOXu v rámci festivalu Fall mohl hovořit s jinými americkými filmaři, Quay Brothers. Rozhovor s nimi si můžete přečíst v prvním letošním čísle Hosta. Co se do něj ale nedostalo, a já mám příležitost napsat to nyní, je otázka, kterou jsem jim položil o Davidu Lynchovi. Timothy a Stephen Quayovi totiž nejen že žili ve Filadelfii ve stejnou dobu jako David Lynch, ale navíc navštěvovali i stejnou školu, Pensylvánskou uměleckou akademii. „Byl jen o několik ulic výš, protože byl na jiné fakultě. Tehdy jsme ho ale neznali, ta škola byla obrovská. Poprvé jsme si ho všimli, až když byla uvedena Mazací hlava, a to už jsme byli v Londýně. Ten film byl samozřejmě obrovské zjevení!“ Kdo zná filmy Quay Brothers, ví, že jsou svou temnou a znepokojivou atmosférou těm Lynchovým velmi blízké. Snažil jsem se zjistit, jestli za to nemohla právě Filadelfie. „Lynch žil v té části Filadelfie, která byla celkem zanedbaná a taky ne úplně bezpečná. Ale to město má svou industriální kvalitu, která ho myslím hodně zasáhla.“ Město se svou ponurou atmosférou a industriálními prvky se jistě propsalo do jeho debutového filmu Mazací hlava, i když ten nakonec vznikl až v Los Angeles. Sám Lynch svůj vztah k Filadelfii netajil a často opakoval větu W. C. Fields „I rather be here than Philadelphia“ (Raději být tady než ve Filadelfii), kterou v prvním dílu seriálu Twin Peaks nechá pronést i agenta Dalea Coopera.

Ale nyní už k té zmíněné události z dětství. Lynch ji popisuje ve své napůl biografické, napůl vzpomínkové knize Místo snění a jako podstatný moment svého života ji vypráví i v báječném dokumentu David Lynch: The Art Life. Jednou večer se s bratrem dostali až na konec ulice. Lampy v ní svítily slabě, a tak noc vypadala magicky. Najednou z té tmy viděli vycházet nahou ženu. Šla podivně pochroumaně a malému chlapci připadala jako obr. „Možná to bylo světlem a tím, že se vynořila z temnoty, ale měla mléčnou bílou pokožku a zakrvácená ústa. Trochu vrávorala, vypadala hrozně a neměla na sobě vůbec nic. Nikdy jsem nic takového neviděl, a třebaže se blížila k nám, moc nás nevnímala.“ Lynchův malý bratr se rozplakal, žena se posadila na obrubník a malý David se jí zeptal, jestli jí může pomoct, i když sám nevěděl jak. „Jako by byla z jiného světa.“ Tato mysteriózní a temná událost, i další podobné, o nichž během svého života vyprávěl, jako by nastavila v podvědomí tón jeho další tvorbě. Jako by reprezentovala děsivost, zlo a znepokojení, které cítíme, když se díváme na Mulholland Drive, Lost Highway, Modrý samet, Twin Peaks i Zběsilost v srdci. Nehledě na to, že v nich nacházíme i přímé variace této scény.

Přestože od mládí především maloval, Lynchovu slávu nakonec založily filmy. Na výtvarné akademii studoval malbu a jeho první krátké filmy Six Men Getting Sick a Abeceda jsou do značné míry jen rozpohybované obrazy. V roce 1971 se přesunul do L. A., kde začal studovat film a v roce 1977 natočil první celovečerní film, Mazací hlavu. Ta se hned zařadila mezi tzv. půlnoční filmy, jež znamenaly noční projekce uměleckých, divných a nízkorozpočtových filmů. Spadala sem díla jako Krtek Alejandra Jodorowského nebo Růžoví plameňáci Johna Waterse. Mazací hlava vynesla Lynchovi přízeň producenta Mela Brookse a díky ní mohl vzniknout Lynchův divácky asi nejvstřícnější film, Sloní muž. Byl to úspěch jak u kritiky, tak u diváků, přesto umělecky to byl spíš ústupek udělaný tehdejším hollywoodským kritériím. Následovala Duna, jež je běžně hodnocena jako největší zklamání v Lynchově tvorbě. I Alejandro Jodorowsky v dokumentu Jodorowského Duna říká, že Lynch byl zřejmě jediný, kdo mohl Dunu udělat správně, aby se vyrovnala té jeho. Ale nepodařilo se mu to.
Možná za to mohlo zklamání z Duny a nedostatek uměleckých invencí ve Sloním muži, díky nimž se mohl vrátit k tématům a technikám, jež jej opravdu bytostně zajímaly, navázat na Mazací hlavu a vytvořit svůj specifický filmový jazyk. Filmy Modrý samet a Zběsilost v srdci ukazují odvrácený svět padouchů a násilníků, děsivých rodinných vazeb a explozi všeho hrůzostrašného okolo nás. Jednoduše: jejich tématem je zlo. Na děsivé záporáky, jak je ztvárnili Dennis Hopper a William Defoe, nikdo jen tak nezapomene. Když se Woodyho Allena v roce 1986 ptali, proč nepřišel na předávání cen akademie, řekl, že cen už za Hanu a její sestry dostal dost, a taky proto, že nejdůležitější film toho roku je stejně Modrý samet. Martin Scorsese o Lynchovi zase prohlásil, že skládá filmové obrazy jako nikdo jiný: „Vše je podivné, nepříjemné, odhalující a nové.“
Filmem Lost Highway na tuto linku přímo navázal, jen udělal svět ještě trochu nesrozumitelnějším a zapeklitějším. Mulholland Drive se běžně umisťuje na příčkách nejlepších filmů všech dob a je Lynchovým vyrovnáním se s Hollywoodem. Podobně to udělali i jeho režisérští kolegové spojovaní s nezávislým filmem — Quentin Tarantino v Tenkrát v Hollywoodu, bratři Coenové ve filmu Ave, Caesar! a David Cronenberg s filmem Mapy ke hvězdám. Zatímco Tarantino a Coenové zvolili historické kulisy a ironii, Cronenberg s Lynchem vyobrazují Hollywood a jeho praktiky jako to nejděsivější místo na planetě. Posledním Lynchovým celovečerním filmem byl Inland Empire z roku 2006, který má možná nejblíž ke skutečnému hororu, i když na jeho hraně se Lynch pohyboval téměř celou svou režijní kariéru (výjimku tvoří snad jen Příběh Alvina Straighta).

