Svatá lyrika

Harold Bloom v jedné ze svých nejznámějších esejí Úzkost z ovlivnění píše, sám zřetelně ovlivněn Freudem (kterého v textu několikrát navíc zmiňuje), že principem básnického ovlivnění je trýznivé a zároveň potěšující vědomí druhých básníků, skrze jejichž „velké básně“ poznáváme naše nejhlubší touhy, skrze cizí já poznáváme sami sebe. Napříč textem pak doplňuje, že ještě v době před romantismem a jeho kultem génia bylo ovlivnění vnímáno pozitivně jako jistý básnický a vědomostní korpus, který sloužil k rozvíjení našeho vnímání světa, zatímco s příchodem tohoto zásadního obratu vše směřuje k oné nedialektické a trpné úzkosti z ovlivnění. Bloomova stať by se mohla rozvést naopak o kritiku klasicistní variační prázdnoty, mohli bychom se bavit o zábavném středověkém anonymním přenášení látek či se vrátit zpět až k normativní Aristotelově Poetice, která v té době ještě originalitu znát ani nemohla, či se pak můžeme obracet na druhou stranu historie a hovořit o postmoderní intertextualitě, Borgesově Autorovi Quijota Pierru Menardovi a konečně můžeme dojít třeba k Ivanu Wernischovi a jeho překradům. Vyhýbejme se konceptuálním extrémním normativům z obou stran a řekněme, že autor je kvůli neustálému promýšlení autorských konceptů schrödingerovsky živý a mrtvý zároveň a s ním i jeho originalita a individuálnost. Před jistou dobou jsem o tomto tématu psal do časopisu Krásná Ostrava v souvislosti s knihou Mirčevovy oči Ondřeje Hložka — bylo mi vcelku jedno, že se v oné publikaci objevují parafráze a takřka opisy silných a určujících veršů ze sbírek Petra Hrušky, ale vyčítal jsem knize, že v ní není osobité vidění světa, že se Hložek dívá na svět očima Petra Hrušky a že se pro to nemusíme literárně soudit, naopak literární slovník nám dává možnost využít případný termín — epigonství.

Asi je vcelku jasné, proč jsem začal oním obšírným úvodem. Nemůžu se úplně zbavit pocitu, že v poslední knize Martina Švandy Nevinnosti vidím oči někoho jiného. Ve všech předchozích jeho knihách byla explicitně přiznaná tendence k wernischovské poetice období sbírek Kam letí nebe, Zimohrádek či Loutek — autor Wernische ostatně rovněž citoval jako motto v jednom z oddílů a ve stávající knize se objevuje přímo verš „kam letí nebe“; napříč recenzemi se onen silný vliv staršího básníka rovněž uvádí s tím, že Švanda je po oné iniciaci svébytným autorem. Stran oné svébytnosti si nejsem úplně jistý. Po poměrně útlé a svěží knize Arvův klavír, na jejíž ploše nešlo úplně rozvinout svět předchozích knih, před námi v Nevinnostech Švanda otevírá na devadesáti stranách velmi rozvinutý imaginativní časoprostor, který je z velké části variací na silně příznakový zimohrádkovský svět.

Napříč Nevinnostmi před námi vyrůstá snový, důvěrně známý svět, ve kterém se jezdí (přírodním) svatebním kočárem, plujeme kolesovými parníky a prýmkami, kde u řeky vyrůstá zámek a pohybujeme se mezi ptáky, barevnými loukami, lesy a zahradami. Je to svět proměnlivý v každém okamžiku (autor ostatně velmi často užívá prostředku přirovnání), svět překypující barvami, svět „tekutý“, svět oživlého snu. Autorova poetika proto nezapřeně vyrůstá z jeho psychoterapeutické praxe — určující motivy jednotlivých oddílů vyrůstají z psychologizující metaforičnosti a časoprostorové archetypálnosti (což je jeden z dalších určujících principů Zimohrádku) — napříč knihou je to především bachelardovská metafora vody (a s ní související motivické řetězce řeky, moře, břehu, dna, proudu aj.), s níž souvisí motiv duše a zároveň smutku (erotického a rodičovského), signifikantní časoprostory zimy a jara, motivy vnitřních démonů, netopýrů a pařátů, ptáků-dětí (opět zimohrádkovských vran), které jednou musí vyletět z rodičovského hnízda, či se zde objevuje motiv zahrady jako místa paměti a tak dále. Jistým svébytným a silným oddílem je pak oddíl „Nevinnosti“, dle kterého se příznačně jmenuje kniha, v němž čteme o dobrodružství dětství, o nemožnosti dětské kapitulace před dospělostí a o rodičovském marném vědomí cesty k ní.

Je jakýmsi veřejným tajemstvím, že Wernisch nemá svůj Zimohrádek rád. Osobně to chápu nikoli jako ono holanovské zavržení „Bláznivého“ vějíře, ale spíše jako jisté sebekritické distancování se od světa, který lze básnicky velmi snadno vytěžit, a ke kterému se lze velmi snadno bez jakéhokoli vnitřního úsilí vracet. Harold Bloom na konci oné eseje píše, že ovlivnění není vůbec špatné, ale že je produktivní v aktu „tvořivé korekce“, která je spíše dezinterpretací, karikaturou, perverzí a svévolnou revizí, bez níž by moderní poezie nemohla existovat, a mně přijde, že je Švanda — i přes nesporné básnické vidění a mnohé krásné obrazy — básnicky neproduktivní v tomto smyslu nejenom vůči Wernischovi, ale i vůči své dosavadní tvorbě.

Martin Švanda: Nevinnosti
Odeon, Praha 2024
96 stran