Půl století krizí — čtyři eseje Hannah Arendtové

Na sklonku roku 2024 vydalo nakladatelství Herrmann a synové překlad antologie esejů Hannah Arendtové Krize republiky, v anglickém originále Crises of the Republic. Arendtová není českému čtenáři neznámá, zejména péčí nakladatelství Oikúmené jsou dostupná česká vydání několika jejích významných děl. Ostatně jeden ze čtyř esejů, O násilí, již dříve v českém překladu vyšel — poprvé v roce 1995. Tehdy ho připravili Jiří Přibáň a také Petr Fantys, který nově přeložil i Krizi republiky.

Původně kniha vyšla v Americe v roce 1972. Arendtová eseji reaguje na politické události ve Spojených státech šedesátých a sedmdesátých let; jejich leitmotivem je válka ve Vietnamu. Skutečnost, že je českému čtenáři představena publikace více než půl století stará, nadto reagující na sice významné dějinné milníky, dnes však přece jen vzdálené, vybízí k otázce: proč teď? Lze snad i v soudobém světě, a nikoliv jen v tom americkém, spatřovat krize republiky či republik? Překlad původního názvu knihy navíc nepostihuje skutečnost, že se nemluví o jedné krizi, nýbrž o krizích, což činí otázku tím naléhavější. Jelikož kniha není opatřena předmluvou, doslovem ani ediční poznámkou, lze se jen domýšlet.

Arendtová patří mezi nejvýznamnější myslitelky a myslitele dvacátého století. I dnes její myšlení spadá do základního referenčního rámce politické filosofie. Žurnalistický styl psaní ji pak činí přístupnou i širšímu obecenstvu. To je případ také Krizí republiky. Texty jsou uspořádány od tematicky konkrétního k obecnému. První z nich, Lhaní v politice, reaguje na kauzu tzv. Pentagonských dokumentů, uniklých spisů, jež popisují, jak americká administrativa utajovala informace, mystifikovala, ba lhala o válce ve Vietnamu. Arendtová ukazuje, jak nebezpečné jsou v politice lež a klam. Největší nebezpečí prý spočívá v možnosti, že vlastním manipulacím uvěří i samotní lháři.

Druhý esej, Občanská neposlušnost, se také vztahuje k válce ve Vietnamu. Ta je tentokrát více v pozadí a do popředí se naopak dostává fenomén občanské neposlušnosti: jak se občanská neposlušnost liší od běžného porušení práva (třeba jak odlišit krádež od demonstrování na zakázané demonstraci). Třetí esej je nejrozsáhlejší a také nejlépe obstojí jako samostatné filosofické pojednání o jednom ze základních politických pojmů, kterému, jak Arendtová uvádí, nebyla do té doby věnována dostatečná pozornost: násilí.

Zdroj: Barbara Niggl Radloff – sammlungonline.muenchner-stadtmuseum.de

Poslední zařazený text, Úvahy o politice a revoluci, je přepisem rozhovoru, který s Arendtovou vedl německý publicista Adelbert Reif v létě 1970. Filosofka tu sdílí například postřehy k revolucím, studentským hnutím či k otázce socialismu a kapitalismu. Dokonce se vyjadřuje k reformním snahám v Československu v závěru šedesátých let. Československo je pro ni zajímavé proto, že studentské hnutí zde mělo podporu i nemalé části veřejnosti, čímž se liší od podobných hnutí na Západě. Zároveň ukazuje, že ač docházelo k ekonomickým reformám, Sovětský svaz do Československa napochodoval primárně kvůli reformám politickým. Nejednalo se tak o kapitalistické nebo socialistické zřízení, ale o to, jestli je lidem umožněna svoboda, či nikoliv.

Má tedy smysl knihu číst právě dnes? — Ano. Žijeme ve společnosti, kde se slovo krize skloňuje až příliš. Ať už v souvislosti s válečnými konflikty v našem sousedství či ve vzdálenějších částech světa. Ve vztahu ke klimatu a jeho změnám, v návaznosti na ekonomické a sociální problémy, politickou situaci v té či oné zemi. Nebo vzhledem k cenám másla na předvánočním trhu. Třebaže text Arendtové reaguje na odlišné události v jiné zemi, v jiném období a za odlišných geopolitických podmínek, nabízí řadu myšlenek, jejichž platnost lze docenit i nyní.

Ať už tedy autorka tematizuje lhaní, revoluční nadšení studentů, moc, násilí, nebo válku, nelze se ubránit srovnání se současnými debatami o dezinformacích a fake news, se studentskými protesty (zejména, ale nejen stran ochrany klimatu) nebo s bezpečnostní situací v globálním světě (válka na Ukrajině, nestabilní Blízký východ). Asi nejdůležitější poznatek pro dnešní dobu pak zní, že násilí se objevuje tam, kde schází moc. Neboli režim se dopouští násilí zejména tehdy, ztrácí-li kontrolu a legitimitu.

Pocity z nového překladu knihy jsou tedy převážně pozitivní. Arendtová je nepochybně sečtělou myslitelkou, třebaže některé interpretace klasických filosofů nejsou neproblematické; a navzdory tomu, že leckteré soudobé myslitele opomíjí (v Občanské neposlušnosti přehlíží třeba britské — analytické — právní positivisty, Johna Austina či Herberta L. A. Harta). Esejistický styl ji pak někdy vede k tomu, že témata rozebírá povrchně, respektive mezi nimi přeskakuje, což má za následek výzvu čtenářovu porozumění. Přesto (či právě proto) je kniha svou výzvou přístupná, ba potřebná nejen současným akademikům: nebát se jednat a myslet.