Queer Madrid

Španělská queer kultura 80. let se rodila na pozadí rychle se měnící společnosti, která se po dlouhé diktatuře otevřela světu a postupně přijímala nové formy svobody a sebevyjádření. Román Zlozvyk spisovatelky Alany S. Portero, který sleduje život trans hrdinky na madridské periferii, zachycuje atmosféru této doby a zároveň připomíná, že změna nebyla pro všechny stejná. 

Smrt diktátora Franka v roce 1975 otevřela Španělsko světu, cenzura vymizela a osobní svoboda byla na vzestupu. Homosexualita byla oficiálně dekriminalizována v roce 1979, tedy skoro o 20 let později než u nás. Zejména v 80. letech tak zažilo Španělsko nebývalý kulturní rozmach, z něhož vzešlo mimořádně živé a rozmanité hnutí známé jako Movida Madrileña. Tento kontrakulturní fenomén zahrnoval mimo jiné hudbu, film, literaturu či módu a stal se obdobím vzdoru proti tradičním normám genderu a sexuality. Umělci, filmaři, spisovatelé a queer aktivisté v této době našli příležitost svobodně se vyjádřit, zkoumat svou identitu a zpochybňovat vzorce konzervativní společnosti.

Tím nejznámějším představitelem je bezpochyby režisér Pedro Almodóvar, který onen zmiňovaný pocit svobody zvěčnil na stříbrné plátno. Jeho dílo odráží nejen život LGBTQ+ lidí ve Španělsku, ale také atmosféru rebelství Movidy. Filmy jako Pepi, Luci, Bom y otras chicas del montón (1980) a La ley del deseo (1987) zobrazují život queer postav v kontextu nespoutanosti a svobody. Zejména La ley del deseo je jedním z prvních španělských filmů, které otevřeně zobrazovaly homosexualitu a citové konflikty v homosexuálních vztazích. Almodóvar se zabývá tématy touhy, sexuální identity, složitosti lidských pocitů a reflektuje queer zkušenosti s citlivostí a otevřeností, která byla na svou dobu revoluční.

Pedro Almodóvar v roce 1988

Ačkoli Movida a obnovení parlamentní monarchie přinesly větší svobodu, změna nebyla okamžitá. Mnozí queer lidé se stále potýkali s předsudky a marginalizací, zejména mimo kulturní kruhy velkých měst. Noční život v Madridu se tak pro queer komunitu stal útočištěm. Bary a kluby představovaly prostory, kde se tito lidé mohli autenticky projevovat. Drag queens a marginalizovaní umělci zde mohli vystupovat a v rozporu s tradičními normami španělské společnosti nalézt pochopení. Důležitou roli hrála také hudba a móda. Punková a glam estetika, ovlivněná umělci, jako byl například David Bowie, byla queer lidmi převzata a přizpůsobena španělskému prostředí. Móda a osobní styl se staly formou odporu a vyjádřením pochybností ohledně stereotypů týkajících se genderu a sexuality.

Literatura a poezie byly pro tehdejší queer komunitu dalším důležitým prvkem k vyjádření. Autoři jako Terenci Moix a Eduardo Mendicutti se ve svých dílech zabývali životem LGBTQ+ postav a otevřeli tak nový prostor pro queer témata ve španělské literatuře. Terenci Moix ve svém románu El día que murió Marilyn (1970) zkoumá vnitřní konflikty queer člověka v represivní společnosti. Přestože dílo vyšlo ještě před Frankovou smrtí, popularitu si získalo až v 80. letech jako autentické vylíčení homosexuální identity a problémů, kterým čelili tehdejší queer lidé ve Španělsku. Eduardo Mendicutti v díle Una mala noche la tiene cualquiera (1982) s humorem a citlivostí odhaluje dvojí život mnoha queer postav té doby, v tomto případě život genderově nekonformního zaměstnance nočního baru. Tato a mnohá další díla pomohla vytvořit literární prostor, v němž mohl být život queer lidí zobrazován bez předsudků a stigmatizace.

Avšak 80. léta s sebou přinesla také vypuknutí epidemie HIV/AIDS. Ta znamenala zlom v životě queer lidí nejen ve Španělsku. Nemoc s sebou s přibývajícími případy a publicitou vrátila do hry stará společenská stigmata, která queer komunitu opět odsunula na okraj společnosti. Mnoho LGBTQ+ osob se začalo scházet a zakládat organizace, aby bojovaly proti stigmatizaci, a požadovaly veřejnou zdravotní politiku, která by se zabývala jejich potřebami.

Epidemie HIV/AIDS byla přítomná i v literatuře. Autoři jako například Luis Antonio de Villena se touto problematikou zabývali ve své poezii a beletrii. Jeho dílo Amores iguales (1999) shromažďuje povídky a básně zabývající se životem a zkušenostmi homosexuálů, včetně otázek souvisejících s HIV/AIDS.

Navzdory tomu, že kniha Alany S. Portero byla vydána teprve nedávno - v překladu Radovana Beneše - , doplňuje diskurz o historii queer komunity ve Španělsku po konci Frankova režimu. Portero, spisovatelka a trans aktivistka, se v tomto románu zabývá queer dětstvím a mládím hlavní hrdinky ve čtvrti na okraji Madridu v 80. a 90. letech. Portero zkoumá témata vyloučení, identity a tradice ve Španělsku, které je sice svobodné, ale stále zatížené hluboce zakořeněnými předsudky. Přináší tak zajímavé svědectví o stinné stránce vývoje španělských queer dějin, protože Movida nedoputovala v takové míře do okrajových částí, typických větší mírou diskriminace. Portero se zamýšlí nad tím, jak navzdory pokroku Movidy a zobrazení queer komunity v Almodóvarových filmech pokračovala marginalizace a obtíže spojené s queer identitou v mnoha oblastech mimo centrum Madridu. Dosažení svobody a zviditelnění nebylo jednotné ani okamžité a pro mnoho queer lidí zůstávalo Španělsko 80. let a 90. let prostředím útlaku. Doufejme, že čeští nakladatelé brzy sáhnou i po dalších knihách, které obraz španělské queer komunity doplní.  

Alana S. Portero: Zlozvyk
Přeložil Radovan Beneš
Prostor, Praha 2024
224 stran