Kým vlastně byl Oscar Wilde?

Audioseriál, vzniklý v produkci Českého rozhlasu Vltava (kde je k poslechu v aplikace můjRozhlas), se ale zároveň ptá, jestli Wilde náhodou nebyl také někým, kdo zneužíval svou slávu a pozici moci k tomu svádět o mnoho mladší chlapce. Ti navíc často pocházeli z chudých poměrů, a tak je lákal na svůj majetek a drahé dary. Scénář autorky Terezy Roller nedává žádné jednoznačné odpovědi, ale postupně a obezřetně předkládá v hodinu a čtvrt trvajícím procesu výpovědi a důkazy, které váhy rozsudku posouvají na jednu i druhou stranu.
„Soudní zápisy ze soudu s Wildem jsem našla úplnou náhodou jako stařičkou, malou knížku ve výprodeji jednoho antikvariátu v nákladu z roku 1921. Samozřejmě mě to zaujalo, protože jako asi většina lidí jsem měla Wildea spojeného primárně s jeho tvorbou a — nepřekvapivě — s jeho odsouzením,“ řekla nám scenáristka Roller na otázku, jak nápad na seriál vznikl. „Až když jsem si zápisky přečetla, zjistila jsem, že to všechno je mnohem hlubší a emotivnější, než jsem si prve myslela.“

Muž plný lásky, nebo kalkulující požitkář?

V podstatě je tu tak postavená zajímavá teze, jestli náhodou nebyl soudní spor s Wildem nikoli puritánským zásahem proti pokrokovému spisovateli, ale první případ, který trochu nadneseně předpověděl celé hnutí #MeToo. Oscara Wildea namlouvá herec Jan Grundman, který svým charismatickým projevem ještě podporuje dramatikův šarm, a je tak lehké mu propadnout a fandit, což dále zajímavě komplikuje celou intepretaci dění v uších posluchače.
Wilde bere od úplného začátku soudní spor jako příležitost se zviditelnit. Proces navíc sám vyvolal, když obžaloval z nactiutrhání lorda Queensberryho, otce svého milence. Ten ho nazval sodomitou a dramatik si to nenechal líbit. Záhy je jasné, že to bylo spíš z přesvědčení o vlastní důležitosti, která ho jistojistě vyvede z problémů. V jeho světě neexistuje možnost, že by soud mohl prohrát, a celé je to jen taková hra.

Hašteření tak autentické, jako bychom tam byli

Audioseriál vznikl k příležitosti 170 let uběhnutých letos v říjnu od narození legendárního a neodolatelně bouřlivého literáta. Český rozhlas k tomuto výročí na svém webu znovuuvedl také rozhlasovou adaptaci jednoaktovky Salomé v překladu Michala Lázňovského se Zuzanou Stivínovou v hlavní roli. Stejně tak byla znovu nasazena hra Ideální manžel a dvoudílná Pocta Oscaru Wildeovi, která je sestavena z výběru z celého jeho díla a dohromady trvá zhruba dvě hodiny. V nakladatelství Adolescent pak vyšly k tomuto jubileu také Wildeovy básně v próze v knize Umělec, aktualizovaně přeložené básníkem Ondřejem Maclem, který vycházel z více než sto let starých překladů Arnošta Procházky.
Wilde! se symptomatickým vykřičníkem z děl vydaných na oslavu autora vybočuje, protože se nebojí s jeho odkazem pracovat revizionisticky a podívat se optikou procedurálního žánru na to, jestli si ho náhodou nepamatujeme trochu idealisticky. Není to rozhodně žádné pošlapání hrobu, ale spíš letmé klepání na rakev a položení několika žel bohu nezodpověditelných otázek.
Profesionální produkce Českého rozhlasu poskytuje v minisérii opravdu imerzní zážitek, kdy má posluchač díky pestrému zvukovému designu Ondřeje Gáška takřka pocit, jako by se v soudní síni sám nacházel. Ve scénáři se střídají scény ze soudní síně se subjektivními vzpomínkami a opakovaně sténáním, jež evokuje dávnou rozkoš. Opravdu povedené je navození hlasitého davu, který skanduje hesla a na dění v soudní síni aktivně reaguje.
Kreativním producentem a zároveň dramaturgem byl scenárista Josef Kokta, který stojí za několika rozhlasovými seriály včetně loňského Umění padělat, které obdobně vynalézavou formou využívalo výsostně populární formát žánru true crime k edukaci — tehdy o současném trhu s (nejen) českým výtvarným uměním. Rozhlasu se tak daří zpracovávat na první pohled masově ne příliš atraktivní témata formou, jež má potenciál přitáhnout více posluchačů.
U Wildea! je formálně zajímavý prvek posluchačské interaktivity. Základní děj tvoří tři zhruba dvacetiminutové epizody, ale ke každé z nich je možné si poslechnout ještě čtyři kratší bonusové podepizody, jež slouží jako flashbacky do minulosti. Na jejich základě si může posluchač komplexněji ujasnit svůj názor na celou kauzu, když například spisovatel promlouvá o tom, jak v určitých oblastech Tibetu zavírají malá děvčátka a „uctívají je, jako my bychom uctívali třeba královnu“. „Do příchodu jejich první menstruace jsou to nejcennější, to nejkrásnější a to nejdokonalejší, co mají,“ říká Wilde obdivně, což je v kontextu postupného odhalení jeho setkávání s náctiletými chlapci opravdu mrazivá formulace. Tyto podepizody pak připomínají to, čemu dnes říkáme spadnutí do „králičí nory“, kde se člověk stane tématem (děje se to nejčastěji právě u true crimu) posedlý a dohledává si na internetu ty nejpodrobnější informace. Ty, stejně jako u Wildea, mohou být vytržené z kontextu a vkládány do významů, které původně nemusely nutně mít.

