Nevíme, co je dobré, ale vyhlašujeme, co je nejlepší

Slovo anketa, z francouzského enquête, znamená průzkum či šetření. Mainstreamová média prostřednictvím anket šetří, které knihy ten který rok zaujaly odbornou či širokou veřejnost. Šetří však také v druhém, dnes běžnějším významu slova: rozeslat anketní otázku je v čase mizejících kulturních redakcí snadný způsob, jak vytvořit alespoň trochu atraktivní obsah. A tak máme přeanketováno.

Smutným případem je anketa Lidových novin o Knihu roku, umírající pramáti celého rodu. Vypadá to, že skutečně ještě dýchá, sípe na webu lidovky.cz. Ale zjevně jí už selhávají orgány. Babiš nebabiš, kdysi profesionálně připravená příloha, na niž se čekalo, dnes působí jako parodie sebe sama. Hlasovat mohou pouze registrovaní uživatelé serveru a na výběr mají z šedesáti knih, které se tam ocitly kdovíjak. Třeba román Olgy Tokarczukové Pravěk vyšel česky už v letech 1999 a 2007, letošní vydání je třetí v pořadí. Bílý šum Dona DeLilla sice Votobia vydala v příšerném překladu, ale také už v roce 1999. Co tam dělají? Zmatek podtrhuje, že web pracuje právě s obálkami těchto starých vydání, takže v Argu, které Bílý šum vydalo v novém, tentokrát už výborném překladu Aleny Dvořákové, opravdu musejí mít radost.

A co je vůbec nejlepší: U každého z šedesáti titulů je odkaz na recenzi. Protože však server lidovky.cz recenzoval jen zlomek vybraných knih, odkaz vede na čtenářskou Databázi knih. Člověk by těžko hledal lepší příklad rezignace na vlastní obsah. Na druhou stranu, na Databázi knih je to všechno i s procenty, takže Kniha roku by se dala vyhlásit z fleku.

Od Lidových novin s cejchem Andreje Babiše se samozřejmě leckdo odvrátil už dřív. Deník N neváhal a v roce 2022 formát Knihy roku bez skrupulí okopíroval. Drobná inovace tkví v tom, že se objevily kategorie beletrie a nonfiction a kromě takzvaně odborné poroty hlasují i čtenáři. Jasně, upusťme tlak, výroční ankety mají poskytnout hlavně tipy na vánoční dárky, takže iniciativu Deníku N lze vítat — vždyť vánoční trh je to, co nakladatele drží nad vodou. Hlavní problém enkové ankety je ovšem v termínu uzávěrky. V Deníku N se tak moc snažili předběhnout dnes už zaniklé Lidovky, až jim nezbylo než uzávěrku dát doprostřed hlavní vydavatelské sezony. To znamená, že čtvrtina knih nemá daný rok šanci se do ankety dostat nebo naopak vznikají pochybnosti, jak se tam vlastně dostaly, když v době uzávěrky ještě ani nevyšly. Ale žádný strach, dohnat se to dá za rok. Kniha roku Deníku N je ve skutečnosti šetřením, co zajímavého vyšlo tak nějak od října do října.

Letos se navíc mezi pořadatele anket přidal i Respekt. Vyhlašovat třetí Knihu roku už by se opravdu nehodilo, a tak Respekt vyhlašuje rovnou knihu nového milénia. Odborná veřejnost měla jmenovat jeden až tři tituly vydané po roce 2000, pak se to sečetlo a detekovala se nejlepší kniha vůbec, totiž povídky Jana Balabána Možná že odcházíme.  Zatímco kurz na vítěze by býval mohl být tak 1.05, Jezero Biancy Bellové na druhém místě je překvapením. Jiným autorům autorkám zjevně uškodilo, že napsali více dobrý knih, mezi něž se hlasy rozdělily. Na takové věci už se však historie samo sebou neptá.   

Nevíme, co je dobré, ale vyhlašujeme, co je nejlepší. Tak by se s trochou ironie dala shrnout situace kulturní žurnalistiky u nás. Co je dobré, to nevíme, protože jsme rezignovali na literární kritiku, o nějakém hlubším myšlení o literatuře ani nemluvě. Co se mainstreamových médií týče, existují jen tři formáty psaní o literatuře: recenze, rozhovor a anketa. Výjimečně se objeví feature.

Souvisí to úzce s širšími potížemi psaní o kultuře u nás, které loni pojmenovala iniciativa Nadšením nájem nezaplatíš. Nejenže je psaní o kultuře špatně placené. Kdykoli v posledních patnácti letech došlo na zeštíhlování redakcí, kulturní redaktoři šli první. A jako primi inter pares ti literární, s obvyklým odůvodněním, že literatura nemá takový impakt jako film a hudba. Například v kulturní redakci Respektu svého času pracovali současně Magdaléna Platzová, Jaroslav Formánek a Ondřej Nezbeda — posledních deset let tam literární redaktor není jediný. A ani jinde není situace veselejší, spíše naopak. Na aktuálně.cz se o celou kulturu stará Daniel Konrád, v Deníku N Irena Hejdová, Seznam Zprávy vsadily na Jonáše Zbořila. Ti všichni jsou v nezáviděníhodné pozici. Zatímco dříve pozice editora skutečně znamenala editování textů ostatních redaktorů, dnes editor svou rubriku plní sám, často navíc už jen na bezedném webu. V nejlepším případě — pokud na to má rozpočet — napíše externistovi.

Nevíme, co je dobré, ale vyhlašujeme, co je nejlepší. Žádný div, že ankety tak letí. Zaprvé, těm, kteří odpovídají, se nemusí platit — jejich honorářem budiž prestiž, že byli osloveni. Zadruhé, odpovědi není nutné editovat. Zatřetí, vytváří se dojem události, v literatuře tak vzácný. Autoři si nominace přesdílejí na sockách s rádoby vtipným komentářem, který má zamaskovat trapnost: není nejspíš žádný důvod, abyste pro mě nehlasovali… Z pohledu redakce prostě samá plus. Jen literatura sama trpí, protože jejímu duchu je vyhlašování nejlepších knih cizí, ba protivné. Marná sláva, kniha je setkáním určitého textu s určitým člověkem v určitém čase. Zvlášť není-li anketa příležitostí k obecnější reflexi literatury, jak nyní svou knihu 21. století zabalil Respekt, působí jen jako vytváření levného mediálního obsahu, další žebříček, po kterém se dá vyšplhat leda do prázdna.       

Je to samozřejmě naivní návrh, ale stejně: Co kdyby se jednou místo Knihy roku vyhlásil Rok knihy? Literatuře by to jen a jen prospělo.