Opomenutá kniha: Ptáci

Bez meziválečné „severské ofenzivy“ nakladatelství Františka Topiče by se patrně nestalo nic. Nevznikla by dodnes nevídaná tradice kulturního transferu ze severských zemí do české kotliny, všeobecný obdiv k Severu by nezapustil hluboké kořeny a počty překládaných knih z různých severských jazyků do češtiny by dnes patrně nepřesahovaly řádově počty těch překládaných z češtiny. Význam tohoto nakladatelského domu pro vznik asymetrického kulturního transferu by jistě zasloužil zmapovat v nějaké pěkné studii či diplomové práci.

O to hlubší byl propad ve vydávání knih skandinávské provenience během totalitních desetiletí. Při pohledu do bibliografických soupisů by se mohlo zdát, že Seveřané mají nejen svého Ibsena a Strindberga, ale i řadu inspirativních meziválečných autorů, především těch orientovaných na sociální realismus a venkovskou epiku, a k tomu několik nobelistů jak naturalistického (Henrik Pontoppidan), tak novoromantického ražení (Selma Lagerlöfová a Knut Hamsun) nebo bytostných humanistů, jako Sigrid Undsetová. Ale po nich — nic.

Razantní omezení vydávání západní literatury za socialismu se podepsalo i na kulturním transferu ze Severu. Byť se postupem času díky péči redaktorů v Odeonu projevila snaha tuto díru nějak zalepit, množství vydaných titulů může jen těžko konkurovat záplavě, která se přihnala začátkem tisíciletí se severskou krimi a obecným nadšením pro překlady ze severských literatur, podporované národními literárními agenturami. S ohledem na dosud nezalepenou díru však záplava nepřinesla ani pramalé uspokojení. Kromě několika reedic výše uvedených nobelistů se v roztříštěné knižní produkci jen tu a tam objeví maličká, byť ne bezvýznamná náplast, jakou byly například dva počiny na poli poezie — výbor z básní norského zástupce experimentální tvorby Jana Erika Volda (Malý kruh, překl. Ondřej Buddeus, Archa 2012) a výbor z díla vůbec nejrenomovanějšího švédského básníka Tomase Tranströmera (Přijde smrt a vezme ti míry, překl. Milan Richter a Vít Janota, Dauphin 2015).

S odstupem jako by se zdálo, že v druhé polovině 20. století na evropském Severu nevznikla snad kromě děl pro děti a mládež a žánrových knih žádná literatura, která by stála za pozornost. Komunistická nakladatelství se dokonce neodvážila — nebo jim to nestálo za námahu — vydávat ani levicově orientované autory nastupující v šedesátých a sedmdesátých letech.

A tak je těžké mluvit o jedné opomenuté knize, když jsme opomněli celé dvě generace spisovatelů a spisovatelek. Zúžím-li svůj pohled na Norsko, chybí nám v češtině zásadní dílo reflektující druhou světovou válku Møte ved milepelen (Setkání u milníku) kulturního radikála Sigurda Hoela, klíčový román Sangen om den røde rubin (Píseň o červeném rubínu) Agnara Mykleho, kvůli jehož odvážnému obsahu anonymní čtenářka podala trestní oznámení na policii, náklad byl po výroku prvoinstančního soudu skartován a soudní řízení skončilo až dovoláním u nejvyššího soudu, který spisovatele a nakladatele osvobodil, nebo poválečná díla Tarjeie Vesaase včetně proslulého lyrického románu Fuglane (Ptáci), který vyšel slovensky v roce 1967, tedy deset let po norském vydání. A z levicově orientované generace, která debutovala v šedesátých a sedmdesátých letech, jmenujme třeba Daga Solstada a Kjartana Fløgstada. Solstadovi se komunistická nakladatelství vyhnula patrně kvůli ironii a pozdějšímu odstupu od levicové ideologie, u Fløgstada spíš kvůli postmoderním vypravěčským postupům. Od prvního jmenovaného se podařilo v novém tisíciletí vydat dvě ne-li stěžejní, pak významná a dobře přenositelná díla, od druhého jen okrajovou esejistickou knížečku pojednávající o modelovém sovětském městečku Pyramida na Špicberkách. A přestože má Kjartan Fløgstad k České republice vřelý vztah, zatím žádný překladatel nevzal na sebe ten úděl, aby se stal jeho ambasadorem a prosadil alespoň jeden z jeho zásadních románů.

Vraťme se ale o generaci nazpět — v naději, že dosud žijící spisovatelé se vydání v češtině třeba ještě dočkají. Výše jmenovaný Tarjei Vesaas (1897—1970) je jedním z nejuznávanějších severských spisovatelů 20. století, v roce 1964 se stal prvním norským laureátem literární ceny Severské rady za román Ledový zámek (česky vyšel v překladu Heleny Kadečkové v roce 1975 a 2021 — druhé vydání i s komiksovým zpracováním Martiny Špinkové vydala Cesta domů). Část svého majetku vložil do fondu, který dodnes každoročně uděluje Cenu Tarjeie Vesaase pro literární debutanty, mezi jejímiž laureáty najdeme nejednoho později úspěšného spisovatele.

Vesaasův román Ptáci je vedle Ledového zámku vrcholem autorovy tvorby. Hlavní hrdina Mattis je na první pohled přihlouplý prosťáček, s nímž jsou jenom samé problémy a při práci je nepoužitelný. Autor však čtenáři nabízí hluboký vhled do jeho duševního života a vedle typické venkovské reality vyvstává realita paralelní, plná symbolů, v níž maličkosti a bezvýznamnosti získávají zásadní význam. Čím více se Mattis noří do svého světa a vkládá důvěru do sesílaných znamení ze světa fyzického, tím více je patrné, nakolik jsou naopak ve své triviální realitě uzavřeni jeho blízcí a sousedé. Nemožnost získat vzájemné pochopení nebo oba světy propojit pak vrcholí dramatickým činem.

Vesaas se ještě před válkou etabloval jako lyrický realista popisující venkovské prostředí, s realistickou tradicí se však začal loučit už ve svých válečných alegoriích a v románu Ptáci naplno využívá prostředků symbolismu. To vše s čím dál vytříbenější jazykovou formou a s jasným uměleckým záměrem — popsat slovy nevyslovitelné, jazykem vyjádřit to, čemu jazyk schází. Možná vám právě ta poslední věta připadá povědomá, ano, za tuto schopnost byl vloni odměněn Nobelovou cenou Jon Fosse, který se sám vyjádřil, že Vesaas měl pro jeho tvorbu zásadní význam.

Nakolik se jedná o neopominutelné dílo, může být patrné i z toho, že vyšlo v šestnácti jazycích (včetně výše uvedené slovenštiny) a stalo se námětem dramatizací a filmových zpracování, z nichž jmenujme například počin polského režiséra Witolda Leszczyńského. Ten v roce 1968 natočil poetický film Żywot Mateusza, který je dodnes považován za nejlepší a nejvýstižnější zpracování Vesaasova románu.

V listopadu 2021 se Tarjei Vesaas stal „klasikem měsíce“ norské literární agentury Norla. V souhrnném článku, který Norla uveřejnila na svých stránkách, se vyzdvihuje, že jen v desátých letech byla Vesaasova díla nově přeložena do 26 jazyků, což svědčí o tom, že návraty v literární historii i o celá desetiletí nazpět mají stále smysl.