Opomenutá kniha: Minimalisté

Edice Skladatelé 20. století nakladatelství Phaidon mapuje hudbu minulého století skrze portréty nejvýznamnějších tvůrců. Většina publikací je věnována jednotlivým osobnostem, pouze dvě knihy z celé edice ukazují celé hudební směry. Jsou jimi Jazzoví velikáni (Jazz greats) a právě Minimalisté hudebního publicisty a kritika K. Roberta Schwarze. I ony ale pojímají širší dějiny hudby skrze medailonky jednotlivých autorů.

Slavný porcelánový pisoár Marcela Duchampa bývá někdy označován za jedno z prvních děl konceptualismu, paradigmatické změny, která — ať už přímo, či nepřímo — zasáhla do většiny oblastí umělecké tvorby. Malířství, sochařství, performance, zde všude Duchampův pisoár změnil přemýšlení o umění. Pouze v hudbě se jeho vliv ukázal s velkým zpožděním. První záblesky se objevily v padesátých letech u avantgardního skladatele Johna Cage s jeho slavným dílem 4”33. Cage vyznával filozofii, že jakýkoliv zvuk může být považován za hudbu, včetně zvuků přírody nebo hluku. Není nutné omezovat se pouze na hudební nástroje. Právě Cage o dekádu později inspiroval dvojici skladatelů La Monte Younga a Terryho Rileyho, kteří jsou považováni za zakladatele uměleckého směru, který později dostal název minimalismus.

„Pustili jsme prázdné plechovky ze schodů před sálem divadla. Publikum se zděsilo, mysleli si, že venku je zemětřesení nebo nějaká katastrofa. Očekávali, že tanec bude doprovázen hudbou, a když nás slyšeli, tak nevěděli, co se děje, protože to vydávalo příšerné zvuky také v sále.“ Takto popisuje Riley taneční představení v Los Angeles, na jehož hudebním podkladu se s Youngem podílel. Při dalším podobném excesu údajně skupina lidí v koncertním sále začala spontánně zpívat hymnu USA. Podobnými historkami, jež tento zpočátku kontroverzní hudební směr provázely, kniha rozhodně nešetří.
V počáteční společné tvorbě Rileyho a Younga nelze hledat jednotný ucelený program, šlo spíše o jakousi snahu přetrhnout dějinnou nit klasické hudby, kterou v té době ovládal rigidní vídeňský serialismus. Tento hudební heretismus by ale možná nevyústil v to, čím dnes je, nebýt jedné důležité složky, kterou je vliv východní hudby (z tohoto pohledu především africké a asijské).

Je to právě Rileyho skladba In C z roku 1964 (složená už bez Younga), kterou Schwarz považuje v dějinách minimalismu za klíčovou. Skladba napsaná pro blíže neurčitý počet hudebníků se řadí k takzvaným aleatorickým dílům: rámcově je určeno, co který hráč bude hrát, ale začátek a doba hraní je pouze na performujícím hudebníkovi. Zde se poprvé objevují pulzující rytmy nebo repetivnost jednotlivých prvků, které se staly příznačnými pro minimalistickou tvorbu. Nyní se k této skladbě asi hodí připomenout, že příští týden ji v Praze v Paláci Akropolis zahraje švýcarská industriální skupina The Young Gods.

Fascinaci východními vlivy najdeme také u dvou nejzmiňovanějších a nejslavnějších skladatelů tohoto směru, Philipa Glasse a Steve Reicha, Reichova podobizna je dokonce přímo na obalu prvního vydání knihy. Glasse fascinovala indická hudba, později podnikl několikaměsíční cesty po Indii a učil se u místních hudebníků, Reich zase strávil důležité tvůrčí období v africké Ghaně studiem polyrytmů, které vyústilo v jedno z jeho nejslavnějších děl Drumming. Oba dva shodně považují zkušenost s hudbou východu za iniciační zážitek a zásadní zlom ve svém hudebním přemýšlení.
Glassovi i Reichovi je v knize věnován velký prostor a je to pochopitelné. Philip Glass je globální hvězda, která ve světě hudebních skladatelů druhé poloviny dvacátého století nemá obdoby. V jeho díle najdeme opery, smyčcová kvarteta, hudbu k filmům i baletním představením a mnoho dalšího. Jeho jméno je pravděpodobně první, které při vyslovení slova minimalismus vytane běžnému posluchači na mysli. Reichův přesah do všeobecného povědomí zdaleka nedosahuje Glassovy úrovně, ale i on zanechal v dějinách hudby výraznou stopu.
Oba hudebníci si na respekt publika ale museli počkat. V počátcích se podle Schwarze setkávali spíš s nepochopením, zejména Philip Glass, a při koncertech často posluchači odcházeli ze sálů nebo na hudebníky pokřikovali, že neumí hrát.

Méně slavní, ale možná o to zajímavější jsou skladatel John Adams a všestranná umělkyně Meredith Monk. Oproti předchozím zmíněným hudebníkům patří k další generaci a Schwarz je označuje jako post-minimalisty, jelikož se v lecčem stylisticky odlišují od svých předchůdců. Meredith Monk je nejen skladatelka, ale i performerka a vládnoucí pětioktávovým hlasovým rozsahem, a obohatila minimalismus o prvky performance a surrealismu, kterým byla ve své tvorbě ovlivněná.

Minimalismus jako hudební směr vznikl v USA, kde také zanechal největší otisk. Přesto i v Evropě je část skladatelů, která z jeho tradice čerpá. Patří sem tvůrce neogotické hudby Arvo Pärt, brit Michael Nyman, nejznámější jako dvorní skladatel filmového režiséra Petera Greenawaye, a nizozemský skladatel Louis Andriessen.
Význam a vliv minimalismu se z avantgardního a novátorského směru přesunul do obecného povědomí, což vede k tomu, že za minimalistické skladatele jsou často mylně považováni například Ludovico Einaudi nebo Yann Tiersen. Přestože z něj mohou v určitých aspektech čerpat inspiraci, ani jeden z nich k tomuto směru nepatří. Používají sice často omezenou škálu prvků, to z nich však minimalisty nedělá, a v jejich případě by se dalo spíše mluvit o neoromantickém stylu.

Hudební knihy, jako je tato, slouží velmi dobře i k tomu, aby skrze ně čtenář objevil spoustu skvělé hudby. Minimalisté obsahují dobře rešeršovaný seznam důležitých i méně důležitých skladeb zmíněných v knize, z nichž některé by byly bez znalosti kontextu složitě přístupné. Po dočtení nás čekají hodiny a hodiny hledání a především poslechu báječné hudby.