Pracoval (a žil) v Hollywoodu, ale zároveň proti němu. Zkoumal hloubky lidského vědomí, ale zároveň měl blízko k banálním žánrům a zápletkám. Filmový vědec Radomír Douglas Kokeš ve svém příspěvku na Instagramu k Lynchově smrti zhodnotil tuto jeho rozporuplnost: „Byl umělcem paradoxů, jenž se nebál kombinovat hravost a perfekcionismus, na mnoha úrovních provokoval, ale vlastně nikdy nepřestal být po většinu své kariéry výsostně hollywoodským filmařem. Nejenže se přitom nebál upatlat se od nejsentimentálnějších a nejkýčovitějších aspektů americké popkultury, ale on se v nich rochnil, a tak je ve formalistickém duchu odhaloval jako zvláštní, umělecky vzrušující a nabízející nové formy diváckého zážitku. Objektem elitářské diskuse tak učinil mýdlovou operu, násilnou krimi, lesbický thriller, romanci či příběh o vykupitelské síle cesty napříč Amerikou.“

David Lynch nebyl žádný velký cinefil ani velký čtenář, jak sám přiznával. Nechtěl jen sedět a nasávat, co vytvářeli jiní, ale zajímala jej především jeho vlastní tvorba. O to intenzivněji je vidět vliv filmů, které doopravdy znal a z nichž se učil tak, že je sledoval stále dokola. Sunset Boulevard, Lolita a obecně Kubrickovy filmy, Prázdniny pana Hulota, Čaroděj ze země Oz a další. Po Lynchovi už není možné se na tyto filmy dívat jinak než jeho očima. Vezměme si jen scénu mrtvého opičáka na začátku Sunset Boulevardu nebo Dorotčino klepání střevíčky v Čaroději ze země Oz viděné skrze jeho temnou variaci ve Zběsilosti v srdci.
Nebyl to jen horor, který se promítal do jeho tvorby, ale velmi silnou linku v ní měl také film noir s postavami se záhadnou minulostí, s dvojníky i s femme fatale, osudovou ženou, jejíž skutečné motivace se odhalí až na samém konci. Jeho filmy jsou plné nečekaného a neospravedlnitelného násilí a rozdvojených osobností. Ovlivnily jej jistě i surrealistické metody práce se sny a podvědomím. Polovina filmu Mulholland Drive je zpracování snu a u Mazací hlavy máme celou dobu pocit, že se díváme na sen.

Po Inland Empire už další celovečerní film nepřišel, ale přišlo něco ještě zásadnějšího. Po pětadvaceti letech byla totiž odvysílána třetí série seriálu Twin Peaks. David Lynch s Markem Frostem vytvořili příběh odehrávající se v malém městečku ve státě Washington, kam 24. února vjíždí agent FBI Dale Cooper, aby vedl vyšetřování záhadné smrti Laury Palmer. I zde máme postavy, které se — podobně jako žena ve vzpomínce z dětství — vynořují ze tmy, jako by svět, do něhož vchází, vůbec nepoznávaly. I zde je jednou z prvních vět, kterou v seriálu slyšíme, „Je mrtvá“, jíž Pete Martel oznamuje šerifu Harrymu Trumenovi nález zavražděné Laury Palmer (podobnou větou totiž začíná film Lost Highway). Dale Cooper ve svém vyšetřování postupuje podle vzkazů ve snech, objevují se zde násilničtí padouši i banální milostná zápletka. Ale především jedinečná hudba, která jako by nepatřila do tohoto světa o nic víc než postavy trpaslíků, obrů a ženy nosící v náručí poleno.
Tak jako byly první dvě série revoluční pro tehdejší televizi, přinesla svým divákům něco zcela nečekaného i série třetí. Zřejmě jsem nebyl jediný, kdo čekal návaznost na poetiku prvních dvou sérií. Lynch místo toho představil úplně nové pojetí kinematografie, jiné pojetí vyprávění, vizuality i žánru. Nic takového před ním — a myslím, že zatím ani po něm — nikdo neudělal (i když v současnosti populární filmy studia A24 už se zdají být tímto jeho novým pojetím filmového jazyka ovlivněné).