Prohřešky jako zrcadla

„Vnímání uměleckého díla je setkání dvou životopisů: životopisu umělce, který může narušit pohled na dílo, a životopisu diváka, který může formovat jeho vnímání. K tomu dochází v každém případě,“ píše americká spisovatelka a esejistka Claire Dederer ve své loňské knize Monsters: A Fan's Dilemma, ve které zkoumá náš komplikovaný vztah k umění, které vytvořili morálně problematičtí umělci. Uznává, že i když si uvědomujeme pochybení těchto tvůrců, často k jejich dílům máme silné emocionální pouto. Dederer naznačuje, že je v pořádku cítit se v rozporu, ale měli bychom se s těmito pocity upřímně vyrovnat a uvědomit si, že obdiv k umění neomlouvá chování jeho autora, ale zároveň to neznamená, že s námi jeho dílo nemůže nadále rezonovat.
Od roku 2017, kdy začalo hnutí #MeToo, se stalo v našem čtení kultury zásadní otázkou, zdali budeme brát v potaz mnohdy fatální prohřešky našich oblíbených umělců. Nejvíce exponovaně se to týká filmu — v případě režiséra Romana Polanského nebo třeba herce Kevina Spaceyho — ale také hudby. V nedávné době způsobilo obrovský mediální poprask odhalení systematického sexuálního zneužívání, vydírání, a dokonce i obchodu s lidmi rappera a producenta P. Diddyho. Zarážející na jeho případu je, že v minulosti sám kampaně #MeToo podpořil. Možná ve snaze vyhnout se vlastnímu obvinění.
„Co si počít s uměním monstrózních osobností minulosti? Hledat v něm sami sebe — v té zrůdnosti. Hledat zrcadla toho, kým jsme, spíše než důkazy o tom, jak bezchybnými jsme se stali,“ píše Dederer ve zmiňované knize. Autorka se vůči vlastní zodpovědnosti „konzumenta“ nevymezuje — nákupem lístku do kina nebo poslechem alba můžeme zlého tvůrce dále podporovat, pokud je naživu. Ale je to podle ní marginální přešlap a je mnohem důležitější chovat se dobře ve svém životě než pečlivě vybírat, koho mohu a nesmím číst nebo poslouchat. Zaznívá tu i důležitý argument, že umělecké dílo má být komplikované a podnětné a někdy jej holt stvoří právě lidé, kteří jsou sami o sobě problematičtí.

Vzdělávání poutavou formou

V minisérii je soudní proces, plný hemžení, obviňování a prokazování viny či neviny, často komentován rozhlasovým moderátorem, který až bulvární formou zesiluje pocit živého vysílání na místě, jež ještě víc podporuje naléhavost sporu. Současnou formou je tak upomínáno na to, jak by asi vypadalo mediální zpracování Wildeovy kauzy dnes. Místy to až připomíná dva roky starý soud mezi Johnnym Deppem a Amber Heard, který sledovaly v přímém přenosu miliony lidí po celém světě a stal se až jakousi perverzní online zábavou, ve které už dávno nešlo o dvě protistrany bývalých partnerů, ale mnohem spíš o názor na celou cancel culture.
Wilde! je další ukázkou toho, jak může současná popularita rozličných podcastových forem otevírat stará i nová témata a v delší stopáži, kterou seriálový audioformát umožňuje, poutavě prozkoumávat otázky, které by jinak v rychlém mediálním světě zapadly jako už vyřešené nebo nedůležité.
Autorova vina a to, zda zneužíval svého postavení čistě ke svému fyzickému potěšení, bez lásky a afektu, i když o lásce v průběhu soudního procesu mluví krásně a přesvědčivě jako málokdo, je už čistě na posluchačích. Mnohem zajímavější je ale záměrně vtahující forma vyprávění, která manipulativně lomcuje s emocemi tak, že postupně zapomínáme na fakta. A je lepší si to uvědomit u fikce než u živého zpravodajství. Ona zmiňovaná poutavost je tu tak formální devízou i samotným předmětem zkoumání. A právě v tomto ohledu Wilde! nabízí podnětnější poučení než jen true crime o vině či nevině jednoho člověka.