Opomenutá kniha: Zlatý zápisník

Druhé vydání z roku 1972 je na dnešní dobu poněkud netradičně opatřeno autorčinou předmluvou, v níž Lessing komentuje rozvržení románu a poukazuje na motivy, jež považuje pro jeho vyznění za určující. Tento krok, typický spíš pro odborné publikace než pro beletrii, je motivován snahou Lessing korigovat interpretace, které považuje za reduktivní. Potřeba poskytnout čtenářstvu návod zároveň předjímá, že Zlatý zápisník není lehkým čtením a že se v jeho mnoha vrstvách, formální výstavbě a tematických přeryvech lze snadno ztratit.

Stručně ve dvou třech větách vyjádřit, o čem román Doris Lessing je, není možné. Kostru tvoří realistický román Svobodné ženy (Free Women), jehož hlavní hrdinkou a zároveň vypravěčkou je Anna Wulf. Tento text je rozdělen do pěti částí, přičemž každou část doplňují Anniny zápisky ze čtyř zápisníků různých barev, kdy část románu Svobodné ženy se zápisky z notesů vytvářejí čtyři uzavřené celky. Následuje oddíl s názvem Zlatý zápisník, jenž má fragmenty, části zachycené v ostatních zápisnících, sjednotit, a závěrečná část Svobodných žen, která tentokrát stojí sama za sebe — poznámkami ze zápisníků ji již není třeba doplňovat. Kniha jako celek působí nejprve jako konvenční román, avšak tento závěr je třeba vzápětí poupravit. Lessing si totiž pohrává s různými formami textu v textu, v některých pasážích čteme román v románu, jindy zápisník hlavní postavy, obratem se styl znovu promění a jsme konfrontováni s tradičním popisem, jak a proč si Anna vede několik zápisníků. Dojem roztříštěnosti ještě posilují komentáře v hranatých závorkách, v nichž kdosi komentuje Annin styl psaní, proměnu jejího rukopisu, a to nejen po obsahové stránce, ale i formální, a popisuje, jak jednotlivé zápisníky vypadají, jak pevné jsou jejich desky a zda jsou v nich případně vlepeny novinové výstřižky a podobně.

Oddíl Svobodné ženy popisuje Anninu aktuální situaci. Anna je úspěšná spisovatelka, která však nyní zažívá tvůrčí blok. Většinu času tak tráví se svou přítelkyní Molly, která má rovněž umělecké ambice a věnuje se herectví. Obě ženy kromě zájmu o umění spojuje také jistá nezávislost, již níže rozvedu. Ačkoli je Anna také matka asi dvanáctileté dcery, více prostoru zaujímají její rozhovory s Mollyiným již dospělým synem Tommym. Každý zápisník je pak věnován jednomu tématu, případně jedné oblasti Annina života a liší se barvou svých desek: černý zápisník zahrnuje informace o situaci na africkém kontinentu a poznámky o Annině veleúspěšném románu Frontiers of War, který se v Africe odehrává, dost možná i části textu, které byly v románu skutečně použity; rudý zápisník je věnován Annině působení v Komunistické straně Velké Británie, jejím úvahám o aktivismu a pasivitě uvnitř politického hnutí, reflexi směřování strany a kritice, že se více než o život pracujících v Británii zaměřuje na osudy soudruhů a soudružek působících v partajích v zahraničí; do žlutého zápisníku Anna píše, v prvních dvou třetinách knihy v něm můžeme číst rozepsaný román, jehož hlavní postavou je Annino alter ego Ella, rovněž spisovatelka a rozvedená žena s dítětem, jejímuž románu se dostane velmi kladného přijetí; modrému zápisníku Anna svěřuje svá duševní pohnutí.

Struktura románu jistě znesnadňuje čtení a klade na naši pozornost značné nároky. Ze strany Lessing však nejde o prvoplánovou hru, ale o nezbytný důsledek představy, kterou o svém románu má. Nejzásadnější motiv Zlatého zápisníku je fragmentace, respektive její protiklad, jednota. Fragmentárnost formálního rozvržení knihy odpovídá fragmentaci života hlavní hrdinky, ale také fragmentaci její osobnosti, k níž dochází ruku v ruce s tím, jak se zhoršuje její psychický stav. Souběžně s tím se již tak fragmentární román rozpadá na další a další části. Nejpatrnější je to ve žlutém zápisníku, z něhož mizí rukopis románu a spolu s ním i Ella a nahrazují je črty povídek, esejů, románů a novel na rozmanitá témata, které nemají společného nic kromě toho, že se spíše než o životaschopné nápady jedná o výkřiky do tmy. Z černého a rudého zápisníku pak mizí text úplně, tedy text ve smyslu Anniných zápisků, a nahrazuje je popis výstřižků z novin. Skutečnost, že pro Lessing je zásadním tématem fragment a fragmentace, podtrhuje postava Saula, která se objevuje ve čtvrtém oddílu. Anna Saulovi připisuje psychiatrické onemocnění manifestující se vícečetnou — totiž fragmentární — osobností. Paradoxně díky seznámení se se Saulem se Anna opět vrátí do stavu rovnováhy a spolu s tím dosáhne její psaní jednoty.

