Za Františkem Šmahelem

Čtenářům se zájmem o středověké dějiny se patrně dostala do rukou některá z knih Františka Šmahela. Pokud se zajímali také o osudy jejího autora, nemohlo jim uniknout, jak jeho životní dráha odrážela společensko-politické zvraty 20. století. V obecném povědomí je zakotvena především skutečnost, že se Šmahel poté, co kvůli svým postojům během pražského jara musel opustit Historický ústav ČSAV, po pět normalizačních let živil jako řidič pražského dopravního podniku. Obrázek, jak v tramvajáckém mundúru přichází o pauze mezi jízdami do knihovny svého někdejšího pracoviště prohlížet novou literaturu, patří k legendárním historkám dějepisného cechu. Protivenství na cestě k historickému poznání nicméně musel František Šmahel překonávat od samého počátku. V 50. letech odešel na rok do uhelných dolů, aby si vylepšil kádrový profil a mohl být přijat na Univerzitu Karlovu; po studiích získal umístěnku na základní školu v Litvínově a po vojně pracoval v tamním městském muzeu. Teprve v roce 1964 mohl nastoupit do akademického ústavu, kde dostal za úkol bádat nad dějinami husitství. V rychlém sledu pak publikoval populární životopisy Jeronýma Pražského a Jana Žižky, beletrizované zpracování Husova kostnického procesu Hranice pravdy, ale také průkopnickou studii o sociální skladbě předhusitského pražského studentstva. Neméně objevná byla kniha o středověkém nacionalismu Idea národa v husitských Čechách, která stihla vyjít ještě před Šmahelovým propuštěním z akademického povolání.

Osmdesátá léta pak František Šmahel strávil v Muzeu husitského revolučního hnutí v Táboře. Zde vznikly jeho stěžejní práce, Dějiny Tábora a především čtyřsvazková Husitská revoluce, vydaná se zpožděním roku 1993 a nejnověji ve třetím, doplněném vydání v loňském roce. Toto shrnutí problematiky husitství jako „revoluce před revolucemi“ a prvního článku evropského reformačního cyklu, které je dnes k dispozici také v německém a polském překladu, mělo završit autorovo bádání nad dějinami husitství. Nadále se hodlal věnovat období lucemburských panovníků, problematice středověkých slavností a rituálů nebo studiím o „čtení“ obrazů. Současně František Šmahel naplno využil příležitostí, které přinesl pád komunismu. Do Historického ústavu Akademie věd se vrátil v letech 1990—1998 jako jeho ředitel. Na půdě Filosofického ústavu pak založil Centrum medievistických studií, společné pracoviště AV ČR a Univerzity Karlovy určené k podpoře doktorandů a mezioborového bádání o středověku, které vedl do roku 2004. Teprve po absolvování dvou funkčních období v čele Vědecké rady Akademie věd ČR (2001—2010) přišel čas na dokončení ambiciózních projektů na kritická vydání tak významných pramenů, jako jsou spisy Jeronýma Pražského, basilejská kompaktáta, nejstarší táborská městská kniha nebo statuta pražské univerzity. Vedle toho František Šmahel pracoval na aktualizovaných vydáních svých starších prací a pravidelně referoval o odborné literatuře. Tato poslední etapa jeho života a díla se uzavřela v neděli 5. ledna 2025 v písecké nemocnici. Tři desítky knih, na tři sta odborných studií a bezpočet dalších textů svědčí o tvůrčím duchu a touze po poznání, ale především o vůli překonávat překážky, ať už jimi byly zákazy shora v obdobích nemilosti, nebo naopak vytížení organizačními povinnostmi v době funkcí a poct.

