(Ne)dosti Nezvala

Krystyna Wanatowiczová v úvodu objemné knihy Nezval: Básník a jeho syn připomíná sugestivní vyjádření nejrůznějších významných autorit dvacátého století stran osobnosti Vítězslava Nezvala a v závěru této uvozující části cituje Jana Wericha, že být Nezval jiné národnosti, jistě již by byly „dvě tlusté knihy napsány o tomto tlustém muži; jedna pro a jedna proti“, a dodává, že výše uvedená kniha je autorčiným příspěvkem k onomu typu „tlusté“ knihy, která bude ovšem obsahovat „pro i proti“. 

Myslím, že je poměrně pochopitelné, proč zatím knihy, po kterých volal Werich, ještě nevznikly. V historických vědách se totiž obecně už dlouho diskutuje o tom, že neexistuje žádná objektivní pravda, i když je třeba založena na tvrdých faktech — historik vždy historickou skutečnost konstruuje a narativizuje, užívá jistých figur a metafor, a vytváří z ní tak fikční narativ. „Pravdivost“ a akurátnost tohoto narativu pak závisí na tom, nakolik si historik své vypravěčství uvědomuje. Nehledě na to, že každý text je vytvářen v určitém historickém diskurzu či se proti němu vymezuje. Míra obtížnosti zachycení historických skutečností či osobností se pak logicky zvyšuje s komplikovaností oné situace či osobnosti.

Wanatowiczová se tak pokouší na mohutné ploše takřka osmi set stran představit postavu Vítěslava Nezvala a jako přívažek pak osudy především jeho jediného syna a částečně manželky a milenky. Knižní plocha je to sice na první pohled obrovská, ale pochopitelná — pro poznání tak složité osobnosti je nutné představit ji v mnoha kontextech, aby byl obraz plastičtější, a tak čteme o velice divokém Nezvalově životě od jeho dětství přes avantgardistické období, protektorát, únor 1948 a následné totalitární dění v české literatuře až po Nezvalovu smrt a pandán o tragickém osudu Nezvalova syna Roberta.

Vše je postupně prošíváno kontextovými výkladovými pasážemi, kdy autorka popisuje důležité kulturní a politické mezníky Československa a tyto makrohistorické kapitoly dialekticky doplňuje o kapitoly mikrohistorické, v nichž Nezvala zachycuje pomocí scén jeho intimního života. Struktura knihy je tedy promyšlena víceméně adekvátně rozporuplné osobnosti, ale také vzhledem k velmi složité historické situaci mezi lety 1930 až 1958. Každá z jednotlivých částí knihy je pak vždy doplněna o velice široký a zajímavý obrazový doprovod.

Nezval je sexy

Myslím si, že kniha Krystyny Wanatowiczové je v nejlepším smyslu knihou popularizační se všemi výhodami i nevýhodami, které tento žánr s sebou nese. Výhodou je jeho „drive“ — Nezval je i dnes neuvěřitelně „sexy“ historickou osobností, která vyvolávala úžas, vršily se kolem něj skandály, střídaly se milenky, byl nejenom kulturně, ale po druhé světové válce a především po únoru 1948 rovněž politicky exponovaný a tak dále. Referovalo o něm tedy mnoho významných osobností a v literární historii o Nezvalovi existuje obrovská řada sekundární nejenom odborné, ale i memoárové literatury, kterou Wanatowiczová také z velké části využívá a rovněž ji pro čtenáře v indexech zaznamenává, jako by psala odbornou práci. Výhodou je rovněž popularizační jazyk a stylistické schopnosti, které autorka zdatně ovládá, a předkládá před nás velký příběh, jehož „podkapitolami“ jsou Nezvalova nezkrotná osobnost, jeho celoživotní partnerka Fáfinka, milenky Lily Hodačová a následně především matka jediného Nezvalova syna Roberta Olga Jungová a pak samozřejmě Nezvalovi přátelé před- a poúnoroví a jeho postoj k nim v daných historických obdobích. Kniha zdánlivě nevynechává z Nezvalova života a jeho doby v podstatě nic důležitého a je velmi čtivým textem, který navíc přesahuje do tragického osudu Nezvalova syna Roberta, o němž například literární historie ví málo. Vůbec se tedy nedivím, že kniha získala prvenství v anketě Kniha roku Lidových novin za rok 2024.

Zmíněný popularizační žánr ovšem má své limity a navíc je, jak již bylo zmíněno, problematická sama osobnost Vítězslava Nezvala, a je tak velmi komplikované vyváženě konstruovat obraz o této velké a nejednoznačné básnické osobnosti. Kniha Wanatowiczové sice není knihou vědeckou, ale pracuje s obrovským množstvím sekundární literatury a vzhledem k oné komplikované osobnosti obdivuhodně řetězí jednotlivé informace do sugestivního příběhu. Jako bohemistovi mi ovšem vadí několik skutečností, které poukazují na velmi problematickou konstrukci obrazu Vítězslava Nezvala a jeho doby. 

O Nezvalovi bez Nezvala

Problém vidím v užité makrohistorické i mikrohistorické perspektivě. Nejprve stran makrohistorie: Jeden z kulturních komentátorů označil knihu Wanatowiczové za dílo, které konečně pojednává o Nezvalovi bez ideologického balastu. Ona redaktorova perspektiva je pohledem, který chápe jako ideologii pouze fašismus či komunismus, ale jaksi zapomíná, že rovněž neoliberalismus je ideologií se svým vlastním politickým a kulturním diskurzem a že dokáže (třeba i nezáměrně) rovněž historickou skutečnost zkreslovat. V knize je totiž nahlíženo na komunismus nejenom oprávněně perspektivou stalinisticko-gottwaldovské aplikace jako na obludný totalitní projekt, který zdecimoval v padesátých letech perspektivní poválečný stát na místo, které je k nežití a kde vládne strach, zároveň se však autorka en bloc (byť značně implicitně) staví jednak velmi negativně k marxistické levici, jednak pomíjí společenské konsekvence a vůbec obecné společenské pohyby, které vedly k únoru 1948. 