Takto nějak by mohla vypadat interpretace preferovaná Lessing. V jejím románu se však skutečně objevuje řada motivů, z nichž některé jsou tak výrazné, že zkoumání fragmentace zastiňují. Lessing se ohrazuje především vůči dominantnímu interpretačnímu narativu, kterým je označování Zlatého zápisníku za emancipační či feministické dílo. Lessing neodmítá feminismus jako takový, jelikož rovnost mužů a žen je pro ni v osobním životě i umělecké tvorbě zásadní, ale redukci jejího románu na programový příspěvek k ženské emancipaci. Příběh Anny, Molly a Elly psala, jako kdyby emancipace již proběhla — v tomto smyslu je román nenápadnou utopií, zvlášť uvědomíme-li si, že kniha sice vyšla na začátku šedesátých let, ale vyprávění se vrací ještě o deset let zpět. Ženy v románu nenuceně hovoří o sexu, především ženské sexualitě, orgasmu, ale také o menstruaci, přičemž Ella coby Annino alter ego je v tomto otevřenější než Anna samotná. Kniha je však radikálnější v subtilnějších nuancích, v ohledech, které dnes považujeme za standardní a zcela neproblematické: Anna a Molly, ostatně i fiktivní Ella, jsou ženy žijící bez mužů. Jde o ženy rozvedené, které se kromě péče o dítě věnují také své kariéře. Jejich nezávislost, jakkoli samozřejmě je v románu vykreslena, se však ukazuje neúplná a dává vyvstat otázkám, s jakým typem emancipace jsme v románu vůbec konfrontováni a jakou roli v osvobozování jednotlivce hraje společnost. Anna, Ella a v některých ohledech i Molly se vzpouzejí tradiční škatulce manželek-matek, přesto jim společnost není ochotna přisoudit plnou nezávislost: muži je vnímají jako ženy, jež budou vděčné, jestliže z nich učiní své milenky — rozvedená žena v určitém věku totiž podle jejich úhlu vnímání po ničem jiném toužit nemůže.

Ve srovnání s těmi ženskými jsou mužské postavy o poznání méně prokreslené a často je s výjimkou Mollyina syna Tommyho a Annina milence Saula určuje nějaký stereotyp pojící se se soudobým pojetím maskulinity. Mollyin bývalý manžel Richard se v pravidelných intervalech rozvádí a uzavírá sňatek s mladšími a mladšími ženami, často svými sekretářkami. Jiní muži, již Anně a Elle vstupují do života, si aktivně hledají milenky v přesvědčení, že právě tohle se od nich očekává — mít poměr je vnímáno jako další meta, již je třeba zdolat poté, co muž dosáhne kariérního úspěchu, ožení se a narodí se mu děti. Otázku, jak osobní svobodu formují společenské konvence, si je tudíž třeba položit nejen ve vztahu k postavení žen, ale i mužů. V tomto kontextu se jeví zvlášť pozoruhodné jednání Mollyina syna Tommyho, který nejprve odmítne otcovu pomoc v budování kariéry ve prospěch vágní představy stát se spisovatelem. V tomto ohledu pro něj není vzorem otec, ale Anna, kamarádka jeho matky. Po přečtení Anniných zápisníků se Tommy rozhodne k ještě radikálnějšímu činu: pokusí se o sebevraždu.

Kromě toho, že si Zlatý zápisník pohrává s problematikou emancipace, je to také román o spisovatelkách, spisovatelích a psaní vůbec. V románu píše, chce psát nebo v minulosti psal snad každý. Spisovatelkou je nejen hlavní hrdinka Anna a jí stvořená postava Ella, píše i Saul a v nakladatelství Komunistické strany se kupí nevyžádané rukopisy, jejichž kvalita je mnohdy tak zoufalá, že jejich vydání může stranická příslušnost ospravedlnit jen stěží. Členstvo strany se nadto rekrutuje z intelektuálních kruhů, v nichž píšou doslova všichni. Anna své psaní soustavně komentuje, v jedné pasáži si stěžuje, že psaní deníku není schopna, protože každé vyprávění automaticky mění ve fikci, čímž sama sebe usvědčuje, že je nespolehlivou vypravěčkou, v důsledku čehož své psaní staví do jiného světla.

Přestože v již zmíněné předmluvě Lessing některé interpretace odmítá a poukazuje, že je chyba soustředit se pouze na jednu z mnoha linií vyprávění, jež v románu rozvíjí, neboť jeho síla spočívá právě v jeho celistvosti, dodává jedním dechem, že předepisovat publiku, jak knihu číst a co si z ní odnést, je nesmyslné. Tento autorčin postřeh lze dle mého lehce vulgarizovat a převést v konstatování, že není tak zásadní, co se v procesu četby ztratí, ale to, co v knize můžeme nalézt.