Respekt pro víly
BookToku kraluje žánr romantasy. Sloučenina fantastiky, romantiky a erotiky plní žebříčky i sociální sítě. Podle kritiků však za cenu kulturní apropriace a ignorace inspiračních zdrojů.
Jedním z nejpopulárnějších žánrů posledních let je romantasy. Jak napovídá název, žánr kombinuje prvky romantiky a fantasy a zažívá výrazný nárůst popularity. Tento trend je z velké části poháněn platformami sociálních médií, jako je TikTok, kde hashtagy spojené s romantasy patří pravidelně mezi ty nejsdílenější a přitahují široké publikum. Spisovatelky jako Sarah J. Maas, známá knižní sérií Dvůr trnů a růží, a Rebecca Yarros, která napsala například mezinárodní hit Železný plamen, dosahují se svými romantasy sériemi na špičky prodejních žebříčků a patří mezi komerčně nejúspěšnější autorky současnosti.
S rostoucí popularitou tohoto žánru se však objevují i kritické hlasy poukazující na kulturní apropriaci — zejména ve vztahu k velšské kultuře. Mnozí autoři romantasy totiž v návaznosti na klasiky fantastického žánru, jako J . R. R. Tolkien — jedna studie dokonce mluví o tzv. „Tolkien efektu“ —, čerpají inspiraci z velšské mytologie, využívají velšská jména a motivy, aniž by však plně porozuměli jejich kulturnímu a historickému kontextu. Naposledy takto rezonovala kritika velšské odbornice na fantasy literaturu Dimitry Fimi, momentálně působící na univerzitě v Glasgow.
„Fantasy si — rozhodně v posledních několika staletích — vědomě pohrává s mýty, legendami a lidovými příběhy. Zejména Wales má v tomto směru velmi bohatou tradici a existuje celá řada klíčových autorů fantasy, kteří s tímto materiálem pracují,“ říká v rozhovoru pro BBC. Jde zejména o zmíněného Tolkiena, který prakticky ustavil žánr fantasy, ale rovněž například na velštině postavil fiktivní jazyky z příběhů Středozemě. Generace autorů po Tolkienovi chtěly buď navázat na úplně jiné tradice, vynalézt naprosto nové světy, nebo jít ve zkoumání původních velšských a severských mytologií dál nebo odlišným směrem. Za zmínku stojí například Terry Pratchett.
Dimitra Fimi ovšem se znepokojením sleduje, jak se v současné produkci fantasy literatury rozvíjí „určité vnímání Walesu a to, že je to kouzelné, venkovské, romantické místo“. Podobně i velšská knihkupkyně Bethan Hindmarch vyjadřuje frustraci nad tím, jak někteří autoři využívají velšské prvky pouze pro jejich exotický nádech, aniž by projevili skutečný respekt k původní kultuře. Přitom Hindmarch je sama fanynka žánru, který vítá i jako obchodnice: dobře se prodává a přitahuje k žánru nové čtenáře. Přestože se mu tedy někdy kvůli explicitnímu sexuálnímu obsahu — často převažujícímu nad fantasy prvky — přezdívá i „fairy porn“, tedy vílí porno.
„Ve fantastice jsme se dostali do jakési pankeltské situace, kdy si všichni myslí, že lze všechno hodit do jednoho pytle — tedy gaelštinu, irštinu, velštinu, manštinu, cornwallštinu a podobně —, z něhož si pak každý může vybrat, co chce, a nalepit to na libovolný materiál,“ upřesňuje Fimi. Takto se ztrapnila například zmíněná Rebecca Yarros, která se musela omluvit za použití jmen ze skotské gaelštiny — ta však nedokázala vyslovit.
Podobné povrchní adaptace a využívání jazyka, „protože hezky zní“, mohou podle literární vědkyně i knihkupkyně pak vést k vytvoření zkresleného a zjednodušeného obrazu Walesu jako genericky magické a romantické země, což ji ve výsledku jen exotizuje, ponižuje a redukuje bohatost její kultury.
Literární využití velšské — a jakékoli jiné — kultury by mělo být promyšlené, mělo by mít důvod, soudí Dimitra Fimi. „Zaslouží si respekt.“