Jaký byl středověk v pojetí Františka Šmahela? Podle mého názoru především plastický a mnohovrstevnatý. Šmahel nezplošťoval tuto epochu zdůrazňováním principiální jinakosti „temného“ středověku ani ji nenasvěcoval pouze leskem vysoké dvorské kultury. Fascinovala ho totální historie, jak ji požadovali už v polovině 20. století francouzští historikové. Plně využil své badatelské všestrannosti, jež mu umožňovala pohybovat se suverénně mezi intelektuálními, sociálními, politickými a kulturními dějinami. Měl dar vidět v dějinách dlouhodobé procesy a trendy a formulovat shrnující závěry, ale zároveň se rád vracel k hloubkovým analýzám, řešil drobné záhady a hledal nepovšimnutá témata. Vzpomínám, jaká zákoutí středověké kultury mi jako studentovi koncem 90. let otevřely Šmahelovy přednášky na pražské filozofické fakultě, v nichž prezentoval své sondy do kultury a imaginace 14. a 15. století. Tehdy byly u nás v módě tzv. dějiny mentalit a Šmahel dokázal nahlédnout do středověkého myšlení, symboliky, slavnostních okamžiků i každodenního života s vynalézavostí a citem pro detail. Pomáhala mu i celoživotní inklinace k výtvarnému umění, které sice nevystudoval, avšak neustále se k jeho artefaktům vracel. Svědectví knižních iluminací i luxusních produktů uměleckého řemesla spojil s výpovědí písemných pramenů v barvitě komponované knize Cesta Karla IV. do Francie. Ačkoliv v pramenech vzniklých v okruhu královského dvora našel vynikající zdroj pro své bádání, sympatie Františka Šmahela nepatřily aristokracii. Důležitou roli připisoval měšťanstvu a vysvětloval to svým původem z živnostnické rodiny v malém městě — Trhové Kamenici, kde se roku 1934 narodil. Inklinaci k husitskému levému středu spíše než k panské jednotě zase spojoval se svým sociálním cítěním. Patřil ke generaci, která se nezdráhala své sympatie pro některou stranu historických konfliktů projevit, byť i jen nenápadnou formulací, pakliže tím ovšem nebyly dotčeny zásady historického řemesla. Nejvíce mu však k srdci přirostla postava Jeronýma Pražského, jehož vyportrétoval coby nonkonformního intelektuála, jakým se sám v 60. letech cítil být.

Výrazným aspektem Šmahelova komplexního přístupu ke zkoumání dějin byl jeho zápas s bohemocentrismem, jejž označoval za dědičnou zátěž našeho dějepisectví. I taková centrální témata českých „národních“ dějin, jako je husitství, se pod jeho rukama stávala fenomény přirozeně evropskými — někdy jako anomálie, často v konfliktu s okolím, ale vždy jako součást historického dění v latinské části Evropy. Tři studijní a přednáškové pobyty v Paříži ještě před pádem železné opony mu otvíraly oči, ale nezaslepily ho. V jeho případě nikdy nešlo o mechanické dohánění Západu ani se nepotřeboval vracet „zpátky do Evropy“: povědomí o mezinárodní odborné produkci nikdy neztratil, a přitom šel ve svých výzkumech vlastní cestou, protože, jak se vyjádřil v jednom rozhovoru, „pokulhávat v závěsu“ ho nebavilo. Přátelské kontakty, k nimž se později přidala vědecká ocenění a pozvání k přednáškám a badatelským pobytům, měl hlavně s historiky v Německu a Švýcarsku, úzké vztahy udržoval také s mnoha polskými kolegy a renomé, který si vydobyl u anglosaských specialistů, mu vyneslo členství v prestižních amerických a britských učených společnostech.

Výčet úspěchů a poct, z nichž asi nejvýznamnější je Národní cena vlády Česká hlava 2013, budí respekt. K úctě, kterou jsem vždy choval k jeho práci, se pojil obdiv a sympatie k Františku Šmahelovi jako člověku. Jsem vděčný za možnost vídat se s ním nejprve na fakultě a pak po pětadvacet let v Centru medievistických studií. Tato setkání charakterizovalo jeho gentlemanské, a přitom skromné a civilní vystupování i sarkastický humor, kterým nešetřil druhé ani sebe. Kromě vzpomínek nyní zbývají již jen jeho spisy. Ačkoliv měl literární nadání a potrpěl si na stylistickou úroveň svých prací, trval Šmahel na tom, že dějepisectví je v první řadě věda. Laťka, již svou vědeckou poctivostí nasadil, je vysoko. K jeho dílu se budou čtenáři vracet, a ti z řad odborníků tak budou bezpochyby činit po generace.