Po krvi může být jen sbohem

Balčik je město na pobřeží Černého moře. Dnes leží v Bulharsku, ale nějakou dobu bylo součástí Rumunska, předtím ho ovládali osmanští Turci a jeho kořeny sahají do éry starověkého Řecka.

Kybelé, jejíž chrám a sochu nedávno v Balčiku objevili, byla majestátní ochránkyní mateřství i divokých zvířat, prostřednicí mezi chaosem a řádem, mezi životem a smrtí. Milovala mladíka Attise, ale za lásku k nymfě ho potrestala šílenstvím, v němž sám sebe vykastroval.

Mezi světovými válkami trávila v Balčiku dost času princezna a později královna Marie Rumunská, která si zde nechala vystavět útočiště, v jehož překrásných zahradách mohla její veselá a přirozená povaha uniknout strohosti a upjatosti života na královském dvoře.

Z těchto nikoli běžně známých faktů Radka Rubilina ve své básnické sbírce vychází nebo se do ní nějakým způsobem promítají. Poučenému čtenáři jejich znalost usnadní orientaci, nepoučenému bohužel unikne smysl některých symbolů (violky, skleněný sarkofág) i významy vyplývající z prolínání časů i postav.

Autorka sama označuje svůj text za poemu, ale příběh, který nám v ní vypráví, není tvořen plynulou a jednoduše rozpoznatelnou linií. Začíná — v duchu klasické výstavby — představením místa. V popisu krajiny se často objevují slova jako křivolaký, hrbolatý, rozbitý, nahořklý či chorobopis; vyvstává obraz země vyprahlé, těžko prostupné a chudé, zároveň ale místa, na němž se zřetelně a mnohovrstevnatě ukládá historie. Nejnovější vrstva je tvořena letmo připomenutou komunistickou minulostí a neklidnou a krvavou balkánskou současností („Východ — látání děr / a nekoneční nájezdníci, / pozorovatelé a mise hlídající / jakési chatrné, rozpadající se, / drolící a zkyslé těsto poměru sil, / které pak v novinách / hrdě nazývají / — příměří.“). Historie sama není námětem, ale ani pouhou kulisou. Prolínání jednotlivých vrstev spoluvytváří neustále přítomný pocit mizení a návratu, opakování v čase i touhu vymanit se ze zaběhnutých kruhů.

Stejně jako časoprostor i hlavní postava je nejednoznačná; nemůžeme si být jisti, zda sledujeme více žen nebo více podob ženy jediné, mizí hranice mezi postavou a vypravěčkou, i básně ve třetí osobě mohou být jakýmsi pozorováním sebe sama. Rozhodně se nejedná o ucelené zpracování mýtu; sledujeme pocity a myšlenky postav, jejich reakce na situaci.

O čem se tedy vypráví? Starověkou bohyni, novověkou královnu a současnou vypravěčku spojuje touha po intenzivním prožívání i nechuť ke „kamenné věčnosti“, tj. být vsazena do předem daného obrazu. Pokusíme-li se pojmenovat jednotlivé etapy jejich příběhu, skončíme u zdánlivých banalit: počáteční zamilovanost; obavy z vlastní nedostatečnosti, ale i snaha nezadat si; ztráta a jak se s ní vyrovnat; zuřivost i zoufalý pocit, že se stále víc začínáme podobat svým matkám; rezignace v roli pouhé ploditelky, „dozrálé samice“, jejíž touha po tichém hnízdě, po návratu do šťastnějších časů je neustále zklamávána.

Sbírkou není jednoduché se pročíst. Právě kvůli své mnohovrstevnatosti a častému odkazování k historicko-kulturnímu kontextu působí roztříštěně, mnohá témata (např. historie a současnost Balkánu) jsou jen naznačena a čtenář si není jistý, jakou úlohu ve sbírce vlastně hrají.

Mnohovrstevnatost sbírky se projevuje i v jazyce — od něžných lyrických tónů přes typické obraty veřejných projevů komunistických vůdců až po drsné poštěkávání ženy zcela současné. Občasná klišé („proč ve všech ohledech / a sporech / vítězí nakonec krev?“) vyvažují originální a šťavnatá přirovnání („Jeho dokonalost / ji zavařila do sklenice: / nahnilá meruňka, / předtím, co do ní píchli prstem“). Někde autorka zcela vědomě opouští veškerou poetiku, aby prostě konstatovala krásu života („Stromy tu jsou, aby nám dělaly radost. / Kámen tu je, aby utvrdil radost. / Řeka, aby radosti dávala život.“) nebo aby bezmocně stanula tváří v tvář bolesti („Posílám k čertu / poetiku, / když do obvazů chytám tvou krev, / když vynáším / vědra odpadu, / říkají mu ‚biologický‘ / a má se ‚likvidovat‘). V mnoha básních se objevuje motiv jazyka, řeči, konverzace, Rubilina zvláštním způsobem smývá hranici mezi slovem a fyzickým gestem: „Víte vůbec… říká kdosi… / Ne, hlesne. / A napříč konverzací / do ní vstupuje, / a ona je mokrá / a úplně otevřená“.

Jedním z důvodů, proč je básnická výpověď Radky Rubiliny nakonec nebanální a zajímavá, je, že nám svá témata otevřeně nepředkládá, ale nutí nás, abychom je našli, sestavili z roztroušených střípků. Tím, že upozaďuje své já a nechává promlouvat více postav, nám umožňuje, abychom si je prohlédli z více stran. Přitom si uvědomujeme, jak blízká nám tato témata jsou a že v nich rezonuje naše vlastní zkušenost. V básních cítíme intenzivní osobní prožitek a silné autorčino propojení s místem, o němž píše, a s lidmi, zároveň sbírka tento osobní rozměr přesahuje a ukazuje, že naše osobní příběhy nelze oddělit od světa, v němž se odehrávají.

Radka Rubilina: Balčik
Dauphin, Praha 2024
68 stran