Lynchovy filmy jsou často označovány jako nevysvětlitelné, zmatené, neprostupné a nekoherentní. Lynch na tyto výtky odpovídal, že je to, jako když najdete knihu hádanek. Začnete je postupně luštit a mysterium za nimi se stává zjevnější a fascinující. „Každý z nás má takovou knihu hádanek před sebou. Je to to, co se děje. Ten základní problém je v tom, že vy jste schopni tuto hádanku vyřešit jen sami pro sebe. A když toto řešení někomu dalšímu nabídnete, neuvěří vám anebo tomu neporozumí stejným způsobem, jako jste tomu porozuměli vy.“

Lynchův vliv je konstantní, není omezený generačně, ale stejným způsobem se k jeho dílu obrací mladší i starší. Když jsme na přelomu léta a podzimu s básnířkou Apolenou Vybíralovou připravovali její debutovou sbírku Vzteklina, na Davida Lynche došla řeč už při prvním setkání. Apolena mi prozradila, že je to její nejoblíbenější umělec. Nejen jako režisér, ale také jako malíř. Prozradila mi Lynchův vliv na své básně. „Když jsem v patnácti poprvé viděla Městečko Twin Peaks, změnilo mi to percepci umění. Právě Lynch mi totiž ukázal, že když věci neumíme racionálně uchopit nebo obalit do slov, neznamená to, že jim nerozumíme. Naopak.“ Nakonec je jeho otisk viditelný i v ilustracích, které pro knihu vytvořil Adam Priecel. Na jedno z příštích setkání mi přinesla ukázat obrovskou knihu o Lynchově výtvarném umění plnou jeho reprodukcí (a fotkami z ní jsme doplnili přítomný článek). V kině Scala jsme pili gin s tonikem a prohlíželi si Lynchovo výtvarné dílo.
Nakonec i nakladatelství, v němž Apolenina knížka vyšla, Bílý Vigvam, nese svůj název podle Davida Lynche. „Je to podle bájného místa, kde vládne dobro a které se objevilo v seriálu Twin Peaks, jehož autorem je legendární režisér David Lynch,“ napsali na svém Facebooku po režisérově smrti. „V originále se tomuto místu říká White Lodge a je opozicí proti Black Lodge, místu zla. Nakladatelství Bílý Vigvam by bez Twin Peaks a zejména Davida Lynche nikdy nevzniklo.“
A ještě jedno spojení. Básník Štěpán Alexander hrál na saxofon už ve spoustě hudebních uskupení a jedno z nich mělo velmi podivný název: Jack Rabbit's Palace. Slyšel jsem je na kroměřížském hudebním festivalu Studio Kroměříž. Hudba byla neuvěřitelná! A název kapely nezapamatovatelný. Když jsem si později dohledával, jestli je možné si nějakou jejich hudbu pustit online, jako první na mě vyskočily stránky, jež se věnují Twin Peaks. Stejně jako Bílý Vigvam je i Jack Rabbit's Palace jedno z tajemných míst, jež se vyskytují v Twin Peaks. „Je to místo transcendence, proto nám to utkvělo,“ vysvětluje mi Štěpán. Kapela už bohužel nefunguje, ale její hudbu si na Bandcampu můžete stále poslechnout.

Inspirativnost Lynchova světa neležela jen v jeho tvorbě, ale i v tom, jak o ní hovořil a jak sám umělecký život ztělesňoval. Už na střední škole přišel s tím, čemu říkal The Art Life. „Kouřit cigarety, pít kávu, malovat. A to je všechno. Občas nějaké holky, ale jen velmi málo. Základ je to neuvěřitelné štěstí z práce a z toho, že žiju umělecký život.“ Káva, cigarety, hudba, malba, filmy. Jeho vysvětlování chytání nápadů (catching ideas), noření se do vibrujícího oceánu vědomí, transpersonální meditace a další inspirovaly a budou inspirovat tisíce lidí. Jako by v něm hořel nějaký nekonečný oheň. Vždy mi připadalo, že právě oheň je v jeho díle přítomný stejně jako temnota a zlo. Jako by v dětství spatřil požár, jehož obraz v něm ještě pořád hoří. Možná mu tak aktuálně hořící L. A. něco připomnělo a uvědomil si, že je to ten oheň, na který celý život čekal. Oheň, který k němu přijde a řekne mu: David, walk with me!

Through the darkness of future pasts
The magician longs to see
One chants out between two worlds
„Fire walk with me!“