Wanatowiczová tak neustále píše o „nakažení“ komunismem, metafyzicky se často zmiňuje o „víře“ v komunismus, užívá autorit k zobrazování marxistické levice jako extremistického myšlení, zapomíná však na to, že i levicoví autoři, které perzekvovala vlastní strana, na svou levicovost a komunismus nerezignovali. Stran druhé zmíněné skutečnosti jaksi opomíjí uvést ten fakt, že poválečná společnost takřka jednomyslně směřovala, logicky po zklamání první republikou, zdecimování druhou světovou válkou a do jisté míry po osvobození Rudou armádou, ke komunismu nejenom ve volbách, ale také v obecnějších diskusích. Mám tedy za to, že je kniha ideologicky poznamenána a že se zde setkáváme právě s typickou ideologickou konstrukcí zpětného historického narativu.

Mikrohistorická perspektiva, tedy hledisko zabývající se Nezvalovou osobností, je z velké části dokreslována z memoárových knih, například dokonce z autobiografického románu Lily Hodačové Zpěv Orfeův o jejím mileneckém vztahu s Nezvalem. Podobné typy textů tendují k výrazným (auto)stylizacím, paměť rovněž velmi typizuje a zároveň (vzhledem k extrémním situacím) přehání. To by samozřejmě nebylo nic špatného, memoárová literatura je klasickým „dokreslujícím pomocníkem“, ale to funguje v případě, že se zabýváme také samotnou ústřední osobností. O Nezvalově světě z jeho perspektivy se zde příznačně nedozvíme takřka nic a jsme odkázáni na vnější pohledy — chybí zde totiž alespoň obecný vhled do Nezvalovy literární tvorby či jeho vlastních názorů nejenom na literaturu, ale vůbec na historické skutečnosti poetistické a surrealistické avantgardy. 

Wanatowiczová sama v úvodu upozorňuje, že se nebude Nezvalově tvorbě věnovat, což je ovšem chyba, protože v knize zůstává pouze vnější, cizí perspektiva. Nezvalovy avantgardistické poetistické a surrealistické texty vypovídají nejenom o jeho imaginativním, ale také o ideologickém světě, jeho manifestační a teoretické texty (a vůbec manifestační texty avantgardy a jejich pohledu na svět), kterých není zrovna málo, jej v této perspektivě pak představují dokonale a umožňují chápat jeho levicovost v mnohem širší, byť rovněž silně stylizované perspektivě, než je v knize předložena. 

Objevený syn

Z ryze intimního Nezvalova života je zde užito v podstatě pouze z velké části milostných dopisů milenkám, chybí ale příznačná politická korespondence. Kdo byl Nezval, se tedy dozvídáme pouze z druhé ruky, z dopisů milenek, značně rozjitřených vzpomínek přátel z mezních situací. Nezval ale v těchto vzpomínkách „sedí“ nedotčen jako na oněch televizních záběrech z monstrprocesu se Zelenou internacionálou, o kterých Wanatowiczová píše. Nezvala sice vidíme, ovšem pouze „okem kamery“. S tím souvisí i značná spekulativnost, která se napříč knihou hromadí, a činí tak knihu místy nedůvěryhodnou. Samozřejmě i to patří k popularizačnímu žánru, svádí to však k tomu, abychom si cosi domysleli, abychom rozvíjeli nejrůznější domněnky a prožívali příběh, který je nám předkládán, a dovyprávěli jej. Je to ovšem „správná“ konstrukce obrazu Nezvala a jeho doby?

Pro bohemistu není ono vyprávění ničím novým (což nemíním jako hodnotící výpověď) — drtivou většinu nezvalovských vyprávění zná ze sekundární literatury, o to více však proto může i poučené čtenáře zaujmout příběh Nezvalova syna Roberta, kterého zasahuje v jeho dospívání dědictví vizuální podobnosti a do jisté míry rovněž charakteru svého otce, ale i „tragické“ dědictví velkého básníka a politicky exponované osoby. Vedle popularizačního charakteru pak kniha nese i jistou příměs investigativní žurnalistické práce, protože zcela nově zobrazuje tragický Robertův příběh, jenž skončil sebevraždou, a může být výchozím materiálem k odborné práci o Robertově literární tvorbě, jež vyšla v roce 1990 v Pražské imaginaci s názvem Siamská dvojčata o nákladu sto kusů. 

Kniha Krystyny Wanatowiczové je dílem velmi čtivým, zajímavým a do jisté míry důsledně komponovaným. Je to kniha, která se množstvím uvedené sekundární literatury zdá na první pohled jako vědecká, ale právě široce se objevující princip spekulace a jisté ideologické prizma činí z knihy dokument, který je problematický právě svou konstrukcí — je to v nejlepším smyslu kniha investigativní spisovatelky v oblasti kultury, nikoli literární vědkyně, a to knihu limituje stran nezaujaté reprezentace osobnosti Vítězslava Nezvala. Zároveň je to ale sugestivní a zaujaté popularizační vyprávění o velké osobnosti dvacátého století.

Autor je básník a bohemista.

Krystyna Wanatowiczová: Nezval: Básník a jeho syn
Kodudek, Praha 2024
752 stran