Nevšední milostný román, nebo nečitelný bizár?

Představte si nelehký osud rodiny, která žije na osamělé usedlosti kdesi ve fjordu na západním pobřeží Norska. Představte si ponurý listopadový večer na sklonku sedmdesátých let, dřevěný dům, před jehož prahem je vsazen léty ošlapaný kámen, anebo mořský břeh se stoupajícím přílivem a sedmiletého chlapce hrajícího si s půlmetrovou dřevěnou loďkou. Představte si ženu, která se vyrovnává se ztrátou milovaného manžela. Teď si všechny tyto představy najednou promítněte na pomyslné plátno a začněte o nich vyprávět, jedním dechem a omezeným počtem slov. Přibližně takovou vypravěčskou techniku volí loňský nobelista Jon Fosse v kratičké próze To je Ales (Det er Ales, 2004), a rozvíjí tak témata i styl z cenami ověnčené a dnes už ikonické prózy Ráno a večer (Morgon og kveld, 2000, česky 2007).

Nicméně na rozdíl od ní ještě hlouběji prozkoumává možnost zachytit očima hlavní postavy Signe na jediném místě několik časových rovin. Jako by Signe do fotografického zvětšováku postupně jeden na druhý pokládala negativy z několika klíčových okamžiků života rodiny, do níž se přivdala, a výsledkem byl časosběrný snímek. Nehybná fotografie je však patrně jen chabým obrazem pro vidění, kterých se Signe dostává, zatímco vzpomíná na ten den před třiadvaceti lety, kdy její milovaný Asle odešel zkontrolovat veslici uvázanou u mola ve fjordu a už se nevrátil.

Kdokoli, kdo kdy otevřel některou Fosseho knihu nebo zhlédl na scéně jeho drama, ví, že děj tvoří jen páteř, na niž se nabalují vjemy a pocity, neustálé pochybnosti a úvahy jednotlivých osob, jimž autor předává a zase odebírá perspektivu vypravěče, přitom lineární odvíjení takového děje rozhodně není samozřejmostí. Fosse nevypráví příběh kvůli tomu, co se v něm odehrává, nýbrž aby čtenáři umožnil nahlédnout do lidské mysli, na samé dno, kde se rodí nepochopitelné pohnutky, kde klíčí semínka vnitřních dilemat i mezilidských konfliktů, soucit i vzdor. Rozuzlení není důležité, i proto od samého začátku víme, co se stane — respektive co se už stalo. To ovšem neznamená, že se ve čtenáři nevytváří očekávání, v knize To je Ales tušíme, že Asleho osud, provázaný s osudem stejnojmenného chlapečka z dřívější generace rodiny, je spjat s mořem a nebezpečím, a fascinovaně přihlížíme tomu, jak se životy obou dvou naplňují.

Na rozdíl od předchozích próz Ráno a večer nebo Melancholie je čtení této kratičké prózy ještě o stupeň náročnější a čtenář musí často luštit, do jaké doby zrovna Signe nahlíží. Vnímání záměrně znepřehledněného děje však komplikuje i klopýtavý překlad, který by — jako každý jiný překlad — jistě zasloužil i jazykového redaktora znalého originálu. Byť se překladatel opírá o Fosseho lexikální jednoduchost a repetice — mimochodem v češtině velmi obtížně reprodukovatelné —, nedaří se mu věrně zprostředkovat rytmičnost souřadně řazených vět a dojem plynutí, pro Fosseho prózy navýsost charakteristický, zaniká v infinitivních konstrukcích („[…] a jako by plameny něco z těch očí vytáhly a vypustily to jako kouř rozletět se studeným vzduchem…“), nevhodně volených slovesných videch („[…] a pohlédne na lavici a vidí Ales, jak si lehne na lavici a ruce položí kolem Kristoffera a přitiskne si ho k sobě a začne ho kolébat…“), genitivech místo přivlastňovacích zájmen („v očích ženy“, „úděsný řev Kristoffera“) či nevhodně zvolených přívlastcích („kostrbaté tváře“, „prostorná čepice“).

To je bohužel velká škoda, zvlášť při představě, že nakladatelství vydalo tuto knihu proto, aby českým čtenářům poskytlo možnost setkat se s nobelistovým nevšedním uměním, případně se zbavit předsudků vůči poněkud záhadnému a některými kritiky podceňovanému autorovi. S úvodní větou „Vidím Signe ležet ve světnici na lavici a dívat se…“ je však možné, že díla Jona Fosseho kdekdo definitivně zařadí mezi nečitelný bizár. A to je více než velká škoda.