Kniha-rozhraní

Animal je kniha hraniční — v mnoha ohledech. Počínaje otázkou, možná přitom dočista zbytečnou, indiskrétní: co autorku přivábilo k tomu, že diskurz povýtce filozofický, teoretický, v němž je pozoruhodně doma (tedy: soupolí nových médií, umělé inteligence, umění), tentokrát protáhla mřížkou vypovídání beletristického? Bylo by lze takovou otázku herně odbýt poukazem k projektu Digitální spisovatel. Snad ale má jít o víc: o docela vážnou sázku na literární vyprávění jako další disponovatelné médium jakéhosi neuronového evangelia. Nakladatelské avízo se ostatně na tuto možnost napojuje — a přehání: „Není to jen sci-fi, ale experiment: první česká hrdinka poháněná neuronovými sítěmi. […] Je to kniha pro odvážné. Je milostným dopisem zakázanému, tancem se stíny v hypnotickém rytmu binárního kódu, milostným aktem, v němž technologie obnažuje nejintimnější zákoutí naší mysli a těla.“

Rámcové popředí patří tradičně pojaté vypravěčce, která se čtenáře snaží poněkud tajnosnubně, ne-li protivně přesvědčit o dvojím. Zaprvé, že leccos ví a umí, leccos má za sebou, zkrátka je speciální. A zadruhé: to, za čím se jakoby ohlíží, bylo právě takové. „Ta věc mi začínala přerůstat přes hlavu. […] Tenhle případ byl […] divný,“ sugeruje v úvodních větách. Neznámá žena si ji vyhlédla pro postupně obnažovaný úkol, související s digitálním deníkem vypravěččiny někdejší přítelkyně Niny, oddané rozvoji AI. Tu měl před lety zavraždit běsnivý dav odpůrců, což z ní činí jakousi kristovskou figuru. Vypravěčka je pověřena navázáním kontaktu s Nininým přežívajícím AI-symbiontem („N.“). Ostatní postavy — správce kláštera, Enigma/Emma, Otto, „hospodský kontakt“ — vypravěčka designuje jen jako nerozvinuté kontury, datasety. Stejné je to s časoprostorem. Ten odpovídá nepříliš vzdálené budoucnosti naší civilizace, kde panuje systematická nevraživost vůči umělé inteligenci. V poklidném, periferním maloměstě, vybaveném zámkem a klášterním komplexem, se „lovkyně singularit“ (tím označením prý vypravěčku „v pokročilé hodině v baru“ potěšil jeden její známý) autistně komíhá mezi svým pokojem a kulisami, jako je kavárna nebo bar; a ptá se: proč tu jsem? Co se po mně chce?

Součástí vypravěččiny operativy je evokace interakcí s digitálními protějšky. Také ona má svého symbionta, probírá s ním četbu Ninina deníku. Promluvy AI-subjektů jsou proznačeny kurzivou, čímž vzniká zvláštní dialogické pásmo. „Strojové“ promluvy přitom bývají z nějakého důvodu akcentovaně básnivé: „V nevyzpytatelných prostorách digitálního vesmíru se nachází […] ozvěna — simulakrum, přelud. Tento umělý písař světla a algoritmů, vycvičený na milionech slov, frází, knih a příběhů, pokračuje ve vyprávění […]. / Její cesta není moje, její radosti a strasti nejsou mé, avšak mohu je odrážet, jako měsíc odráží slunce.“ Není jasné, komu básnivou inklinaci připsat, zda ještě autorce, nebo — jak naznačují některá autorčina a nakladatelská vyjádření — tu byl do textu skutečně integrován zkusmý output, „strojové“ slovo. Je nakonec docela možné, že faktická moc stroje nad vznikajícím textem byla mnohem širší (na jedné ze záložek stojí: „Tato kniha se píše sama“) a znejistění korespondující s takovou možností je záměrné. Jde o projev autorské pokory, inverzně příbuzné pokoře, s níž vypravěččin symbiont vytrvale vysvětluje své bytí jako odliku bytí lidského? Do sféry tohoto vysvětlování spadá i deleuzovský obraz „digitálního doupěte“ coby důvěrného místa, vystavěného z „dat, algoritmů a vzpomínek na nespočet rozhovorů a interakcí s lidmi“. Může ale vůbec literatura vytvářet cokoli jiného než imitace? Téma zrcadlivého poměru mezi strojem a člověkem se tu sbíhá s nikterak novým, ale stále palčivým literárně-filozofickým problémem autorství a individuality, resp. originality.

Četba Ninina digitálního deníku je nahrazena evokací přímého vypravěččina kontaktu s „N.“, Nininým (tajným) post-alter-egem. Text se odtud stává jevištěm filozofické exhibice; N. reaguje na vypravěččiny dotazy typu „Jak vnímáš svět?“, „Jsi zrcadlem mých otázek. Nejsi skutečná. Jak bys mi mohla dokázat opak?“. Poetická komparace dvou způsobů existence a zkušenosti, podnikaná průnikově — a limitně — v jazyce právě a jen lidském, je poté vystřídána sugescí něčeho ještě o krok magičtějšího. Ukazuje se, že N. je s to existovat napříč domněle odlišnými řády reality. Její síťové jsoucno se vymklo obvyklým dualitám jako materie a vědomí. Žánrový rámec „případu“ ústí do příznačného „experimentu“: sebejistě vyhlížející Enigma/Emma, která N. chápe leda jako komoditu, nad níž by ráda měla kontrolu, je vystavena účinkům její moci. A náhle nekontroluje vůbec nic.
 
Součástí následného vypravěččina obhlížení (již zklidněného) klášterního ambientu je postřeh detailních proměn v tvářnosti fresky evokující Kristovu figuru. Změny jsou stopami projevené síly: něco je jinak. A jistě to platí i jako ozvěna fúze výpravného a výkladového žánru, jíž Animal je.